TGM: Demokracii máme, potřebuje demokraty

Jedno referendum, které změnilo svět. V hlasování o setrvání Spojeného království v Evropské unii zvítězili příznivci odchodu. Jednání mezi ostrovní zemí a EU o podmínkách vystoupení začala, ale jistě nás čeká ještě dlouhá cesta. Reakce na problematiku referenda na sebe nenechala dlouho čekat a řada politiků se jím začala ohánět. Jak to u nás vlastně vypadá s celostátním referendem? A je nám vlastně k něčemu?

Celostátní referendum se v české novodobé historii konalo pouze jednou – byl kvůli němu vytvořen speciální zákon. Češi v červnu roku 2003 rozhodovali, zda má jejich země vstoupit do Evropské unie. Pro vstup odevzdalo svůj hlas 77,3 % lidí, volební účast byla 55,2 % oprávněných voličů. Zákon o celostátním referendu u nás v současnosti neexistuje, přestože byl mnohokrát předkládán. Nejnovější návrh z dílny ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera byl minulý rok schválen vládou a už je v Poslanecké sněmovně. V březnu byl projednávám v první čtení, ale schůze se přerušila, a tak se k návrhu budou muset poslanci vrátit později.

Podle připravovaného vládního návrhu zákona je potřeba získat pro uskutečnění referenda alespoň 250 000 podpisů v časové lhůtě šesti měsíců. Aby bylo hlasování platné, musí k němu přijít minimálně 25 procent oprávněných voličů čili kolem dvou milionů občanů. K přijetí rozhodnutí se musí se vyjádřit nadpoloviční většina všech hlasujících. Důležité je také to, jak bude otázka v referendu položená, ta musí být jednoznačně formulovaná s možnostmi ano či ne.

Všelidové hlasování evergreenem naší politiky

Kromě dlouhodobého propagátora přímé demokracie Petra Cibulky, který by nejraději převzal švýcarský model referenda a přímé demokracie, je velkým bojovníkem za referendum Tomio Okamura. Na přímé demokracii založil politický program, díky kterému zasedá ve Sněmovně. Také prezident Miloš Zeman je pro referendum, chtěl ho prosadit už jako premiér. Nyní se pan prezident přimlouvá za referendum podobné tomu britskému – o setrvání v EU a NATO. A samozřejmě nelze zapomenout na Stranu svobodných občanů, jejichž předseda Petr Mach chce taktéž stejné hlasování jako to britské, dal mu už příznačné jméno – czexit.

Podařilo by se ale Okamurovi a jemu podobným posbírat x tisíc ověřených podpisů na vyhlášení hlasování? A když se nakonec referendum bude konat, přijde k němu dostatek lidí? Na tyto otázky můžeme dostat odpověď až s další vládou, protože volební období se pomalu chýlí ke konci a lze se jen dohadovat, zda vláda svůj návrh prosadí, zvlášť když je návrh teprve v prvním čtení.

Referendum na Slovensku? Osm vypsaných, jedno platné

Situace může být podobná jako u našich východních sousedů. Slovensko má zákon o referendu od roku 1993. Od té doby se zde konalo osm všelidových hlasování, šlo například o privatizaci některých podniků (například Západoslovenských energetických závodů, Slovenského plynárenského průmyslu či Slovenských elektráren), vstup do NATO či fungování Národní rady. Jediným platným ale bylo to o vstupu do EU, ve kterém odevzdalo hlas 52 % oprávněných voličů. Vzhledem k důležitosti otázky je to dost málo. Poslední kontroverzní „referendum o rodině“ se konalo v březnu minulého roku, otázky se týkaly ochrany rodiny, adopce dětí homosexuály nebo sexuální výchovy. Opět ale byl výsledek kvůli malé účasti (21 %) neplatný. Nevypadala by situace podobně také u nás?

Žádná forma vlády není bez chyby, takže ani jakákoliv forma demokracie není všespásná. Nezáleží až tak na formě demokracie, ale na lidech, kteří v demokracii vládnou, a ještě víc, na těch kteří ty lidi volí. Říkával to už Tomáš Garrique Masaryk: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“.