Počkej, až nám bude ten její … malou – provokatérka v niqábu navštívila Olomouc

Je konec září, fouká studený vítr a šestnáctiletá Valentýna se v zapadlé uličce poblíž hlavní budovy Univerzity Palackého v Olomouci obléká do niqabu. Přesně podle dohody. Pozorování může začít.

Realita vs. internety

Před uveřejněním této reportáže jsme vložili na web rozhovor s Valentýnou (najdete zde). Samotné reakce čtenářů pod článkem hovoří za vše. Za Houpacího Osla mohu říci, že motivací nebylo ani tak provokovat, jako spíše pohlédnout na ulice českých měst a zjistit, jak moc akční jsou ochránci naší svaté vlasti mimo internet. Některé komentáře nás vybízely k cestě do Saudské Arábie a procházce v minisukni. Nemáme důvod. Saudská Arábie má rozhodně obrovské mezery v pojetí lidských práv, ale naše reportáž by na objektivitě cestou do SA nenabyla. Nevidíme nic špatného na tom, testovat toleranci Čechů. Nejsme totiž dokonalí. Ani za mák.

Je úplně blbá

Valentýnina role je jasná. Nesmí se dlouze dívat na muže, nesmí muže oslovit a pokud osloví ženu, tak pouze anglicky. Začínáme fází „módní přehlídka”. Kolega Petr Smrčka (najatý bodyguard muší váhy, leč zbabělé povahy) jde několik metrů před Valentýnou, já s odstupem za ní. Míjíme ulici Křížkovského a míříme do centra, kde předpokládáme největší koncentraci lidí. Valentýna na sebe upoutává v niqabu žádoucí pozornost. První „incident” přichází již v prvních dvou minutách, kdy se uprostřed silnice nejistým krokem pohybuje muž, jehož intelektuální potenciál je ještě vratší, než jeho chůze. „Bacha, už jsou tady. Má tam bombu, vyhodí nás do povětří,” huláká na celé kolo a potácí se dál.

Jen málokdo, kdo zahalenou slečnu míjí, odolá touze se ohlédnout. Dva mladí kluci procházejí kolem Valentýny. Když už ji mají za zády, jen se na sebe dívají a nezaujatě krčí rameny. Ostřejší reakce obecně přicházejí od žen. Nejen, že se ohlédnou za mizící postavou, ale většinou se ani nebojí utrousit tichou poznámku. „Úplně blbé, úplně,” slyším často. Když procházíme tramvajovou zastávku U Svatého Mořice, lze velmi silně cítit, jak se nemálo přítomných snaží na Valentýnu nezírat. Jiní ale sledují každý její krok. Částečně se jim nelze divit, přeci jen, jsme uvyklí na ženy s šátkem, avšak kompletně zahalenou bytost na ulici potkáte velmi zřídka. Valentýna opouští zastávku, já chvíli čekám na reakce lidí. „Jsou úplně blbé ty ženské, když si to navlékají na sebe,” konstatuje důchodkyně a její kolegyně jí hned přizvukuje: „ale když jsou blbé, tak si ten hadr zaslouží.” Pán okolo padesátky se obrací na svého kolegu. „Divej, tady ta černá… no, to je krása…” Skutečně nelze slyšet slova soucitu, pouze opovržení. První náznak empatie cítíme při cestě přes Horní náměstí, kdy míjím dvě matky s kočárky. „Chudák holka,” obrací se na sebe. Zní to upřímně, dokud jedna z matek neutrousí poznámku o tom, že slečna pravděpodobně dostane doma pár facek za to, že vůbec vyrazila ven.

