Jak to vidí Filip Jaroševský: „Muži mají dle mé zkušenosti v oblibě, když mohou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokud možno bez potíží – rozpoznat, kde žena začíná a kde končí“ 

S názory na lidská těla se ve veřejném prostoru setkáváme velice často. Konkrétně mužských hodnocení ženských postav pak zaznívá opravdu hodně. Jeden z nejnovějších příkladů je článek bezplatného deníku Metro ze 4. a 5. března (v papírové podobě). Jeho redaktor, Filip Jaroševský, dostal za úkol hrát si na módního poradce a zhodnotit styl oblékání žen. Co se mužům líbí a co je naopak odpuzuje. Na základě povrchního článku vznikl otevřený dopis adresovaný deníku odsuzující „podkopávání respektu k rozmanitosti lidské identity“.

Redaktor Jaroševský, který se obyčejně věnuje kulturním tématům, dostal od svých kolegyň za úkol zhodnotit vzhled žen. Na překvapivé zadání vytvořil už ne tak překvapivý text. Dehonestující pojmenování lemují celý článek. Vynikal také neologismus „blob, ze kterého koukají končetiny a hlava“. Tímto názvem, který vložil i do samotného titulku článku, odkazuje na typ oblečení, který se v posledních letech rozšířil. Z tzv. skinny módy se totiž stal dnešní oversize šatník či tzv. streetwear, kvůli kterému muži bohužel nemohou vidět siluety a křivky žen na ulici.

Básník svým dílem komentuje zařezávající se halenky, které po zimě obepínají, jako by se záhadně scvrkly. Vidíme zde slovní spojení „nesoudné jaro“ označující nošení nelichotivě těsného oblečení. Věnuje se také oblibě nošení podpatků, přičemž ženám radí je nosit co nejvíce. Musí však dodržet určité podmínky, jinak prý díky „kramflekům“ rozhodně nezabodují.

Radši bezpečně jako za máminou sukní

Autor se v rámci článku odvolává na citáty svých přátel. Jako by se snažil působit neutrálně a předstírat, že mu na vzhledu přeci jen nezáleží a ostré rozsudky pronesli jiní. Přiznání statusů přátel oněch citovaných osob ale chtě nechtě reflektuje, jakými lidmi se redaktor obklopuje a jaké názory pravděpodobně respektuje. Schováváním se za uvozovky ale svůj postoj k tématu úplně nezachránil.

Stejně jako maskování vlastních názorů citacemi bezejmenných přátel lze za snahu zachránit se před kritikou společnosti považovat i konec článku. Jaroševský píše: „Ono je vůbec otázkou, jestli v roce 2025 má ještě smysl psát do novin texty o tom, co mají ženy nosit, aby se zalíbily chlapům. Rozumíme si?“ Proč dávat taková slova na konec článku, když stejně všechen přechozí text vysloveně hodnotí ženy na základě mužského pohledu. V angličtině jev označovaný jako „male gaze“, který lze vidět třeba v mnoha filmech či reklamních spotech, kde se na ženu pohlíží jen skrz filtr její dostatečné atraktivity pro muže. Dosáhnout se ho dá jak specifickými záběry a úhly zachycení ženského těla, tak scénářem, který herečce scénáristé napsali. Základy fenoménu stojí na nadřazenosti mužského pohlaví jako toho, které pozoruje pohlaví opačné. Zároveň muž očekává dobré představení, aby se pohledem dostatečně zabavil, ale od něj samotného se už tolik nečeká.

Po snaze názor obalit vyjádřeními kolegů ale autorovi reputaci článku stejně dokázal zachránit rámeček, kde uvádí, co muži opravdu nemají rádi. Jako nejzajímavější postřeh z mužského světa popisuje velice závažný problém, který se prý bohužel ve společnosti příliš neřeší: „Džungle: O posledním bodu tohoto seznamu se ve slušné společnosti moc nemluví. Přesto, a možná právě proto, to zejména v létě v MHD vypadá jako na přehlídce bobrů a křovin. Feminismus může být inspirací, v tomto ohledu na to však nejsme dle mého připraveni.“

Ženství jako překážka

Termínem feminismus tak krásně zakončil svou baladu. Mezi hlavní myšlenky tohoto hnutí totiž opravdu nepatří tlačení žen do vypuštění jakýchkoliv vzhledových úprav. Pouze se snaží o rovnoprávnost a možnost vlastní volby. Ta totiž ženám, jak je známo, po dlouhá staletí, snad i tisíciletí, nebyla dovolena. Vina hozená na feminismus tak způsobí jen nelibost čtenářů vůči skupině lidí snažící se o emancipaci. Budou na ně pohlížet jako na ty hipíky, kteří jim kazí chtěný ideál vzhledu žen. Nehledě na to, že samotné rozhodnutí ženy ohledně jejího vlastního vzhledu není kolektivní záležitost.

Ženy v naší kultuře po rozsáhlém zrovnoprávnění následujícím mnoho staletí nerovnocennosti sice dosáhly více práv, ale rozhodně nemají stejné množství příležitostí. Rozdílná výše platu, otázky na těhotenství při pohovorech, neférová rozdělení domácích rolí, genderové předsudky. To vše a mnoho dalšího dnes stále ženy sužuje. Musí bojovat o své profesní místo a zároveň to balancovat s rolí matky, která se od nich automaticky očekává. Také je ale mateřství často překážkou v kariéře. Je to zkrátka začarovaný kruh, který muže většinou netrápí. Proto estetická stránka ženského života není žádoucí kategorií pro další kritiku.

Studentská odezva

V reakci na tento redaktorův publicistický příspěvek skupina 14 studentů z různých vysokých škol a fakult napříč Prahou vyjádřila nesouhlas s jeho sdělením. Proto vytvořila otevřený dopis adresovaný deníku Metro a nyní apeluje na ostatní, kterým téma není lhostejné, aby ho také podepsali. „Rozhodli jsme se tento dopis sepsat, protože nám obsah článku přišel naprosto nevhodný a urážlivý a myslíme si, že takové články do médií nepatří,“ zní vyjádření jedné z autorek dopisu, Markéty.

V textu vytýkají Metru dehumanizaci žen jakožto objektu, který se musí přizpůsobovat momentálním subjektivním ideálům krásy. Podle nich to podkopává snahu o rozmanitost lidí a zároveň zakládá podstatu lidské identity jen na základě vnějších atributů. Proto žádají čtenáře o podpisy směřované redakci: „Obracíme se na vás s prosbou o přehodnocení přístupu k těmto tématům a zvážení možnosti zavedení editoriálních standardů, které budou reflektovat odpovědnost médií vůči veřejnosti.“