Petr Orság: Internetová současnost nabízí mnohem více než pouhý příjem informací

Jak jsou vzděláváni současní novináři? Jsou veřejnoprávní média objektivní? Existuje „ruská propaganda“ a „propaganda Západu“? Jakou roli hraje nejen v médiích postava Andreje Babiše? Na tyto a další otázky jsme se zeptali vedoucího katedry žurnalistiky, mediálního teoretika a bývalého novináře Mladé fronty Dnes, Hospodářských novin a Aktuálně.cz Petra Orsága.

Jste vedoucím katedry žurnalistiky FF UP v Olomouci. Proč dnes studovat žurnalistiku, co konkrétně může nabídnout absolventům?

Struktura programu Žurnalistika je koncipována tak, aby studentovi poskytla jak teoretické zázemí, tedy teoretické znalosti důležité pro fungování v mediální sféře, tak i praktické dovednosti. Při praktické výuce spolupracujeme s řadou zkušených novinářů, jako je například David Macháček z Reportérů ČT, Radka Kvasničková, která mnoho let působila v Českém rozhlase, nebo Martin Nevyjel z Deníku. Snažili jsme se, aby ty dvě hlavní součásti studia, tedy teoretická a praktická, byly vybalancovány a studentům posloužily při orientaci v tuzemské mediální krajině i dalším profesním směřování. Student se většinou už během studia rozhoduje, zda chce být novinářem, nebo zda přeskočí na druhou stranu, tedy do Public Relations. Někteří po ukončení studia tak činí, to nepopírám, byť my zde PR nevyučujeme.

Jakou roli v dnešní době mají novináři? Jsou stále těmi „hlídacími psy demokracie“? Byli jimi vůbec někdy?

Trošku se to problematizuje, že? Mediální teoretik by možná váhal, jestli někdy těmi hlídacími psy byli. Já ze zkušeností z praxe i teorie bych řekl, že ano – hlídali a také v určitém období hodně štěkali. A myslím, že v zemích evropského Západu se svou činností podíleli i na kultivaci veřejného prostoru. Mediální současnost je poměrně složitá mimo jiné v tom, že se nově definuje, kdo vlastně je žurnalista. Je jím každý, kdo v on-line prostředí vytváří mediální obsahy, nebo jenom ten, kdo má institucionální zázemí a vytváří zpravodajství a publicistiku podle nějakých pravidel? Tedy podle zásad vyváženosti, nestrannosti a dalších, které víc než století liberální západní žurnalistiku pomáhaly utvářet. Myslím, že za novináře by měl být označován ten, kdo ctí zmíněné profesní standardy a pracuje v souladu s nimi. S rozvojem on-line prostředí ale vstupují do mediálního prostoru amatérští žurnalisté, kteří zavedené pořádky v tomto směru narušují. To nemusí být nutně špatně. Potíž je spíš v tom, že se vytrácí společenská shoda na tom, kdo má být reprezentantem veřejnosti ve veřejném prostoru. Pokud akceptujeme představu novinářů jako spolutvůrců a také držitelů symbolické moci, kteří pomáhají definovat a udržovat nějaký mocenský status quo nebo společenský konsenzus, zdá se, že dochází k posunům.

Mluvil jste o amatérských žurnalistech v mediálním prostoru. V současných médiích probíhá obrovský nárůst infotainmentu (druh zpravodajství podřizující výběr témat a jejich zpracování snaze vyvolat emoce a pobavit – pozn. red.). Je to přirozený vývoj? A v případě, že ano, kde je hranice, za kterou by se nemělo jít?

Přirozený vývoj to u komerčních médií bezpochyby je. Jejich hlavním zájmem je získat co nejvíce posluchačů, diváků a následně inzertním klientům ukazovat, kolik mohou v rámci reklamy oslovit potenciálních zákazníků. Problém vidím v médiích veřejné služby, která se také posouvají tímto směrem a zbytečně se vydávají do vod Novy a Primy. Výsledky zezábavňování zpravodajství ČT se mohou někomu jevit jako směšné, ale je to spíše smutné. Protože právě média veřejné služby by měla být jakýmsi „garantem kvality“ a jejich role stoupá zvláště v současnosti, kdy dochází k nové parcelaci mediálního a tím i veřejného prostoru.

Myslíte si tedy, že nastal úpadek našich veřejnoprávních médií?

