Pseudointelektuál na fotbal vyrazil, by sestoupil mezi prostý lid

Zdroj: FC Fastav Zlín

Nejprve považuji za stoprocentně nezbytné (krom toho, aby bylo nebe blankytné) vysvětlit, jaký je můj vztah k fotbalu. Nebýt zadání z redakce, existuje téměř stoprocentní šance, že bych se na stadionu neobjevil. Ta desetina procenta, která tak nějak zbývá, počítá s variantou výbuchu, který by mé nebohé tělo rozdělil na menší navzájem již nekompaktní součástky, a některá z nich by náhodou přistála na tribuně.

Přesto, jak se od mladého a nadějného investigativce očekává, zhostil jsem se úkolu s entuziasmem a nadějí, že třeba některý z týmů skolí salmonelóza a zápas bude odložen. Jelikož se tak nestalo, sedím nyní na nepohodlné sedačce s číslem osm. Dokonce jsem ve správném sektoru. Sice až na druhý pokus, ale i to se počítá. Alespoň mohu odcházet obohacen o vědomí, že sektor a rodinný sektor jsou dvě rozdílná místa, která leží přesně naproti sobě. Alespoň jsem si vyzkoušel šacování místní policejní hlídkou, jestli náhodou, kromě mé výbušné povahy, neukrývám nějakou jinou třaskavinu. Když jsem se tedy konečně usídlil na sedačce, která mi ani nepatří, protože na mém čísle sedí muž s výrazem buldoka a sto třiceti kily živé svaloviny, mohu zhodnotit situaci. Chlemtám desítku Gambrinus, horko je k zalknutí a vedle mě sedí dva malí kluci, kteří živě rozmlouvají o zápase Sparty s Baníkem. Je zajímá, kdo vyhrál, já dumám nad tím, jak moc si fašouni z obou táborů dali přes čumák. Sudí hvízdl a parta chlapů s křivýma nožičkama a čísly na zádech si to vyklusává po greenu. Nemám tušení, kteří jsou naši. Jedni jsou žlutí, druzí modří. Zlín vždycky býval červeno – bílý. Fanoušci v kotli mají modré dresy a řvou něco o ševcích, což má nejspíše odkazovat k úspěšnému kapitalistovi Baťovi. Deset minut sleduji hru, dokud nepadne první gól. Dal ho borec ve žlutém a na velké tabuli se ukázalo, že Zlín vede. Tak jsme žlutí. Super, stejně fandím tomu, kdo vyhraje. Fanoušci jásají jak pominutí. Ďolík, nebo jak se říká té skupince největších nácků, kteří se učí hesla zpaměti a připomínají tak sraz NSDAP v Norimberku, který provolává motivační citáty Řádu strážců koruny a meče, radostí skáče a tleská. Za Jihlavu hraje nějaký černoch. Když má míč, lze několikrát slyšet stokrát opakovaná lež o tom, kterak někteří v publiku nejsou rasisti, ale…

Přede mnou sedí skupina gerontů. Připomínají porotu při božím soudu. Sudí píská piču, hráči hrají piču (co na tom, že teď jeden dal gól) a dřív bylo pivo mnohem lepší. No, hlavně, že Gambrinus není žádné evropské pivo. Pátral jsem po stáncích, ale nikde neumí udělat sójové latté, takže můj den definitivně stojí za psí štěk. Klobása chutná, jako by někdo rozemlel zbytky kuchařek ze školní jídelny, a stojí pade. Jelikož mi po tom divném pivu vyhládlo, tak jim mé cenné úspory věnuji. Druhá půlka je nudnější než ta první. Herečky se pořád válí po zemi, tedy až do chvíle, kdy k nim přijde rozhodčí. To pak skáčou jako laňky. Když odcházím, honí se mi hlavou tisíc myšlenek. Mno, jednou za deset let se dá takový zážitek přežít.