Psycholog Šmahaj: Starší generace nedokáže posoudit pozitivní ani negativní možnosti kyberprostoru

Je dnes člověk na internetu autentický? Kopíruje chování z běžné reality?

Jsou dva pohledy. Podle mého názoru, byť se jedinec nějakými manévry snaží schovat za nějakou identitu nebo se pozměnit k obrazu určitého ideálu, tak se to lidem nedaří. Toto ukazují i studie, které se zabývají „self“, tedy „já“, a prezentací v kyberprostoru. Byť máme v kyberprostoru agresory, lidi, kteří používají více identit, jsou u nich patrné pevné znaky, které vedou k identifikaci nebo poznání toho daného jedince. Co se týče komunikace, jestliže se vyjadřují k nějakým tématům, stále fungují stejné zásady jako u face to face komunikace. Pokusit se zalíbit, přiblížit se k průměru skupiny, konformita. Tomuto se věnují výzkumy v obecné rovině již od padesátých let. Tyto mechanismy jsou velmi podobné i na internetu, ačkoliv kyberprostor, respektive komunikace v kyberprostoru, je v určitém smyslu rozšířena.

V čem konkrétně?

Ta modifikace je patrná v rámci verbální a neverbální komunikace. V kyberprostoru nám pochopitelně odpadá neverbální složka. Odstoupíme-li od instant messagingu, tedy aktuální komunikaci připomínající rozhovor, tak tam se to skutečně zcela vytrácí. Modifikace se projevila v tom, že dnes můžeme zprávy ukládat, přeposílat, přikládat nejrůznější přílohy, ať už obrazové, nebo zvukové. Je to rozšíření v této oblasti. Zároveň došlo ke zúžení v přirozenosti komunikace a pochopení samotného textu, což přináší jako součást komunikace čtení některých emotikonů a znaků, které mají urychlovat komunikaci, zkratek, neologismů, czenglish výrazů a tak dále. Abych se ještě vrátil k autenticitě… pro ni hraje celá řada faktorů. Důležitý je pocit, že jsem součástí nějaké komunity, sebeprezentace, pocit zdánlivé anonymity, byť víme, že takto internet již nefunguje.

Na to jsem se chtěl zeptat. Na jednu stranu zůstává pocit, že na internetu se člověk pohybuje pod anonymním profilem, pak jsou ale případy, kdy lidé do kyberprostoru reflektují celý svůj život bez toho, aby domysleli důsledky. A pak třetí fenomén, kdy lidé na sítích ukazují svůj „lepší život“, tedy ukazují sebe samé v tom nejlepším světle tím, že zveřejňují speciálně vypreparované informace. Nabízejí sociální sítě v tomto ohledu více prostoru než běžný život?

Nevím, zda se to takto dá říci, jedná se opět o určitou modifikaci. Musíme opět na začátek a vůbec k tomu, jaké generace se na sociálních sítích pohybují. Je rozdíl mezi digitální generací, pro kterou, když se narodila, byl internet běžnou součástí jejich života, a generací, která se k internetu mohla dostat až v průběhu života. Digitální generace není nějak dokonalejší, ale užívá sítě jinak, jinak o nich přemýšlí. Jeden z dnes už téměř překonaných konceptů hovoří o digital natives, tedy rodilých uživatelích sítí, a digital imigrants, což mohou být jejich rodiče, obecně ti, kteří poznávají ITC technologie v pozdějším věku. Digital imigrants obvykle tyto technologie používají jako prostředek k práci nebo případně jako komunikační kanál. Digital natives, takzvaní always on, naopak integrují nové technologie a svou komunikaci jim přizpůsobují. A tím se dostáváme k té otázce, zda tento přístup vede k tomu, že například na sítích lidé ukazují své lepší já. Musíme se na to podívat z dlouhodobějšího hlediska. Ze začátku se jeví jakýsi kontrast, jelikož je skutečně něco jinak, používá se médium, jak už jsem zmínil, se specifickým jazykem. Ovšem studie ukazují, že v průběhu času se v této komunikaci s okolím projevují typicky lidské stránky, včetně snah vidět sebe v lepším světle. Další rozměr je takový, že i na sítích fungují určité dynamické skupinové mechanismy, například touha stát se součástí nějaké referenční skupiny, což vede k určitému filtrování názorů – to se oproti reálnému světu příliš nemění. I tak jde vidět rozdíl mezi starší a mladší generací v tom, co na sociální sítě přidávají. Starší generace obvykle přidává fotografie, snaží se najít bývalé spolužáky a přátele, přidávají informace o rodině, reflektuje svůj život a to, s čím se potýkají. Mladí lidé spíše ukazují své pocity, aktuální věci, co dělám, co zažívám. Důležité v tomto směru je i to, na kolik se zajímají rodiče o to, co jejich dítě na internetu dělá, kolik času na něm tráví a podobně.

