Všechny filmy, na které jsem se nedostala: moje dobrodružství na filmovce

Letos proběhl již padesátý první ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti, zkráceně a familiárně označované jako filmovka. Jako každoročně se konala uprostřed prázdnin, konkrétně od pátku 25. července do čtvrtka 31. července. Uherské Hradiště bylo plné filmů, koncertů, hostů, doprovodného programu a samozřejmě návštěvníků. Někteří z nich dorazili i v cosplayích na filmy Tima Burtona zařazeného letos do sekce Ikona. Nesměla chybět cimbálovka a dobré jídlo a pití.

Filmovka v Uherském Hradišti je místo, na kterém nemůžu chybět. Letos tomu nebylo jinak. Svůj maraton jsem započala již v pátek vyzvednutím akreditace a kelímkem jarošovského Jury, oficiálním pivem festivalu, abych to už v sobotu ráno mohla roztočit. Klíčové bylo udělat si plán, i když vám z vysoké části nemusel vyjít (tak jako mně), protože o víkendu byla filmovka tak narvaná, že jste plány mohli přehodnotit nejmíň dvakrát. Fronty dlouhé, šance dostat se do sálu nízké, frustrace vysoká. Žlutá zmrzlina ukazující plnost sálu byl letošní největší nepřítel. Mnozí se s ní potkali několikrát, mě nevyjímaje.

Filmovou konzumaci jsem započala ve svém oblíbeném kině svým oblíbeným filmem, a to Ospalou dírou v Kině Hvězda. Neodradil mě ani ranní čas v devět hodin, i když to znamenalo vstávat v užaninevímkolik kvůli dojíždění a sama jsem jak ospalá díra pak vypadala. Od ospalků mi nepomohl ani Kontinental 25, který jsem po hodině opustila s vidinou lepší zápletky v Italštině pro začátečníky. Místo toho mě čekala zápletka mého vlastního programu, protože už půl hodinu před začátkem filmu byla fronta z Reduty až na náměstí. Do Reduty se vždycky musí chodit s předstihem, ale tohle jsem za svoji filmovkou existenci ještě nezažila.

V momentě, kdy bylo jisté, že italsky se nenaučím ani se začátečníky z filmu, moje kroky směřovaly do nově přidaného sálu v aule střední školy Jiřího z Poděbrad, kde se měl promítat film Ztráta rovnováhy. Fronta byla tak akorát, takže mě z rovnováhy nevyvedla a úspěšně jsem se dostala dovnitř. Hurá. Z dlouhého pobytu venku (čti ve frontě) jsem spaní vynesla, tedy jsem se mohla soustředit a u filmu nespat. Což je po dívání se na film druhá nejčastější aktivita v sálech.

Ztráta rovnováhy je polský film z minulého roku tematizující násilí a manipulaci na uměleckých školách. V tomto konkrétním snímku se dostáváme do skupiny studentů herectví, kteří cvičí inscenaci na své absolutorium. Během zkoušení je jim přiřazen nový mentor, který rozhodí dynamiku skupiny, stejně tak jako vztahy v ní. Film vyniká nejen hereckými výkony, ale také sílou střihu a použitím zvukového podkresu. Určitě stojí za to vidět.

Svíčková, Idioti a Aleš

Abych nebyla přefilmovaná, proložila jsem program Studio N live s Filipem Titlbachem a Lukášem Hejlíkem jako hostem, kde atmosféru rozvířil potetovaný pán, který nasával nejen atmosféru s petkou od minerálky nejvíc pravděpodobně s jiným průhledným nápojem. Od Lukáše Hejlíka si vyžádal odříkat celý recept na svíčkovou a při výkladu se viditelně rozplýval až se asi uprostřed rozhovoru rozplynul úplně – tedy odešel.

Dále mě čekali Idioti ze sekce Filmová čítanka: Dogma 95. Absurdní film Larse von Triera byl vtipný, provokativní a nekonvenční. Po Idiotech jsem začala taky trochu magořit, ale to asi patří k zážitku. Následovalo zboření se na AZ kvízu s Alešem Zbořilem, který to solidně bořil svými rádoby vtípky a poznámkami na Filipa Titlbacha, který se ke Zbořilově moderaci AZ kvízu na LFŠ vyjádřil minulý rok. Tak ještěže mu to vrátil.

