Nejnovější

Většinu případů znásilnění páchá známý oběti. Řešením je prevence ve výchově, říká Křížová z organizace Konsent

Foto: Anemone123?| Pixabay

Co je to sexuální násilí? Kde nejčastěji vzniká? Sexuální násilí většinou nečíhá v temných uličkách a parcích. Nejčastěji se odehrává v prostředí našeho domova, ve vztazích, které se zdají být důvěrné a bezpečné. 90 % žen znásilní někdo, koho znají. V polovině případů pak dokonce partner nebo manžel. O problematice s námi promluvila Karolína Křížová z organizace Konsent.

Na začátek, především pro upřesnění: co je to vůbec sexuální násilí nebo jak byste sexuální násilí definovala?

Já bych na začátek specifikovala, že se v současnosti používá nejen termín sexuální násilí, ale také sexualizované násilí. To podtrhuje, že tento typ násilí není často konán z důvodu nějaké sexuální pohnutky nebo neovladatelné sexuální touhy. Je to čin, kdy si chce člověk dokázat moc nad druhým a podrobit si ho. Má tak sexuální povahu a je vykonaný na druhém bez jeho souhlasu.

Myslím si, že ve společnosti stále přetrvává představa, že násilí páchají jen lidé s určitým deviantním chováním, co na vás vyskočí v noci v parku. Jak to je ale ve skutečnosti? Kdo je pachatelem?

S touto představou se pojí mýtus o dokonalé oběti – žena jde večer parkem a vyskočí na ni perverzní člověk s nějakou úchylkou. Ve skutečnosti, se ale lidé s poruchou sexuální preference dopouští násilí jen ve zlomku případů. V 80 % až 90 % případů oběť pachatele zná. V 50 % je to dokonce partner nebo bývalý partner a zbytek jsou kamarádi, kolegové z práce, někdo v rodině a podobně. Takže jenom nějakých 10 % jsou opravdu cizí lidé.

Je to tedy tak, že sexuální násilí nejčastěji vzniká v domácnostech nebo v nějakém nám blízkém prostředí?

Přesně tak. To činí řešení o to náročnější. Pokud se ho na nás dopouští někdo, komu důvěřujeme, s kým máme blízký vztah, třeba náš partner, o to těžší je vyrovnat se s tím nebo to nahlásit. Lidé nám nedůvěřují nebo to nepovažují za násilí. Až do relativně nedávné doby, se člověk v mnoha zemích, včetně České republiky, nemohl dopustit znásilnění třeba na manželce, protože to ze zákona nebylo představitelné ani možné.

Jak je na tom současný zákon?

Pokud se zaměříme přímo na znásilnění, tak současný trestní zákoník definuje znásilnění pouze jako sexuální čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti oběti.Bezbrannost ale nezahrnuje spoustu případů, které bychom si mysleli, že zahrnuje. Například zamrznutí oběti, které je hodně běžné a postihuje až 70 % obětí. Zamrznutí znamená, že se oběť nedokáže pohnout, říct ne, odstrčit člověka nebo zavolat pomoc. Násilí nebo pohrůžka násilí nemusí být ani použita, člověk vás nemusí fyzicky nutit. My to vidíme jako znásilnění, ale zákon to tak nevidí.

Bezbrannost je v právnické praxi vykládána jako úplně objektivní, třeba že je člověk v kómatu, nebo má diagnostikovanou paralýzu, tělesné postižení a tak. Nezahrnuje to subjektivní stavy bezbrannosti. To je podle nás nedostatečné, zákon by měl definovat znásilnění jako sex bez souhlasu. Definici znásilnění založenou na souhlasu zavedlo do dnešního dne už 14 evropských států. Za nápravu definice znásilnění u nás bojuje například Amnesty International s peticí, kterou již podepsalo 15742 lidí.

Jaké jsou hlavní důvody vedoucí k znásilnění?

Hlavní důvody jsou mocenské. Dalším důvodem může být nedostatek informovanosti ve vztazích. Nedostatek sexuální výchovy v dětství, v rodině, ve škole, člověk se pak může dopustit násilí, aniž by to dělal záměrně. Což samozřejmě vůbec neomlouvá. Je ale důležité mluvit o tom ve vztahu k prevenci sexuálního násilí. Musíme mluvit o tom, jak násilí vypadá, abychom se ho sami nedopouštěli. Určitě s tím souvisí také genderový stereotyp. Například omluva toho, že kluci jsou v pubertě a mlátí s nimi hormony. To může být používáno k omlouvání sexuálního násilí neovladatelnou touhou. Jak už jsem ale říkala, to většinou není důvodem. Data zároveň ukazují, že jsou hrozné nedostatky v sexuální výchově. Například Česká středoškolská unie dělala v roce 2020 průzkum na středních školách. Škola zde skončila jako nejméně častý zdroj informací. 47 % respondentů dokonce uvedlo, že ze školy nezískalo žádné informace. Což jsou alarmující data.