Můžeme říci, že je starší generace na internetu opatrnější, nebo naopak podceňuje určitá temná zákoutí sítí?

Neřekl bych, že starší generace je obecně opatrnější, spíše skutečně hraje roli to, jak starší generace sítě používá, tedy jako pracovní nástroj, čtení novin a tečka. Naopak mladá generace sítě integruje, dnes si dokáže čtyřleté dítě stáhnout aplikaci z Appstoru a zahrát si hru. U starší generace funguje určitá sladká nevědomost toho, co se všechno může stát. Starší generace obecně nedokáže ocenit šíři možností, pozitivních i negativních, které sítě nabízejí.

Jak lze systémově nakládat s tím, že starší generace neznají tyto možnosti? Většinou jsou zaměstnaní, nelze je to tedy učit ve škole. Lze v nich vyvolat snahu o samostudium? Nebo by stačil bližší kontakt s dětmi?

Tyto otázky si kladou odborníci již několik let. V České republice existuje řada projektů, které s touto osvětou přichází, ať už je to projekt e-bezpečí, saferinternet, helpline, ale jsou i instituce neziskového typu. Problém skutečně vždy je, že musí být zájem ze strany rodiče. Můžete udělat deset kurzů a klidně zadarmo, ale vždy vám přijdou jen ti, kteří ten pohled chtějí a jsou aktivní.

Takže to lze vlastně přirovnat k běžné generační propasti? Pokud dítě potají dělá karate nebo cokoliv jiného, tak je to podobné jako jeho čas strávený na internetu a je tedy otázkou, zda rodiče vnímají zájmy svého potomka.

Přesně tak. Tohle lze skutečně označit za generační propast. Vůbec popularizace tohoto tématu v médiích by potřebovala zlepšit. Rodič potřebuje číst, jaké možnosti jeho potomek má, a patřičně na to reagovat. Dítě by jistě mělo trávit určitý čas pohybem, to nezpochybňuji, je to důležité. Ale proč nezařadit mezi hudebku, karate a jiné aktivity i informatiku? Může se jednat o běžné trávení času, důležitý je řád. Dnes už mladí lidé mohou díky sítím trávit čas různě, poznávat vrstevníky i starší lidi z celého světa a na to je třeba také brát ohled. Samozřejmě, pak je otázka závislosti a času tráveného na sociálních sítích. Zde musí pochopitelně fungovat určitá regulační snaha. Paradoxem, se kterým se setkávám v mé praxi běžně, je, že se rodiče uchylují k neefektivnímu zákazu počítače, ale sami si neuvědomují, že to nic neřeší, jelikož dítě má mobilní telefon s přístupem na wifi nebo data a na sociálních sítích je stejně. Navíc se pak zeptám – kdo tomu například devítiletému dítěti pořídil počítač, mobil, herní konzoli a všechny agresivní hry? Pochopitelně rodiče.

Srovnáme-li reálný a virtuální svět, kde častěji dochází k vytváření konformních sociálních bublin?

V současné době je tento trend patrnější právě na sociálních sítích. V reálném životě se pochopitelně snažíme mít v okolí lidi, se kterými nemáme konflikty, ale často se tomu z nějakých důvodů nevyhneme. Sociální sítě nabízejí vytváření daleko konformnějších komunit.

Pro koho je to typičtější? Pro digital natives, nebo digital imigrants?

Rozhodně pro digital natives. Tento trend souvisí například i s přístupem k informacím. Zatímco digital imigrants jsou zvyklí informace vyhledávat a pracovat s nimi, digital natives nechávají informace přicházet k sobě a nastavují si různé filtry. To nemusí být nutně negativní, ale je pravda, že často to vede k přísunu pouze jednostranných informací. A to jak pozitivních, tak negativních.

Jedním z negativních jevů na internetu je kyberšikana. Lze předpokládat, že s vývojem technologií se i její forma mění. Jak?

