Syndrom vyhoření může postihnout každého – i dospívající

Pravděpodobně každý už slyšel o syndromu vyhoření. Když o něm mluvíme, představíme si nejspíše vrcholového manažera, finančníka, doktora… zkrátka přepracovaného člověka přibližně ve středním věku, kterého dohnalo jeho vlastní nasazení v práci. Není tomu tak ale vždy, syndrom vyhoření totiž stále častěji postihuje i teenagery.

Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu, týká se tedy všech, kdo jsou zapálení do toho, co dělají. Nemusí se jednat pouze o práci jakožto povolání. Už dávno tedy neplatí, že si pod „vyhořelým“ člověkem představíme přepracovaného dospělého středního věku. Často se jedná také o teenagery, vysokoškoláky a mladé lidi obecně. Když se syndrom vyhoření blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Chronický stres, který je jeho podstatou vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení. Dokonce také k pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu.

Vyhořelý z práce, vyhořelý ze školy

Světová zdravotnická organizace WHO zařadila v roce 2019 syndrom vyhoření do mezinárodní klasifikace nemocí. I proto je potřeba mu věnovat zvláštní pozornost a nebrat ho na lehkou váhu. Studentské vyhoření není oficiální pojem, od pracovního vyhoření ho odlišuje několik věcí. Škola a úkoly nepředstavují jedinou starost dospívajících. I když od rodičů často slýcháme: „Vždyť škola je tvoje jediná starost,“ opravdu to tak nefunguje. Studující mají často ještě brigády nebo práci. Budoucí zaměstnavatelé totiž často upřednostňují absolventskou praxi a vybírají si zaměstnance, kteří se už práci v dané oblasti věnovali.

Studenti jsou také nuceni, zejména během zkouškového, klást si na bedra více, než dokážou unést. V hlavě téměř každého studenta alespoň jednou zaznělo: „Když si zkoušky naskládám co nejblíž k sobě, budu mít potom volno.“ Důležitý faktor je také nátlak rodiny. Téměř každá rodina i rodič chtějí mít doma vysokoškoláka, který je úspěšný. Když už tu školu začneš, tak ji snad i dokončíš, ne? A když ji nedokončíš podle našich představ, tak si nás doma nepřej.

Podle průzkumu National Survey on Working Conditions až 21 % mladých lidí uvedlo, že během svého života cítili příznaky spojené se syndromem vyhoření. Mezi účastníky (od 15 do 25 let) 12 % přiznalo, že se běžně cítí „vyčerpaní a emocionálně na dně“.

Co znamená „vyhořelý mladistvý“?

Vyhoření znamená být vyčerpaný. Vyhořelý člověk využil více energie, než mu jeho tělo dokáže poskytnout. Tento stav přichází potom, co dlouhodobě zažíváme stres bez dostatečného odpočinku nebo bez dostatečně dlouhého spánku. Tělo potom nedokáže pořádně regenerovat a zotavovat se. Mezi dospělými je vyhoření poměrně časté. V dnešní době ale můžeme říct, že tomu tak bývalo. Teď stále častěji pozorujeme vyhořelé i mezi mladistvými. Ale jaké jsou příznaky?

Hlavním příznakem je fyzické vyčerpání z důvodu nedostatku odpočinku. S tím jsou spojeny také bolesti hlavy, migrény a bolesti břicha. Soustředění představuje nadlidský úkol. Nedokážeme se soustředit delší dobu a tak například hodiny a přednášky ve škole jsou nezvladatelné. Odcházíme s nulovým záznamem probírané látky a s prázdnou hlavou. Typickým příznakem je také rychlé podráždění. Pro vyhořelého člověka jsou také velmi těžké běžné úkony, jako rozvržení svého času nebo starost sama o sebe.

Samozřejmě je normální, že každý z nás musí překonávat překážky a v každodenním životě jsou výzvy. V dnešní uspěchané společnosti, která se soustředí především na výsledek své práce, ne na postup a průběh, je ale běžné, že výzvy každého dne se na sebe skládají a skládají. Stanou se tak nezvladatelnými, nebo alespoň nám to tak připadá. Valí se na nás přehršel věcí, za které jsme zodpovědní a které musí mít určitou kvalitu. Laťka je vysoko a společnost je rychlá. Vzniká tak potřeba, téměř nutnost být neustále v zápřahu – ve škole, v práci, ve sportech, ve společenském životě. Žádné pauzy, žádné chvilky „nic nedělání“.

Společenský tlak je, stejně jako výzvy, přítomen všude kolem nás. Chceme být stejně dobří nebo pokud možno lepší než naši vrstevníci a lidé, se kterými se setkáváme. Neustále se srovnáváme s ostatními a máme pocit méněcennosti. Začneme si být naprosto jistí veškerými svými nedokonalostmi a vidíme je v sobě na každém kroku.

Co teď s tím?

O syndromu vyhoření je potřeba více mluvit. Nejen v prostředí zaměstnání, ale také na středních a vysokých školách. Například pořádáním dobrovolných přednášek nebo celých předmětů a tedy aktivním řešením tohoto problému. Průzkumy ukazují, že spousta vysokoškoláků syndromem vyhoření nebo jeho příznaky trpí, aniž by o tom věděli, a příčinu začnou řešit, až když je velmi pozdě. Zdraví máme každý jen jedno a není ostuda úplně vypnout, dát si na chvíli přestávku od školy, práce a dalších povinností. Nejdůležitější je, začít problém řešit dřív, než bude úplně pozdě a cesta zpět k vyrovnanému duševnímu zdraví bude velmi obtížná.

O svých problémech se také musíme naučit mluvit, neměli bychom se stydět přijít za blízkým a svěřit se. Posledním krokem je si uvědomit, že zlepšení nepřijde za den nebo dva. U každého člověka je velmi individuální čas zotavení. Výzkumy ukazují, že zotavení trvá v průměru okolo 6 měsíců až jednoho roku. Je tedy potřeba být trpělivý a netlačit na sebe. Pokud máme ale pocit, že za blízkými jít nemůžeme, existují i jiné cesty. Například Linka první psychické pomoci: 116 123 nebo online terapie na Hedepy, Terapie.cz nebo Terapio. V neposlední řadě kontaktujte psychologa a vyžádejte si u něj sezení, určitě vám rádi pomohou.