Proč si myslíte, že se o násilí ze strany osoby blízké tolik nemluví?

Myslím, že to může souviset s tím, co jsem zmiňovala předtím. Legislativa toto do nějaké doby v mnoha zemích vůbec neuznávala. Panuje takový stereotyp, že když si někoho vezmu, tak mu celá patřím. Žena se má o muže starat a uspokojovat jeho potřeby, ač to třeba překračuje její hranice.

Dále to může souviset s psychologickými obranými mechanismy, třeba hypotéza spravedlivého světa. To znamená, že si přirozeně nechceme připustit, že se na světě dějí špatné věci i mimo naši kontrolu. Souvisí to s victim blamingem. Když se něco takového stane, hledáme důvody, jak se to stalo, jak si to oběť zavinila sama. Nechceme připustit, že něco takového hrozí, že nás něco takového může potkat ve vztahu, který se zdál bezpečný a důvěrný.

Jak z toho ven? Co může žena udělat, zažije-li násilí spáchané blízkou osobou?

Řeknu to hodně abstraktně, když někdo zažije násilí, měl by si v první řadě uvědomit a respektovat co momentálně potřebuje. To může vypadat různě. Pokud se rozhodne nahlásit to, usilovat o spravedlivost a řešit to na policii, tak by to měl udělat. Ideálně s pomocí, s nějakou informovaností. Pokud se rozhodne sdílet to jen s kamarádkou, tak to tak taky může být. Myslím si, že ve většině případů je lepší, když na to člověk není sám. Měl by to říct, těžko se zobecňuje komu, ale měl by to být někdo komu důvěřujeme, ke komu máme dobrý vztah, kdo může podpořit. Potom hodně mluvíme o tom, jak přistupovat k někomu, kdo se nám takto svěří, abychom mu pomohli co nejvíce.

Jakou roli hraje posttraumatická stresová porucha? Lidé často naráží na to, jak je možné, že si vzpomněla až teď? Jak je možné že si nemůže vzpomenout na detaily?

Trauma a jeho symptomy, vypadá hrozně různě a u každého se liší. Je zavádějící něco usuzovat z toho, jak o situaci člověk mluví. Záleží na konkrétním člověku a situaci, jak se nakonec projeví. Posttraumatická stresová porucha se může projevovat flashbacky, náhle vyvolanými intenzivními vzpomínkami, kdy si člověk vybaví situaci. Trauma funguje tak, že mozek si nezakóduje vzpomínku správně a komplexně, jako běžné vzpomínky, ale zaměří se jen na určité detaily, například ruku na polštáři. Nebo může vzpomínku potlačit úplně. Dál si nemusíme přiznat, že šlo o násilí, člověk si sám situaci ospravedlňuje. „Bylo to v pořádku, neřekla jsem ne nedostatečně jasně.“ Že to nebylo v pořádku, si nemusí připustit i několik let. Roli také hraje psychologická pomoc, která může pomoct rozpomenout. Bezpečně, aniž by to člověka úplně rozložilo. Každý to prožívá jinak a každému pomáhá jiné řešení.

Je možné nějak sexuálnímu násilí předcházet? Existuje nějaká prevence?

Prevence je hrozně důležitá už u dětí útlého věku. Není to jen o nějakém jednom workshopu ve škole. Ideálně by se o tom mělo mluvit doma v rodině, klidně úplně od malička. Neznamená to nutně mluvit o násilí a sexu jako takovém. Ale vést malé děti k vymezení se, pokud jim není něco příjemné, nelíbí se jim, když se jich někdo dotýká, učit je, aby znaly své hranice. Zároveň je vést k tomu, aby dokázaly poznat, když se někomu jinému něco nelíbí a respektovat to, jaké mají hranice druzí. V útlém dětství rodina nejvíce formuje hodnoty a postoje k ostatním. Ve škole je ale samozřejmě informovat důležité taky, jde to ruku v ruce, každý to podává trochu jinak.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*