První případy kyberšikany se datují někdy kolem roku 2000. Původně se kyberšikana ještě rozdělovala na počítačovou, která se týkala převážně vydírání nebo obtěžování skrze email, a telefonickou. V dobách, kdy došlo k integraci prvních sociálních sítí, pro Českou republiku zhruba rozmezí let 2004 a 2005, získala kyberšikana novou dimenzi. Došlo k zakládání falešných profilů, objevila se možnost rychlého šíření falešných informací. Od roku 2006 pak sledujeme obrovský nástup smartphonů a tabletů, které měly výrazný vliv na zrychlení celého procesu, což ve spojení s celkovým pokrytím internetem a neustálou dostupností vytváří velmi důležitý faktor. Došlo také ve změně v rafinovanosti jednotlivých útoků. Z původního útočného emailu se přesouváme ke snaze odcizit přístupová hesla, nabourat se do profilu a tam skrytě škodit.

Jakou roli hraje v kyberšikaně Youtube? Nenapomáhá k prolínání kyberšikany s fyzickou?

Musím říci, že v této oblasti došlo k výraznému zlepšení situace. K určitým případům došlo, ale většina velkých sociálních sítí, tedy hlavně Youtube, Facebook, u nás Lidé.cz, kolem roku 2013 zareagovala na vzniklou situaci poměrně pružně. Obsah je přísněji kontrolován a pokud se nějaký takový případ objeví, dochází k relativně rychlému vystopování problematického obsahu a jeho odstranění. Zatím bohužel nelze ovlivnit možnosti stažení tohoto obsahu a jeho dalšího šíření.

Jak moc je tenká hranice mezi trollingem a kyberšikanou?

V podstatě se dá říct, že trolling by mohl být podmnožina kyberšikany. Záleží na tom, jak si například výzkumné týmy nastaví jednotlivé definice a jak k samotným aktům dochází. To znamená, že pokud bych považoval kyberšikanu za opakující se tendence ublížit pomocí ITC technologií, na trolling nám zůstává určitá subkategorie patologického společenského chování. Trolling má svá specifika, je nebezpečný jiným způsobem.

Jakým?

Myslím si, že může docházet k nějakému rychlejšímu vývoji. Klasická kyberšikana má určité fáze. Příprava materiálu na šíření, spoléhá na nějaké vnitřní sdílení a tak dále. Trolling má formu zaujetí nějakým fenoménem, připoutání pozornosti k němu, jeho šíření je rychlejší.

Týká se kyberšikana pouze mladých lidí?

Vůbec ne. Většina významných studií poukazuje na to, že výskyt kyberšikany neklesá s věkem. Na základní škole bývají terčem většinou jedinci, kteří nějak vybočují z řady. Například jsou malí, obézní, introvertní nebo naopak v něčem vynikají, takže jsou označeni za šprty. To je obecný trend i u běžné šikany. Pracoval jsem na výzkumu, který se zabýval právě výskytem kyberšikany na jednotlivých úrovních škol, a ukázalo se, že jak na základních, tak na vysokých školách bylo zhruba třináct procent respondentů vystaveno kyberšikaně. Například v Německu existuje řada studií, které dokazují, že kyberšikana se v podobné míře odehrává i na pracovištích.

Dává internet větší prostor pro nějaké patologické jevy? Nebo vztáhneme-li to k samotným agresorům, jedná se o určitou skupinu lidí, která by se takto projevila i v reálném světě?

To je dobrá otázka. Od počátku výzkumu sociálně patologických jevů v kyberprostoru je to jedna ze základních otázek, na kterou se vědci snaží odpovědět. Existují studie, ve kterých se například snaží vědci zjistit, zda mají oběti nějaký podobný charakterový profil, stejně tak agresoři. Faktorů, které do toho vstupují, je celá řada. Ukazuje se, že obvykle tam jsou konflikty a spory, které se přenášejí z reálného světa do kyberprostoru. Zde dochází zároveň k určitému fenoménu, kdy oběť fyzické šikany přechází do kyberprostoru a stává se agresorem v rámci nějakého obranného mechanismu. To znamená, že nemá šanci si to s agresory vyřídit osobně, tak využije svých zkušeností a snaží se jim to vrátit nějakou formou kyberšikany. Já si myslím, že obecně se většinou jedná o snahu někomu ublížit, ale pouze v minimu případech jde o skutečně patologické jevy. Spíše útočníci využívají anonymitu či pofidérní anonymitu, kterou jim internet nabízí. Oproti běžné populaci bude procento možná o něco vyšší, ale ne závratně.

Jan Šmahaj z Katedry psychologie Univerzity Palackého v Olomouci se dlouhodobě věnuje kyberpsychologii, chování lidí na sociálních sítích a také školní psychologii. Vedle toho má vlastní psychologickou praxi.