Czech-in: Jak česká literární kultura proniká do zahraničí

Jakou stopu zanechávají Češi v dílech vzniklých v zahraničí? A rozumíme Milanu Kunderovi? Těmito a dalšími otázkami se v uplynulém týdnu zabývali účastníci mezinárodní konference Czech-in to Literary Culture. Letos se konference konala na Filozofické fakultě olomoucké univerzity. Hlavním úkolem byla debata o českém odkazu v oblasti jazyka a literatury ve světové kultuře a navazování vztahů se zahraničními univerzitami. Konference obsáhla celou škálu – od velkých věčných témat po netradičně pojaté nebo zapomenuté kousky literárních odkazů. 

Konference se kromě odborníků z pražské a olomoucké univerzity zúčastnili také hosté z univerzit a vzdělávacích institutů v Chorvatsku, Polsku, Itálii a dokonce USA. Sami organizátoři, mezi kterými je za Univerzitu Palackého naratolog Jiří Hrabal, zdůraznili, jak důležitá je mezinárodní spolupráce bohemistických a slavistických pracovišť. Výměna podnětů s kolegy ze zahraniční je zásadní pro další vývoj oboru. Cílem konference je ale nejen sdílení akademických poznatků a spolupráce mezi bohemistickými pracovišti v Evropě, ale i podpora zájmu o český jazyk a literaturu v zahraničí. Stále více se ukazuje, že díla české klasiky jsou zajímavým inspiračním zdrojem i pro kulturní počiny zahraničních autorů a filmařů. 

Společenský i geografický přesah 

Pro třetí ročník literární konference Czech-in zvolili pořadatelé téma „Česká literatura a literární kultura v zahraničním hraném a dokumentárním filmu“. Prezentující nicméně pojali toto téma velmi široce. Během dvou dnů zazněli v posluchárně na Křížkovského 10 opravdu různorodé přednášky. Kromě prezentací o průniku české kultury do indického filmu a zahraničních adaptacích děl Bohumila Hrabala se účastníci dotkli také dalších otázek, které se týkají nejen bohemistů, ale nás všech. 

Jedno z komplexních témat přednesla i Vera Kaplická Yakimova, která působí na univerzitě v Českých Budějovicích. Když doktorka Yakimova, původem z Bulharska, v úterý před polednem začala v plné učebně svůj výklad o Milanu Kunderovi, okamžitě si získala pozornost celé posluchárny. Zaujala publikum nejen odlehčeným úvodem o jejím milém vztahu k českému jazyku, který se utvořil díky jejímu rozhořčení po přečtení Směšných lásek, ale také netradičním uchopením tématu, které bylo pojaté velmi čerstvě.  

Celospolečensky aktuální téma, jímž se v neúprosně krátkých dvaceti minutách zabývala, pojmenovala „Milan Kundera nás opustil“. Narazila v krátkém příspěvku na několik velmi zásadních otázek, které se týkají nejen Milana Kundery a jeho odkazu. Rozebírala jeho nekrology, které se objevily v zahraničních médiích i na síti X (v té době ještě Twitteru). Příspěvků o Kunderovi bylo na konferenci více, ze společenského i literárního pohledu je tento velký autor i po své smrti stále palčivou osobností. Důležité ale bylo, že přednášející nenastolila jen odbornou debatu o českém literárním veledíle. Upozornila totiž také na kulturní problém, který se dotýká nás všech, kteří mluvíme česky.

Opustili Češi Kunderu?

Vera Kaplická Yakimova propojila ve svém příspěvku zásadní událost, jakou Kunderova smrt nepochybně pro evropskou kulturu byla, s proměnami jazyka v komunikaci na sociální sítích. Dotkla se také otázky, co je úkolem literatury a co od ní jako čtenáři očekáváme. Posledním, ale neméně důležitým faktem, který přednášející zmínila, je to, že někteří lidé vnímají Kunderu jako francouzského spisovatele, kterého Češi neumí číst.  

Tento zdánlivě popichující výrok poukazuje na hlubší a širší problém české literatury a kultury obecně. Ten spočívá v tom, že ne vždy jsme jako národ schopni postarat se o své vlastní autory a jejich odkaz. Jde o strukturní záležitost pramenící z velké části už v poválečné době a letech komunistického režimu. Nepohodlné autory stát umlčel nebo vyštval do exilu, ze kterého se často do Česka nikdy nevrátili. Zdálo by se, že relativně pružně by na tuto situaci mohlo po roce 1989 reagovat alespoň školství. Učebnice dějepisu se rychle proměnily, ale u učiva o literatuře už to tak dobře nezafungovalo.

Vizitka národa

S některými pojmy nebo autory, kteří jsou pro českou kulturu a jazyk zásadní, se dodnes na středních školách téměř nesetkáme. Není to proto, že by šlo o příliš složitou nebo nedůležitou látku. Důvodem jsou pozůstatky školských osnov z předrevolučních a čerstvě porevolučních let. Tehdy bylo samozřejmě v zájmu vládnoucí strany některá kulturně nevhodná témata vyřadit ze středoškolského učiva.

Je to z velké části vina komunistického režimu, že mnoho autorů muselo své psaní omezit. Navíc se pak vláda nepostarala o jejich literární odkaz tak, jak by měla. V minulosti se podařilo zachránit literární dědictví některých komunismem utlačovaných autorů, například Jakuba Demla nebo Bohuslava Reynka. Příběhy jiných, jako byl Jan Čep, ale zůstávají veřejnosti téměř neznámé. Kdo se na střední škole dozvěděl něco o katolických autorech nebo o biedermeieru, je bohužel i dnes stále ještě výjimkou. 

Této situaci nepomáhá ani to, že kulturní témata, jakkoliv zajímavá, nejsou velkým magnetem na voliče. Přitom je kulturní péče něco, co o nás vypovídá jako o národu, jakási společenská vizitka – o to spíše v kontextu západní Evropy, do které se Česká republika tak urputně snaží patřit. Možná je tedy škoda celého národa, že se debata o české literatuře, kultuře a jazyce vede ve středně velké posluchárně filozofické fakulty v úterý dopoledne.