Mír a lásku u nás nehledejte

Míjí nás mladík s přítelkyní. „Ty vole, nějaká atentátnice… Pozor, má u sebe bombu!” Upřímně jsem čekal, že tuhle větu uslyšíme častěji, ale většina kolemjdoucích spíše zarytě mlčí a kroutí hlavou. Děti si na Valentýnu ukazují, ale spíše ze zvědavosti. Míříme do obchodní galerie Šantovka. Zde tráví své mládí nové generace povalečů a obětí konzumu. Někteří lidé se otáčejí, ale v zápalu nakupování rychle ztrácejí zájem. Zahalená dívka přesto zaujala romský manželský pár s kočárkem. Muž se otáčí hlavou tak ostentativně, až jej manželka chytá za bradu a otáčí ho zpět. „No, šak počkej, až nám ten její cigán bude šukat malou,” vyráží ze sebe zlostně a pak láskyplně hledí na uzlíček štěstí v kočárku. Podobně bizarní obrázek se asi jen tak nenaskytne.

Potkávám se s Petrem, který sbíral reakce z přední linie. „Očividně paní z nevzdělané vrstvy společnosti na svého manžela: Hele, to je nějaká ta… muslimka, že? Naprosto všichni lidé v Šantovce jedoucí na schodech v opačném směru odvracejí hlavu na druhou stranu. Jinak toho o moc víc nemám,” přiznává.

Vracíme se na náměstí a snažíme se prodrat davem, který se táhne v protisměru. Valentýně právě ustupují dva městští strážníci, aby jí uvolnili cestu. Hezké gesto. O pár minut později se mi Valentýna svěřuje, co za sebou slyšela od jednoho ze strážníků. „Ty vole, co to jako je?”

Pomáhat a chránit a obsloužit

Když už se s Valentýnou bavíme, což bychom podle nejortodoxnějších přikázání vůbec neměli, vyslechnu si alespoň její pocity. „Je v tom strašné horko,” stěžuje si. „Jinak, co se týče reakcí, musím říct, že jsou mírnější, než v Kroměříži. Ale překvapili mě ti strážníci. V Kroměříži jsem volala na policii předem, že hodlám provádět svůj experiment, aby s tím počítali, kdyby náhodou někdo udával, nebo došlo k většímu incidentu.”

Jelikož už brázdíme město skoro dvě hodiny, navrhuji přejít k fázi interakce. Zkusíme nakoupit nějaké potraviny a uvidíme, zda by pro muslimku mohl vyvstat problém. Zvolili jsme pobočku jednoho rozšířeného supermarketu v nákupní galerii Moritz. Uvnitř je našlapáno, hodinky ukazují něco kolem páté, lidé se vrací z práce. Mnoho upřených pohledů míří na Valentýnu, ostatně jako už od začátku naší akce. Šuškanda jede na plné pecky. „Já bych ji neobsloužil,” ulevuje si postarší pán a nějaký padesátník se k němu přidává: „já ani neosouložil.” Malý hlouček se uchechtl. U pokladny se řadím do jiné fronty než Valentýna. Reakcí není mnoho, lidé v řadě snadno propadají apatii a čekají, až si doma zalezou k televizi nebo vypustí své frustrace na internet. Pokladní obsloužila zahalenou slečnu podle očekávání bez problémů.

Poslední zastávka: Informační centrum města Olomouce. Kudy se dostane nebohá slečna na nádraží? Informace dostala, děkuje a odchází. Já zůstávám uvnitř a čekám na reakce. „Ona byla jak duch,” šeptají si dámy za přepážkou vzrušeně. Odcházím bez komentáře. Cestu na nádraží se snažíme vyzvědět i od náhodných kolemjdoucích. První oslovená žena Valentýnu odbývá, údajně neumí anglicky. Hned druhá ji však nasměruje tam, kam potřebuje. Valentýna se běží odstrojit a v civilu se vracíme na informace. Ptáme se, co na návštěvu říkaly. „Překvapilo nás, že vešla strašně tiše. Ještě nikdy dřív sem podobně zahalená žena nepřišla,” vyprávějí. Neměly problém jí poradit, pouze to považují za zajímavý zážitek. Ještě se nám daří odchytit ženu, která byla ochotná Valentýně poradit. „Poznala jsem, že něco nehraje podle modrých očí,” směje se.