Punkeři, dělníci, intelektuálové: Slam poetry spojuje

Na pódiu stojí jediný člověk. Publikum ho bedlivě pozoruje a čeká, co bude následovat, protože v tento moment je vše v rukou vystupujícího. Pokud někdo očekává uhlazené, klidné autorské čtení, nedostane ho. Místo toho jej překvapí přednes pracující s mimikou a gestikou vystupujícího, improvizace a často také aktivní zapojení publika. Překvapí ho slam poetry, jakožto jedinečný způsob básnického přednesu, který může být zrýmovaný či nikoli. Sedím v sále olomouckého Divadla hudby, kde do mikrofonu recituje člověk s rozpaženýma rukama a zkříženýma nohama. Je polonahý a potetovaný, celé publikum ho napjatě sleduje. Anatol Svahilec se chystá slamovat o ukřižování Ježíše Krista. 

Pokud někdo slam zná, ví, že tento způsob básnictví se liší slamer od slamera a závisí zcela na schopnostech a fantazii vystupujícího. Obecně však platí, že nejde zcela určit, co přesně slam poetry představuje. „Je to pro každého něco jiného. Pro mě je to performativní poezie, která se snaží vymezit od autorského čtení. Slam je o tom, abys něco řekl a vždy to nemusí zcela mít obsah. Je to o hledání nějaké formy a nemusí to být vždy o textu. Performativní poezie, ve které se klade důraz na to, co se říká, jakým způsobem se to říká a jestli to má nějaké vnitřní poselství,“ popisuje slamer Daniel Kunz.

„Pro mě znamená slam primárně obrovskou tvůrčí svobodu. Dovoluje mi být sám sebou, sám sobě hercem, režisérem, dramaturgem, vším. Vytvářím si v tom takový svůj jednočlenný divadelní soubor. To asi byla má prvotní motivace, která přetrvává, ale teď je to pro mě navíc také něčím strašně důležitým a podstatným, něčím, co mi organizuje čas, seznámilo mě s obrovskou spoustou skvělých lidí, a dokonce mě to už také finančně zajišťuje,“ nabízí svůj odlišný, a zároveň podobný, pohled slamer Anatol Svahilec, který v minulém roce vydal sbírku slamů s názvem Emu mele maso.

Slameři, těhotné slamerky a příběhy na čas

Slamer je ten, kdo dělá slam. Může se jím stát kdokoli. Je normální, že člověk, o kterém by nikdo neřekl, že by se postavil na pódium, překvapí tím, že tam doopravdy stojí a do toho přednáší své dílo. „Někteří dělají v sociální oblasti, někdo je ajťák,“ potvrzuje Kunz. „V Olomouci je poměrně specifická situace díky Bobovi Hýskovi, že tady spoustu anglistů dělá slam. Bob na Univerzitě Palackého vede předmět slam poetry, který vyučuje i v angličtině,“ dodává. Slameři mohou být tedy studenti i pracující a na povaze toho, čemu se během dne věnují, nezáleží. Často to však ovlivňuje obsah a způsob jejich projevu, stejně jako životní situace a emoční rozpoložení, ve kterém se zrovna nacházejí. Není proto výjimkou, že když například partnerka slamera nebo samotná slamerka otěhotní, točí se okolo toho 90 % jejich slamů. Neobvyklé nejsou ani světonázory, ostatně jako všichni umělci i slameři chtějí prezentovat svůj pohled na aktuální dění, politickou situaci nebo společenské jevy dneška. Zcela běžně k vidění a slyšení je u slam poetry nejen práce s emocemi a humorem, ale také s příběhovou linkou, která má svůj úvod, zápletku, rozuzlení i závěr. “Snažím se do toho dostat příběhy s nějakou pointou, nad kterou se mohou lidé z publika zamyslet. Ale jelikož většinou improvizuji a na soutěžích má slam stanovený časový limit, tak taky nakonec nemusím stihnout příběh dokončit a může proto skončit bez plánovaného závěru a s ním i pointy,” říká Kunz.

Punkový Zlín, dělnická Plzeň a intelektuální Olomouc

„No, hele, když nic jinýho, tak je odsud aspoň pěknej výhled do všech koutů týhle zpropadený země, a co vy tam dole, slyšíte mě? Však proto ste dnes přišli, proto ste dnes tady, sledovat mý poslední života eskapády, taky právě proto kříž sem si sem přitáh, tak jak vydlabaná dýně nečum, páč co mi chčije z pracek vážně není kečup,” popisuje průběh ukřižování Anatol a spouští v publiku salvu smíchu. Publikum hraje ve slam poetry zásadní roli. Nejen, že diváci jednotlivé přednesy hodnotí, ale dostávají příležitost se do průběhu výstupů zapojit. Někteří slameři s diváky pracují více než jiní, ale publikum vždy reaguje a dotváří atmosféru celého slamu, na který se na rozdíl od autorského čtení chodí bavit a být součástí. Ideální publikum je otevřené a neskrývá své pocity. Často se slameři nebojí šťouchat do témat, které mohou být pro mnoho lidí citlivá a záleží jen na divácích, jak se s tím vypořádají.