Neděle byla líná a upršená. Na film jsem se vydala až později odpoledne. Můj plán byl Velké oči a Rok vdovy. Bohužel jsem měla sama velké oči, protože na Burtonův méně známý film jsem se nedostala a kapacita sálu byla naplněna asi pět lidí přede mnou. Sice to nevyšlo, ale měla jsem půlhodiny, než začne nově opěvovaný Sbormistr, i když jsem tušila, že šance nejsou moc velké. V této předpovědi jsem se trefila, ale jelikož jsem neměla nic lepšího na práci, frontu dlouhou téměř kolem celé budovy, která je před Klubem kultury, jsem si stejně vystála. Dostala jsem se sice dovnitř kulturáku, ale do sálu už to neklaplo. Mistrné mávání taktovkou budu muset zhlédnout až v regulérní kino distribuci.

Jediný film, co jsem v neděli viděla, byl Rok vdovy od režisérky Veroniky Liškové, u něhož jsem prožívala frustraci z české byrokracie stejně jako minulý rok u Zahradníkova roku. Naštěstí jsem se s byrokracií nemusela tolik vypořádávat osobně, tak mě zatím štve jenom ve filmech. A vůbec, co s těmi roky ve filmových názvech pořád mají? Příště se snad můžeme těšit na variaci roku dítěte, když muže i ženu máme odškrtnuté.

Popelka, balet a pruhovaná trička

V pondělí jsem vynechala několik filmů ze strachu, že bych se kvůli frontám a dopravě ani nedostala, takže jsem se navečer vydala na Ošklivou sestru. Pro jistotu s hodinovým předstihem. Čekání ve frontě u Sportovní haly nám zpříjemňoval místní obyvatel lavičky písničkami o tom, jak je super nemít peníze. Po svém výstupu se odebral zvědavě zjišťovat, na co že to stojíme tu frontu. Asi ho to nepotěšilo, zatímco já filmem rámovaným příběhem Popelky potěšená byla. Uvaděčky Eliška Slámová a Kristina Roháčková snímek popsaly jako směsici Vorlíčkovy estetiky a Substance. Body horror, který se mísil s prvky romantické komedie a pohádky. Dokonce nechyběl odkaz ani na české Tři oříšky pro Popelku v podobě broukané melodie.

Na úterý jsem využila novinářského privilegia rezervací, abych se frontám a stresu vyhnula. Viděla jsem Červené střevíčky – film o rozervanosti primabaleríny mezi tancem a láskou. Na něj jsem se moc těšila, bohužel jsem proti své vůli trošku zašlofíkovala v té nejdůležitější části, kde se zrovna tančilo. A já se na ten balet tak těšila a nakonec ho prospím. Mírná filmovková narkolepsie už mě nějaké ty roky pronásleduje. No co už.

Dále jsem si do Kina Mír zašla na brakovou Masku z třicátých let, kde byl mega vtipnej záporák a záběry zespoda, aby mu krásně vynikly zoubky, stály za to. Dokonce se stala taková úsměvná náhoda, že v naší řadě diváků seděli hned čtyři muži v černobíle pruhovaných tričkách. Škoda, že v tom filmu takové taky někdo neměl.

Ztřeštěné ženy a podcastová přeháňka

Ve středu to byla nálož. Můj filmový den začal krásně v poledne Černým narcisem, což je zjednodušeně film o tom, jak se jeptišky vydaly do Himalájí zřídit lékárnu a školu a místo toho se zjančily. Mimochodem tento film je ze „stejné dílny“ jako Červené střevíčky. Jeden by si myslel, že tvůrci mají rádi názvy s barvami na č. Naštěstí jsem po tomto filmu nezčernala, ani se ze mě nestal narcis (víc než jsem).

Poté následovaly Smrtonosné dámy z rodiny Wongů, kdy na přesun bylo jen deset minut. Lokace, tedy Kino Hvězda a Sportovní hala, jsou sice od sebe co by kamenem dohodil a zbytek došel, ale kvůli předcházející frontové zkušenosti jsem měla obavy. Naštěstí zbytečně, jelikož středa byla volnější a i když se mírné fronty tvořily, do sálu se vždy dalo dostat. Zmíněný film byl vtipná akční bojovka ze sekce Půlnočních delikates, které jsou, jak název odpovídá, promítány o půlnoci. Tuhle chuťovku jsem si naštěstí mohla slupnout odpoledne.

Pro osvěžení jsem si dala „popkulturní sprchu“ ve formě Slejváku naživo, po něm jsem suchou nohou stihla ještě kousek Batman se vrací. Celé toto dobrodružství jsem zakončila Piknikem na Hanging Rock, kde se pro změnu zcvokly holky na pikniku na hoře, jak už název napovídá. V mezičase svačinek se některé z nich vydaly zákoutí hory prozkoumat, ztratily se a nikdo už je nenašel. Já se z tohohle pikniku naštěstí úspěšně vrátila.