Redukční sny Andreje Babiše

GLOSA: Andrej Babiš by redukoval. Zda do vaničky (product placement included) není jisté, ale počet zákonodárců určo. Stačit by nám mělo nějakých 101 poslanců, Senát by se zrušil úplně a ideálně by všichni přítomní měli jako vedlejšák džob v Agrofertu. 

Poslanecká sněmovna je podle Babiše žvanírna. Dokonce svého času vyhrožoval, že pokud neuspěje u voleb, tak v té žvanírně sedět nebude a půjde domů do Čapího hnízda. Předvolební průzkumy a systematická střelba do vlastních kolen z řad členů ostatních stran však nasvědčují, že podobné sliby se nejspíše jen tak neuskuteční. Je pravda, že tyto průzkumy nejsou úplně přesné, jelikož například zcela pravidelně ignorují fakt, že Realisté obdrží celých 20 % hlasů. (pauza na smích) Politologové také upozorňují, že ani Babiš nemůže růst do nekonečna, především proto, že jeho strana postrádá jakoukoliv ideologii.

Se nebude kradnút a budeme efektivný

Babiš svou redukci předestřel jako vizi do roku 2035. Taková malá dvacetiletka. Ve facebookovém statusu se Andrej Babiš (Marek Prchal) rozepsal a podle množství podivných prohlášení působí relativně autenticky. Skvělá je část o Velké Británii. “To opravdu není tak, že bychom tady chtěli zavést Latinskou Ameriku nebo že Babiš chce být diktátor. Je snad Velká Británie diktatura? Přitom britská dolní komora parlamentu má dnes stejný počet voličů na jednoho poslance, jako by měl český parlament po naší reformě. A přitom to je pořád soutěživý systém, kde vlády vládnou a pracují. Británie je samozřejmě příklad s jinou historií. My nechceme napodobit Británii nebo Bolívii, ale udělat něco pro to, aby politika v ČR fungovala, vlády byly akceschopné a poslanci pravidelně nebyli v průzkumech mezi nejméně důvěryhodnými politiky.” Vezmeme si příklad z Británie, kterou však nechceme napodobit a nechceme si z ní brát příklad a prdneme tam Bolívii, protože začíná na B. Je hezké, že Babiš/Prchal přiznávají, že Británie má naprosto odlišnou historii a politickou kulturu. Jako naprosto odlišnou. Diametrálně. “Samostatnou kapitolou je Senát. Údajná pojistka demokracie, o kterou nikdo nestojí,” píše Babiš. To je sice hezká zkratka, ale asi není tak docela pravdivá. O Senát stojím například já, senátoři a další demokraté. Například jako dobrá pojistka může Senát posloužit v případě vykastrovaného zákona o registru smluv jakožto důležitého protikorupčního opatření. Hlasování o něm se Babiš pro jistotu neúčastnil. Například.

To, že by Babiš nejraději všechny opozice a kompromisy zakázal, skrývá špatně. “Uvažujme o zrušení. Všechny pravomoci může převzít částečně Sněmovna a částečně přímo volený prezident republiky, který již dnes má větší důvěru občanů než celý senátní sbor,” což je hezké ťuťu ňuňu k politickému spojenci Zemanovi, který surfuje na vlně populismus obratně, ale tato koncepce zcela opomíjí fakt, že by se do prezidentského úřadu dostal podobný mocichtivý maniak, který v něm sedí nyní. Nebo naopak někdo, kdo sice volby vyhraje, ale jeho obecná obliba spadne po pár měsících na dno. Babiš tvrdí, že chce lepší a efektivnější demokracii a určitě nechce diktaturu ve stejném odstavci, ve kterém píše, že by snížil počet volených zástupců, další moc by svěřil do rukou jediného člověka a dav plesá.

Pánko velkomožný

Onehdá jsem napsal, že Andrej Babiš je paradoxně poslední hrází demokracie. Svým způsobem toto stále platí ovšem v kontextu současného politického systému a případné koalice s nějakou demokratickou stranou. Po Babišově ukrývané touze po autokracii najdeme na politické scéně už jen strany, které se tímto vůbec netají. Babišovo hnutí zatím postrádá jasnou ideologii, která by je na první dobrou definovala jako nebezpečí. Ohání se bojem proti korupci a klientelismu. Jedná se o oportunistické uskupení, za které hovoří jeho předseda. Po sněmu je jasné, že míří k vnitrostranické vládě jednoho muže, když předseda Babiš dostal právo hrát si s kandidátkami. Strana se tak definitivně proměnila ve firmu s panem ředitelem, který může z fleku vyměnit hejtmana a vše vyřídí consigliere Faltýnek. V tomto smyslu pochopitelně demokratická není. Dokonce můžeme spekulovat, že podobné tendence se mohou projevovat i ve vnější politice hnutí. Babišovo nebezpečí pro demokracii se tak neukrývá v ideologii hnutí jako u jiných politických subjektů. Právě názorové vákuum s prvky autokracie představuje nebezpečí, zvláště pokud by vyteklo ze stranických struktur do celého systému. Například očesáním počtu volených zástupců. Babiš již od nástupu do politiky mlsně krouží kolem většinového systému, kde by vládu nekomplikovala opozice. Nebo voliči. Stále však platí, že polovinu Babišova úspěchu generuje neschopnost konkurenčních stran. Je pouze na nich, aby udělaly demokracii opět sexy.