Karel Škrabal: Věřím, že poezii budu psát do smrti

Básníci v Česku ještě nevymřeli. Příkladem je zástupce šéfredaktora regionálního zpravodajství České televize Karel Škrabal. My jsme si s ním povídali o tom, jaké to je být v dnešní době básníkem.

Vy píšete poezii. Co Vás k ní přivedlo?

Nevím. To je věc, kterou začnete psát znenadání z nějakého důvodu, pohnutky. Já jsem začal psát už někdy na střední škole. Místo toho, abych se učil, psal jsem do sešitů. Když jsem je po letech otevřel a začal číst, musel jsem je okamžitě – jak to bylo hrozné – zavřít. Když pak máte štěstí, stane se vám to tvůrčím darem na celý život. Z redakce novin či televize vás můžou vyhodit, ale poezii vám nikdo nevezme.

Co tedy pro Vás poezie znamená, je to nějaký únik od reality?

Naopak, je to velice realistická věc. Je to jiná forma sdělení toho samého, co se vám v životě odehrává. Něco prožíváte, něco vás trápí, tak to popíšete v nějaké formě. Poezie je dobrá v tom, že jde o docela stručné a rychlé sdělení pocitu. Ano, k tomu ještě sdělení docela zakódované. To dohromady dává sdělení pro mne velmi zajímavé. Proto současnou českou a slovenskou poezii mapuji na své stránce nedelnichvilkapoezie.cz. Myslím, že to skýtá možnost vyrovnat se – popisem, jejím zpracováním nebo chcete-li uchopením – s realitou, kterou žijete. Věřím, nebo spíše doufám, že poezii budu psát do smrti.

Čím jsou Vaše básně typické, jedinečné? Co si tam čtenář vždycky najde?

To nevím. Obviňovali mě, že jsou to sprostá slova, což si nemyslím, ani jsem to nikdy tak nechtěl. Kolega a kamarád Dalibor Maňas říká, že ty mé básně jsou jakési poetické zpravodajství. Že tam občas vidí i tu formu krátkých novinových zpráv.

Vaše nejnovější sbírka nese název „Rádio z Vítrholc“. Mě by zajímalo, jak jste přišel na ten název a jak byste sbírku charakterizoval?

Proč Rádio z Vítrholc? Rádio proto, že to prostě tak vyšlo z jedné básně. Zároveň jsem chtěl, aby se má sbírka jmenovala „Rádio“. A Vítrholc proto, že to je můj životní projekt, který jsme založily s pár kamarády. Jedná se o sdružení hudebníků, básníků a performerů vystupující s uceleným programem v klubech. Čím se tahle sbírka liší od všech předchozích – myslím si, že jsou v něčem podobné. Zároveň si však myslím, že tato sbírka je nejlepší, protože jsem ji psal jako nejstarší a nejzkušenější. Ale to záleží taky na čtenářích. Je tam i dlouhé období mezi poslední a předposlední sbírkou. Já knížky nekoncipuji jinak, než jako záznam toho, co jsem prožil. Nemám žádný koncept, že bych si řekl – tato sbírka bude konkrétně o určitém tématu či formě. To ne.

Máte tedy podepsanou smlouvu s nějakým vydavatelstvím? Nebo ty sbírky jsou čistě pro Vás, pro autorská čtení?

Ony ty sbírky mají náklad pěti set kusů. Všechno, tedy až na jednu sbírku, jsem vydával u Větrných mlýnů. S Petrem Minaříkem z Větrných mlýnů jsme kamarádi, takže s nimi žádnou smlouvu nemám. Však oni na tom ani nic nevydělávají, spíše do toho investují. Vidíte, musím se jich, až se uvidíme zeptat, proč to vlastně dělají.

Vaše básně jsou něčím přeci jenom typické. Jsou psány volným veršem, jsou čistě ze života. Působí to na mě tak, že tam není snaha o žádné zbytečné „umělkování“. Je to v České republice ojedinělé?

Jasně, že jsme s Vítrholcem jedineční. Akorát to nikdo nechápe. (smích) To je přesně to, co se těm géniům stává.

Mnoho básníků neumí psát, dokud je tzv. „nepolíbí múza“. Máte to stejně, nebo dokážete psát kdekoliv a kdykoliv?

Já žádnou paní múzu neznám. Musíte mít nápad, musíte vědět, co chcete sdělit či popsat. Pak možná napíšete něco, co skutečně vyzní tak, jak jste to zamýšleli. Ale je vlastně úplně jedno, jestli píšete báseň, nebo novinový komentář. To je skoro stejné, podobný přístup. Nejhorší ze všeho je si sednout a říct si, že teď něco napíšu. V tu chvíli vás prostě nic dobrého nenapadne. Ale můžete si k tomu dát láhev vína nebo jointa, pak něco přijde určitě, třeba i ta múza. Pak toho ale stejně většinu vymažete.

Máte blízké době v plánu další básnickou sbírku?

Plány mám. Ale jak už jsem řekl, pro mě jsou ty sbírky životní etapy. Když jsem skončil jednu, začal jsem psát další. Ale kdy si budu myslet, že už je to na další sbírku, to teď nevím. Mám domluvené s Petrem Minaříkem, že bych v roce 2017 mohl u nich zase něco vydat. Ale v současné době opravdu nevím. Myslím, že když nic na vydání mít nebudu, tak jim to úplně vadit nebude, alespoň ušetří.

Ještě bych se zeptal na vaše básnické vzory, jsou-li nějaké?

Mě zajímala poezie typu Charles Bukowski, Tom Waits a pak český underground, hlavně Egon Bondy. Tohle byli lidé, kteří pro mě byli spíše stylotvorní. A z těch dalších, tedy jakási druhá větev, která mě oslovila, to byl hlavně Ivan Blatný. Ten mě oslovil tím, že dával důraz na lokalizaci místa v básních a právě na Brno, kde jsem žil 40 let. To byla další taková rovina, která se v tom promítla. Mezitím mě samozřejmě ovlivnili kamarádi, kteří také psali, nebo alespoň sledovali poezii. S nimi jsme potom zakládali Vítrholc – to byl třeba Pavel Galík. Dále kamarád Vlado Paulíny, se kterým jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let často o umění, hudbě i poezii debatovali.

Na závěr otázka trošku mimo poezii. Máte sbírku „Zapalte Prahu“, stýská se vám po rodném Brně?

Do Brna jezdím, kousek za ním mám chalupu. Po Brně se mi stýská. Zároveň však vidím, jak se za těch pět, šest let velmi změnilo. Někdy mám pocit, že mu i přestávám rozumět. Pak si položím otázku, zda je to tím, že tam nebydlím, nebo stárnu a nemám energii to vstřebat? Myslím, že je to tak půl na půl.

Takže už se cítíte jako Pražan?

Pražák nejsem. V Praze bydlím, mám to tam rád. Stále to město objevuji, je to velmi zajímavé. Praha je krásná, více než památky mě třeba oslovuje to, že má spoustu zeleně, je tam kus přírody. Ale i ta síla památek a kulisa Pražského hradu je obrovská. Poznám to právě podle toho, že ať už na Hradě sedí jakkoli protivný a nepříjemný prezident, když se podívám na krásu a velikost Hradu, jsem oslněn a až po několika vteřinách mi sepnou smutné souvislosti současné politické reality. Kromě velké řeky uprostřed je městská krajina Prahy velmi podobná Brnu. Je to také město zbudované v kopcích. Ano, v Praze je to dobrý. Můžu jenom doporučit.