To není jenom česká specialita. Média veřejné služby i na západě v liberálních demokraciích jsou vystavena tlaku jak politiky, tak komerce. Potom je už pouze na jejich sebevědomí, jak dokáží odolávat. Ani kvalitní mediální legislativa není samospasitelná. Problém tuzemských médií veřejné služby je v tom, že neměla dostatečný čas na to, aby to sebevědomí mohla získat, legislativa by také mohla doznat změn. Za socialismu byla státní televize, státní rozhlas, obě řízené jako propagandistická média režimu. Po roce 1990 nově vstoupila do hry komerční média, která velmi chytře začala zaplňovat mediální prostor. Dnes už vám to tak možná nepřijde, ale nástup televize Nova představoval poměrně radikální zvrat v tom, jak chápat poslání televize ve společnosti. A zvyšující se obliba Novy samozřejmě začala koncept veřejnoprávního vysílání problematizovat ještě před tím, než se společnost vůbec měla šanci sžít s tím, co veřejná služba v médiích je a jakou má roli. Vezměte si už jen fakt, že v Česku se operuje se dvěma pojmy, které se často používají jako zástupné, ale významově se nekryjí: veřejná služba – veřejnoprávnost.

Dnešní, zejména pak veřejnoprávní média, jsou obviňována z neobjektivity. Jak se díváte na fenomén objektivity? Existuje vůbec?

Mediální teoretikové budou většinou říkat, že objektivita je nedosažitelný ideál, ke kterému novináři maximálně vzhlížejí, ale nikdy se k němu nedoberou. Na profesní standardy, které by měl novinář při tvorbě zpráv dodržovat, by mělo být bezpochyby dbáno právě v médiích veřejné služby. V tomto ohledu myslím, že jak ČT, tak ČRo svou funkci plní. Byť s výhradami, samozřejmě – ale chybovati je lidské. Více bych jim vyčetl to zbytečné zezábavňování, nadbíhání tlakům komerce. Samozřejmě, že politici budou říkat, že ta a ta reportáž byla neobjektivní, ale to je jiná píseň. Vždy je třeba se ptát, co a proč vlastně politik televizi vytýká.

Říkáte, že ČT nadbíhá komerci. Mají to veřejnoprávní média zapotřebí? Přeci jenom, nemusejí se bít o výhradní místo na mediálním trhu. Jejich rozpočty mnohonásobně převyšují rozpočty soukromých médií.

Právě, že to vůbec nemají zapotřebí. Ale dělají to. To puzení je asi silnější.

Co si myslíte, že za tím stojí?

To je dotaz spíš na manažery těch institucí. Možná si myslí, že dělat kvalitní žurnalistiku už nejde bez opičkování před kamerou, že zkrátka o povodních nelze informovat bez toho, aby redaktor stál po kolena ve vodě nebo aspoň v gumákách na břehu řeky. Víte, i komerční média dělají řadu věcí dobře, efektivně, v celkově menším počtu lidí. A veřejnoprávní média mají snad i snahu brát si z komerčních stanic to, co je podle nich dobré a atraktivní. To by jim člověk nezazlíval do chvíle, než začne forma utlačovat obsah. Ten je rozhodující. Ať nejsme nekonkrétní, vezměme si současnou podobu hlavní večerní zpravodajské relace ČT, tedy Událostí. Stopáž je prostě přehnaná. Ještě mě nepřesvědčili, že jsou schopni to smysluplně utáhnout. Proč v okamžiku, kdy je tam závažná a důležitá zpráva týkající se mezinárodního měnového fondu nebo války v Sýrii, je střídána regionální banalitou z Plzeňského kraje, připadně jinou banalitou? Má tohle být v hlavních zprávách?

Když se podíváme na sousední Polsko – jak hodnotíte reformy strany Právo a spravedlnost, konkrétně změnu veřejnoprávních médií na národní? S tím spojené dosazování vlastních lidí do vedení?

Konkrétní případ Polska je nutné vnímat v širším kontextu, než v novinářské zkratce. Tam jsou proti sobě, dnes můžeme použít slova historicky, dva politické proudy. Strana Právo a spravedlnost po vítězných volbách opanovala mocensky všechny podstatné posty v zemi. Od soudnictví až právě po média. Noblesnějším a nenápadnějším způsobem to ale v minulosti dělala i ta Občanská platforma. Bohužel štěpení v Polsku mezi těmi dvěma hlavními politickými tábory je velmi starého data, je třeba jít až do časů Solidarity. A vzájemná nevraživost je hluboká – proto snahy po vítězství ve volbách protivníka téměř zadupat do země. Proto se vyměňuje všechno, včetně mediálních rad, soudců…

Tam se ovšem nejedná pouze o změnu na postech, ale o změnu celkového fungování médií a také ústavního soudu.