Nejedná se o čistě hospodskou, divadelní, nebo venkovní zábavu, slam může probíhat kdekoli. Přesto skladba diváků automaticky odráží atmosféru místa, kde se akce koná. “Záleží, zda je poblíž univerzita, v jakém typu klubu či kavárny se akce koná a podobně, takže Zlín je momentálně punkový, spíše „dělnická“ Plzeň miluje svižný humor a improvizaci, Olomouc je intelektuálněji naladěná a v Ostravě přes samý dým není vidět na překvapivě hodně pánské publikum,” říká organizátor kulturního života v Olomouci Bob Hýsek.

Slamová mafie

Stejně jako jsou různorodí slameři, je taková i jejich komunita. Ta zároveň zůstává pospolná a svébytná, její členové se mezi sebou znají, tráví spolu čas a v podstatě představuje takovou slamovou mafii. I přesto je však otevřená nováčkům a není příliš těžké se do ní dostat. “Když člověk chce, zapojuje se a není úplný kretén,” doplňuje Kunz. Společně jezdí po České republice i do zahraničí na soutěže a různé slamové akce. Poslední dobou navštěvují úplně nová místa, kde svět ještě nepoznal tento druh kulturního vyžití, a občas se místním slam zalíbí natolik, že se tam opakovaně vracejí. “Jsme v podstatě taková kapela o dvaceti až pětadvaceti lidech, která zvláštním způsobem bytní, sama se obměňuje a zatím má stoupavou tendenci. Vůbec si netroufám říct, kam až se ta komunita společně dokáže vyšvihnout, ale pozorovat to je zajímavé,” přibližuje slamovou komunitu Anatol.

Slam vznikl v Chicagu v 80. letech 20. století a za jeho zakladatele je považován americký básník Marc Smith. Postupně byl tento přístup k poezii rozšířen do celého světa. „Podle všeho ve všech zemích prodělává slam poetry podobný vývoj od třeskutého humoru a slovních hříček přes všelijakou zvukovou poezii až k poezii angažované, intimní či prostě poezii. Pořád ale zůstává precizní přednes, silné emoce, jistá divadelnost, kontakt s publikem. A nakonec všude vítězí humor, ale ne samoúčelný a násilný,” říká Bob Hýsek. Český slam se začal psát v roce 2003, když v Olomouci Martin Reiner pořádal festival Poezie bez hranic, kde se uskutečnil první ročník mistrovství České republiky ve slam poetry. Roku 2005 převzala štafetu Lenka Zogatová z brněnské Flédy. „Scéna byla zpočátku přirozeně chaotická, nikdo pořádně nevěděl, jak na to, na pódiu se střídali rapeři, klasičtí básníci, operní pěvci i literární kritici. Ale mělo to šmrnc a brzy se objevily formativní osobnosti jako Foll, Bláhovec a Jílek,” nastiňuje začátky českého slamu Bob Hýsek.

Největší komunity jsou v Praze a v Olomouci

Nyní u nás probíhají soutěže a slamové akce pravidelně. Místrovství ČR ve slam poetry se stalo každoroční událostí s kvalifikačními postupovými koly, které nejsou pouze regionální, protože na ně mohou chodit také slameři z jiných částí České republiky. Například, když se někomu nepoštěstí v Brně, může se o postup do finále ucházet v Ostravě. Z každého postupového kola se do finále dostane pouze jeden, akorát Praha a Olomouc mají dvě postupová místa, a to z důvodu, že tato města sdružují velkou komunitu dobrých slamerů. V rámci celostátních soutěží má každý vystupující na svůj přednes čas tři minuty a z pravidla za každých deset vteřin navíc získává trestné body, pokud někdo skončí naopak dříve, neztrácí ani nezískává body. „Většinou se prvních deset vteřin odpouští, jelikož se často stává, že vystupující spustí salvu smíchu a text má přesně připravený na tři minuty,” říká Kunz. Vítězové z regionů postupují do finále, které se ještě před nedávnem konalo tradičně v Brně na Flédě. Minulý rok bylo ale poprvé jinde, v Plzeňské papírně, a letos se přestěhovalo do Meet Factory v Praze. Tam je průběh bodování podobný. „Letos na finále jsme zavedli systém, kdy moderátor mezi lidi hází míčky a ten, kdo míček chytne hodnotí číslem od jedné do deseti. Snažíme se tak eliminovat nějaký prvek nespravedlnosti, aby ta náhoda v rozhodování, kdo bude udělovat body, byla více zaručena,” vysvětluje Kunz. Anatolův Ježíš Kristus je ukřižován za potlesku a vysmátých obličejů lidí v publiku. Slamer se ztrácí v zákulisí, k mikrofonu přichází organizátor a zároveň moderátor celé akce Bob Hýsek. Chce po pár vyvolených z publika, aby nad právě ukončeným výstupem vznesli rozsudek. Žádné číslo není nižší než osm. Slušné skóre, které sice nestačilo k celkovému vítězství, ale ukázalo, že slam je v rukou slamerů a diváků, nikoli v rukou božích.