Vánoční juxtapozice

GLOSA – Vánoce, svátky klidu a míru! Advent! Hurá! No jen si to přiznejte, atmosféra Vánoc už v nějaké formě dolehla i na vás. Takže buďto už zdobíte příbytek úžasnými ozdobami, vymýšlíte, kam letos přijde stromeček, balíte dárky a cítíte neuvěřitelné teplíčko u srdíčka, nebo jste už teď předávkovaní sentimentem, zralí na antidepresiva nebo harakiri zdobičkou na cukroví. Čert ví, proč máme ve zvyku všechno překrucovat a upravovat k horšímu. Že se to Vánoc přeci nemůže týkat? Ale ovšemže může, drahý Watsone.

Jde o samé poselství Vánoc – svátky míru a pokoje, klidu a míru nebo jiná podobná formulace. Jistěže. Proto už pár týdnů před Štědrým dnem děsíme děti k smrti Mikulášem a suitou čertů. Neberte mě špatně, vystrašené dítě je pro mě super bžunda a výchovný potenciál tam je, ovšem začínat období usmíření a klidu tím, že svému dítěti pohrozíme únosem do Pekla, pokud bude zlobit? Perfektní start, a tím celá taškařice navíc jen začíná.

Je jasné, že v českém pojetí Vánoc je spousta neodmyslitelných věcí. Cukroví, kapr a salát, stromeček, dárečky, generální úklid věcí, o které celý rok ani nezavadíte, koledy, nejlépe ty lovecraftovské…

…a další sváteční libůstky. Třeba punč, svařák, horká medovina, turbomošt, a tak dále. Zní to idylicky. Háček je ovšem v tom, že se to musí zařídit. A to není kdovíjaká parádní šichta. Nezapomeňte, že Vánoce slaví skoro všichni v téhle republice, a zákony prokrastinace mluví jasně – všechno se začíná dělat nejdříve první adventní neděli a i to je bráno jako pošuctví. Kážeme tedy o klidu, ovšem do Kauflandu a dalších obchodů razíme všichni s náladou na bodu mrazu. Víme totiž, že všichni ti ostatní pitomci to taky nechali na poslední chvíli, a to poslední plato zlevněných vajec a rum na cukroví nám nikdo nevyfoukne! Žít Tolstoj v dnešní době, Vojna a mír má podobu polního reportu z úseku lahůdek v Tescu.

Vánoce z principu

Na obchody to ale svádět nemůžeme, většina nám už koncem srpna nenápadně ponouká, že co nevidět zase přijdou Vánoce. Lidský faktor je neúprosný a nedá se tedy počítat s tím, že by cokoli, co obnáší potraviny a nákupy, mělo probíhat v klidu. A navíc přeměřování vánočních klacků tím, kolik druhů cukroví už máte v domácnosti napečeno. Stejně tak plašení o tom, že není navoskovaná podlaha, ve sklepě není utřený prach a „ty tu jen sedíš a nic neděláš“. Protože nic nenaplní podstatu svátků klidu a míru tak, jako drhnutí podlahy zubním kartáčkem a nekončící koloběh mytí nádobí.

Ale na stranu druhou, tradice musí být. Na jednu stranu by bylo zajímavé se zeptat náhodných lidí „Proč slavíte Vánoce?“, ale dejme tomu, že je to krásný a pěkně nalajnovaný obyčej, který má bohatou historii a spoustu čupr zvyků. Právě onen vánoční stromeček, kapra se salátem, Santa Clause, Coca-Colu, soby… Pokud jste se také nezarazili, máte ty tradice dost pomíchané. Nebojte, žádný traktát o povaze amerických Vánoc a o tom, jak jsou naše české Vánoce lepší a jak si ten vousatý pupkáč zaslouží napráskat od Ježíška. Spíše je zajímavé sledovat, jak se v tradičních českých Vánocích tradice míchají a mění. Což je takové pěkné v zemi, kde se na tradicích lpí. Říct totiž lidem, že neslavíte Vánoce, je asi jako sdělit jim, že máte puntíkovaná střeva nebo že věříte v existenci Jeho Nejvyšší svatost Nebeského potkana. Přitom s tím, jak se ty svátky spolu s dobou vyvíjí, není divu, že lezou na nervy čím dál více lidem. Pro tyto speciální sněžné vločky posíláme písničku.

Jistě si teď mnozí myslí, že jsem škarohlíd, který nesnáší veselí spojené s těmito svátky. A do jisté míry mají pravdu. Ovšem ne proto, že by mi ta myšlenka byla nehezká. Spíše jde o to prázdné frázování a kýč kolem. V obraně Vánoc kolem sebe máváme tradicemi, zatímco v oknech je vylepený Santa Claus, časem stráveným s bližními, i když je ne vždy máte v lásce a vlastně byste je nejraději neviděli, a klidem a pokojem, zatímco až do Štědrého večera zápasíte s každou vteřinou o to, abyste stihli všechno tak, jak to má být, protože prostě proto.

Ať si ale Vánoce každý slaví po svém, ale já říkám – vykašleme se na předstírání toho, že se máme všichni rádi a jsme v prosinci celí májoví – jen proto, že jsou svátky. Motto, že Vánoce jsou svátky klidu a míru, je zastaralé a v dnešní době už nesplnitelné, s tím, jaké požadavky se kupí. Buďme tedy sami k sobě upřímní a změňme slogan Vánoc tak, aby reflektoval to, co ve finále chceme všichni, a na čem jediném skutečně záleží.

„Hlavně se neposerme!“

Hezký advent, lidičky. Nohy nahoru, klid do hlavy, punč do žaludku a berte to s chladnou hlavou. Kdy jindy zpomalit než právě o Vánocích?