Tendence jsou to neblahé, hlasitě kritizované, ale je třeba je sledovat trochu s odstupem. Jak si Kaczynski a jeho souputníci a voliči představují fungování médií v Polsku? Příklon k polskému nacionalismu a hájení polských hodnot? Jak by se to mělo v médiích projevovat?

Je možný podobný scénář jako v Polsku čekat také v Česku?

Vývoj v Polsku, ale třeba i v Maďarsku, nám ukazuje mělkost středoevropského liberalismu, pokud tedy lze o něčem takovém ve střední Evropě vůbec mluvit. Změna může nastat poměrně snadno, většina společnosti to zpočátku nemusí ani výrazněji zaznamenat. Scénáře mohou být různé. Vztáhneme-li se k médiím, tak v současnosti by Andrej Babiš například zrušení médií veřejné služby neprosadil. Ale co není, může být. Pokud lidé chtějí autoritativní způsob vlády se silným vůdcem, který nabízí snadná řešení a říká, že stát a média mají být řízeny jako soukromá firma, tak si ho většinově zvolí. Bude to samozřejmě jiné než v Polsku – protože v Polsku to má jiný ideologický náboj. Kaczynski z hlediska ideologického něco reprezentuje. Co reprezentuje Babiš? Jen Babiše. On si bere z programů všech politických stran, co se mu líbí a hodí. Hledá to, čím může oslovit českého voliče a český volič mu na to skáče. Když se podíváte na Babišovy preference, funguje to. Je dost možné, že tohle je budoucí premiér. Ta koncentrace ekonomické, politické a mediální moci v jedněch rukou je enormní. Nicméně pokud zůstaneme u médií, tak je zjevné, že jeho nákup MF Dnes i Lidovek byl pro ta média polibkem smrti. Tamní novináři se mohou snažit sebevíc, ale už jim zkrátka nevěříte, že zpravodajství, které přinášejí, vzniká tak říkajíc ve vší počestnosti. Čili k působení kyberprostoru si v Česku jako problematický faktor musíme přidat ještě nástup oligarchů do komerčních médií. O to více roste role veřejnoprávních médií. Proto na ně musíme být přísní. Musíme je tlačit, aby to, co prezentují, bylo kvalitní.

Jak se díváte na servery typu Czechfreepress, Aeronet, AC24? Nechci říkat, že jsou jejich informace vyloženě lživé, mívají třeba pravdivý základ – ale řekněme, že zdroje některých prohlášení jsou těžko dohledatelné a ve většině případů se dohledat nedají. Lidé jim mnohdy přikládají větší míru pravdivosti než zaběhlým médiím.

Český čtenář často postrádá kompetenci, kterou bych označil jako kritické čtení textu a kritické vyhodnocování zdrojů, z nichž čerpá. I mě někteří přátelé zásobují emaily se zaručenými zprávami o Klausovi, Kellnerovi, Zemanovi. Kde si co nakradli, co udělali špatně, jak jsou v zásadě miliardáři, že válku v Sýrii řídí americké tajné služby, nebo naopak jen ruské tajné služby nebo někdo další. Sám na tom vidím, co jsou jinak inteligentní lidé schopní brát za relevantní informaci. Toto je základní kámen úrazu. Do jisté míry to může mít kořeny v dobách nesvobody, kdy kritické čtení bylo záležitostí svépomoci, nikoli třeba součástí školního vzdělávání, a tato kompetence byla v lidech naopak propagandistickou mašinérií potlačována. Inteligentní člověk se mohl snažit najít něco i mezi řádky Rudého práva – tohoto dobového bulváru (smích). Nebo mohl hledat informační a názorovou alternativu třeba v BBC, Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky. Vysílání Svobodné Evropy bylo samozřejmě součástí soft-power americké administrativy, čili fungovalo mimo jiné i jako propagandistický nástroj suis generis, ale současně nabízelo alternativní informace k těm oficiálním. A všechno to mediální fungování mělo nějaký pochopitelný a uchopitelný rámec. Ve srovnání s tím naše internetová současnost nabízí mnohem více než informační saturaci a její záludnost je mimo jiné v té bezbřehosti, tekutosti. Lidé z obrovského množství informací vybírají to, co jim nejvíce konvenuje, co souzní s jejich názory. Takže když je člověk frustrovaný ze současné české reality, může začít holdovat médiím, která jste jmenoval, protože mu odpovídají na otázky, které si klade a na které mu většinová média nedají odpověď. Že jsou tyto „informační alternativy“ třeba cíleně financovány Kremlem, takový čtenář neřeší.

