Moč versus TNT

Dřímota, pochybení a třes

Evropa se probouzí z krásného snu do krušné reality. Bývá to i naopak, ale ne dnes. Probouzí se, štípe se do kůže, ale ono to nějak nepomáhá. Je v okamžiku, který každý zná. Procitnutí, těch několik vteřin, dokud si člověk neuvědomí, že již není princ, který před okamžikem tančil na bále. Ovšem v případě Evropy se nejedná o vteřiny, nýbrž roky. A následkem není zmatení a ospalost, ale umírání jejích nevinných. Těch musí pravděpodobně zemřít ještě více, aby starý kontinent začal efektivně jednat.

Snad dojedeme, snad ne

Evropa není ráj. Z mnoha úhlů pohledu. Ale především se rájem stát nemůže. Nemůže přijmout všechny, kteří mají nižší životní standard nebo žijí v chudobě a ohrožení života. Z jednoho (byť ne jediného) prostého důvodu. Nerozšířili by řady dnešních Evropanů. Postupně, pomalu a vlastně nenápadně by Evropu proměnili a strhli dolů, proměnili by ji v novou Asii nebo Afriku; lhostejno, jestli etnicky nebo kulturně. Politicky a sociálně však určitě. Takové množství cizinců v tak krátkém časovém horizontu by Evropu zničilo.

Evropu, která se jako jedna z mála míst na zemi aktivně zajímá o lidská práva ostatních ve světě; Evropu, která již desítky let na základě zkušenosti svých brutálních a tragických dějin volá po míru a lidské důstojnosti. S velkými chybami, často chamtivě a pokrytecky, ale přesto tak činí. Tu Evropu, která se bolestnou, krvavou a zklamáními i zločiny naplněnou cestou dostala až k volání po lidských právech, rovnosti, spravedlnosti. Nebylo to tak samozřejmé, jak se může zdát.

Bohužel není možné, aby se všichni lidé v jedné zemi měli stejně, natož pak na celé planetě. Jeden takový pokus začal v předminulém století, má na svědomí miliony mrtvých a ve výraznější bitvě byl poražen teprve před sedmadvaceti lety.

Do vínku svobodu a spravedlnost

Jeden z mých přátel mívá často pracovní cestu do Bruselu. Den před teroristickými útoky jednu takovou podnikl. Později situaci v předvečer teroristických útoků popsal – v ulicích policisté a vojáci s automatickými zbraněmi, kontroly. Teroristickým útokům při zachování svobody nelze zcela zabránit, ale jde minimalizovat jejich riziko a potenciál tlačit k zemi.

Značnou část obyvatel v Evropě pronásledují bubáci ráznějších řešení. Nebudu je používat, protože by to třeba mohlo zajít moc daleko a vymknout se kontrole. A protože to nechci, budu mít raději v ruce květinu. Občas to sice v některém hlavním městě vybouchne, ale to se stává. Jaká je šance, že to budete zrovna vy? Minimální. Jenomže je to stejné jako u leteckých nehod – někdo to někdy prostě být musí. A návratu zpět není.

Bez equilibria

Samozřejmě není možné, aby se z Evropy stal superstát, kde bude mít aparát přístup mimo jiné k telefonním hovorům, každých sto metrů bude nutná legitimace univerzálního eurobčana (odlišnosti národů přece vyvolávají konflikty, tak je smažme) a ráno bude místo kávy nařízena povinná dávka antiemotivního přípravku.

Čůrat na roznětky výbušnin teroristů však jako reakce nestačí. A už vůbec ne jako prevence. Přírodní výběr třeba není tak mrtvý, jak by se mohlo v 21. století jevit. Možná jen pracuje déle.