Vlajky mi dnes vlají s ironií

Stejně jako existují tisíce příběhů o holokaustu, tak i příběhy o hokejovém klání a vlnách národní hrdosti zaplňují internet pravidelně při příležitosti mistrovství, olympiád, paraolympiád (sešlost bývalých členů Olympic) a dalších sportovních svátků. Troufám si ale tvrdit, že je to už delší chvíle od doby, kdy ten humbuk nepůsobil dost tragikomicky.

Naprosto nepopiratelnou skutečností zůstává, že náš národ si dokáže nalézt příležitost, při které je na sebe hrdý. Super, tleskám a s mladickým nihilismem jedním dechem dodávám: nebude to málo, Antone Pavloviči? Pozastavovat se nad chabým povědomím o národních svátcích a pramalých ambicích k oslavám je neoriginální a pokrytecké. Sám nejsem velký fanoušek průvodů, kladení věnců a patetických proslovů. Za daleko účinnější a obecně prospěšnější považuji snahu lidí budovat stát a společnost tak, aby ti, kteří pro tyto ideály položili život, mohli spočinout v pokoji. V tyto dny je každý Čech. Kdekdo ví, že Jágr, jehož věk bude za pár let totožný s číslem na dresu, si udělal bebí, ale hokejová rodina ho podrží, takže den bude sluníčkový a Zdeněk si s ním třeba hodí selfie. Smířlivě se dnes mávne rukou nad tím, že ač je tolik lidí hrdých na národní barvy, jejich politický představitel stihl během první poloviny uděleného mandátu většinu ideálů poplivat a barvy na vlajce poskládat do pořadí, nápadně připomínající největší postsovětskou zemi.

Upozaděn zůstane také odchod dvou skvělých novinářek z Lidových novin, jelikož se z plátku stala součást think-tanku Andreje Babiše. Jsme stále hrdí, že jsme Češi a máváme vlajkami. Nemálo fanoušků doufá, že se náš tým utká s Ruskem a Ivan dostane pořádný klepec. Vše se snoubí v dokonalém kontrastu s prezidentovou cestou do Moskvy. Jsme lid této země a máme lidového prezidenta. Lidového prezidenta, o kterém stále nevíme, zda je troll ve vysoké funkci, nebo narušený jedinec s touhou vyrovnat se Masarykovi. Možná jsou pro něj Peroutkovy články analogií rukopisů a ve Vráťovi Mynářovic vidí Zeman ztělesnění Hilsnera. Tatíček Zeman, chtělo by se říci se slzami v očích. A mávat při tom vlajkou.

Až kafkovsky působí v celém kontextu policejní zásah proti studentům, blokujících pochod strany neonacistů v Brně. Strana, jejíž idea zní: „Umění má z našeho pohledu zušlechťovat lidskou bytost, nikoliv ji záměrně deformovat a představovat dekadenci, ošklivost a úpadek.” (zdroj:delnickamladez.cz). Chybí mi jen majestátní hořící hranice vztyčená z obrazů a knih moderního umění.

Inu, takový jsme nyní národ. Je na čase vzít vlajku a hrdě s ní mávat.