Existuje i druhá strana mince, tedy jakási mediální propaganda ze strany Západu?

Propaganda není jen záležitostí Ruska. Ale pokud máte hlavu na krku a slouží vám k přemýšlení, tak si informace můžete ověřovat z různých stran. Těch alternativních informačních zdrojů, z nichž lze získat komplexnější povědomí o tom, zda politik říká pravdu nebo zda určitý server přináší relevantní informace, je dostatek. Problém je, jak třeba s šířením různých informací i fám pracují sociální sítě. Jejich uživatelé často neřeší odkud informace vzešla. Někdo ji vypustí, častokrát jako cílenou desinformaci, a ona pak cirkuluje kyberprostorem a nabaluje na sebe další bajky a funguje vlastně jak má. Jak to propagandista zamýšlel.

Jakou budoucnost tedy přisuzujete médiím? Pokud probíhá oligarchizace médií, co z toho může vzejít?

Před pár lety bylo nepředstavitelné, že by se druhý nejbohatší Čech a majitel vlivné mediální skupiny stal ministrem financí a vicepremiérem a začal fakticky ovlivňovat pravidla všeho. Ale pan Babiš není jediný, kdo si koupil média jako strategickou investici. Máme tady skupinu Penta, která to otevřeně deklarovala, teď dokonce i investory z komunistické Číny, kteří vstoupili do vydavatelství Empresa Media. A návštěva čínského prezidenta názorně ukázala, jak vstup tohoto investora může ovlivňovat mediální obsahy.

Stále by mohlo být hůře. Existují různé extrémistické skupiny, které by se mohly v důsledku současných nálad do parlamentu dostat.

To je sice pravda, ale já bych se nespokojoval s tím, že zatím je to fajn. ANO jako nejsilnější politická síla v zemi – to je průšvih, hlavně kvůli samojedinému vládci v čele. Ovšem když Babiš křičí v parlamentu na Kalouska: „Vy jste mě stvořili!“, má bohužel do jisté míry pravdu. Větší či menší korupční skandály a taky způsob, jakým tradiční politické strany zacházely s veřejným prostorem a dělaly politiku, jak komunikovaly s veřejností, to vše mu velmi nahrálo. Je přirozené, že se jeho elektorát rekrutuje z řad nespokojených. ANO je ale problematické v tom, že je to účelově založený projekt jednoho muže, který se z předního podnikatele vyšvihl i do nejvyšších pater politiky a veřejné zdroje šikovně využívá ve svůj soukromý prospěch. Líbil se mi titulek z týdeníku Echo: Chytrý, ale velmi nenasytný pán. Sta miliony z veřejných peněz putují zcela legálně firmám Agrofertu za bodrého dozoru ministra financí, jinak též vlastníka Agrofertu. Pro mě je jeho největší majstrštyk v tom, že jeho voliči dál věří neustále opakovaným řečem o tom, jak to myslí s touto zemí dobře. Navenek hraje bodrého strejdu a voličům to, zdá se, stačí. Dokonce ani kauza Čapí hnízdo, kterou by jiný politik nemohl ustát, neotřásla s jeho voličskými preferencemi. Myslím, že ten pán si svým výkonem už zarezervoval místo v učebnicích tuzemské politologie. Uvidíme, jak dlouho vydrží. Takže rozhodně žijeme ve velmi zajímavé době, kdy se veřejný prostor, působením nejen oligarchizace, ale i internetu a dalšími vlivy, podstatně mění. Jak budou ty změny hluboké, ukáže budoucnost. Ale nebyl bych tak skeptický. Historie nás učí, že podstatné a důležité změny současníci většinou nevidí, takže můžeme být ještě překvapeni.

Rozhovor vznikl pro loňské tištěné vydání Houpacího Osla.