My, pseudointelektuálové, nechceme na vojnu!

Opět se mezi plebejci začíná hovořit o možnosti zavedení plošných odvodů. Na stole sice neleží konkrétní návrh, ale naši oblíbení demagogové již brnkají na citlivou strunu těch, kteří si vojnou prošli a vidí v ní morální budoucnost vlasti, nebo alespoň zadostiučinění za to, že oni tam museli a jiní nemusí. Prostě oblíbené téma.

Jako výmluvný příklad poslouží citace z facebookové stránky Tomia Okamury, konkrétně z 8. 3. 2015:

„…Já jsem v této fázi určitě pro otevření diskuse nad nějakou formou branné povinnosti, jelikož to má svůj smysl a určité výhody – mladí lidé se aspoň zčásti naučí nějakému režimu a disciplíně, která se vytrácí, ale také se naučí podřizovat se kolektivním hodnotám a mnoho z nich okusí poprvé v životě práci. A právě pracovní návyky, pokora, schopnost podřídit se zájmu celku a další ctnosti jsou něco, co se vytrácí z naší společnosti, z rodin, ze škol…“

Diskutující na různých serverech, či přímo fanoušci Okamury pak už jen dodávají to, že je potřeba udělat chlapy z těch ubožáků v upnutých džínách. Myslím, že by bylo docela fajn projít si určitá pro a proti.

Budujeme tělo, stát a val proti Rusku… nebo USA

Na první pohled se může zdát, že některé argumenty na obhajobu vojny dávají smysl. Teoreticky by celá akce měla vést k utužení vlastenectví (alespoň formální přísahou), a navíc výcvik žádá určité fyzické nároky. Takže se nám, poněkud zjednodušeně řečeno, rýsuje malá vlastivědná posilovna a k tomu jako bonus pekáč buchet. Lákavě vyhlíží i fráze, ve které se zmiňuje, že se mladí lidé „naučí nějakému režimu a disciplíně“. Pochopitelně každá z těchto vlastností se hodí v běžném zaměstnání. Aby toho nebylo málo, stojíme na prahu konfliktu a mělo by být v našem zájmu umět zacházet se zbraní. Můžeme cítit, že pozitiva hledám pouze s vypětím všech sil a jejich výpovědní hodnota je, eufemisticky řečeno, nevalná. Hlavní překážkou v naplnění podobných nároků je fakt, že o ně nikdo nestojí. Současná společnost, hlavně adolescentní složka, vykazuje silné sklony ke kosmopolitismu. Podle starší generace je to neúcta k tradicím a tomu, co nám vybudovali předkové. Co nám předkové vybudovali v roce 1948, opravdu stálo za to. Ponechme však historii stranou. Skutečné důvody, proč nechci nakvačit do bagančat, se rozprostírají přímo před nosem.

Zelené mozky, cvičení a takové to upřímné opojení šikanou

Je načase vyvrátit pomyslná pozitiva vojenské služby. Hlasy, které volají po zlepšení fyzické kondice mládeže skrze vojenský výcvik, jsou hlasité, ale hrubé a bez fantazie. Upřímně, nabírání svalové hmoty za řevu imbecila, který má příliš těsné spodky, není sen, který by stál za mým skvrnitým prostěradlem. Uvědomuji si zároveň, jací chlapci chodí po ulicích našich měst. Kost a kůže, uprchlíci z koncentráku a další kreativní přezdívky si vysloužili díky chatrné tělesné schránce. Nevím, zda by jim vojna prospěla, možná že ano, ale proč za ně chcete trestat mě?

Pokus o probuzení vlastenectví jsem vlastně popřel již o několik řádků výše. To, že si obléknu uniformu, vezmu do ruky kus železa a budu si hrát na válku, nevidím jako výchovu k vlastenectví. A pokud je někde v plánu zahrnuto vymývání mozků formou seminářů nebo podobných radostí, tak už teď začínám být nervózní. Budu znít jako povýšený parchant, ale upřímně mě neoslovuje ani soužití s lidmi, kteří mi svým intelektem způsobují odumírání mozkových buněk. Stačil mi díl dokumentu Kmeny o hooligans a slyšel jsem výkřiky agónie linoucí se z mé hlavy.

Nebudu zabíjet pro nikoho

Častým argumentem mladých lidí, kteří nemají kladný vztah k armádě, je názorová rozpolcenost. Přemýšlivý člověk, jenž se odpoutá od vlivu propagandy, zjistí, že nechce zabíjet nebo umírat. Pro ruské zájmy, ani pro zájmy IS, nebo proto, že USA chtějí šířit demokracii jejich poněkud svérázným způsobem. Přátelé, co bych to nepřiznal, jsem kanec… tedy pacifista. Nestojím o posttraumatické poruchy, ztráty končetin, nebo dokonce o předčasný pobyt v rodinné hrobce a to žádnou rodinnou hrobku ani nemáme. Neméně podstatným bodem programu JSANZ (jsem srab a nebudu zabíjet) je fakt, že ať už bych byl odveden na výcvik na tři měsíce, půl roku, nebo dva roky, naučil bych se v našich podmínkách používat samopal vzor 58., a tím bych nejspíše skončil. Věřím, že proti současné technice využívající děla, lasery, profesionální jednotky svalnatých vygumovanců, nad kterými létají bojové drony, bych si v důsledku připadal jako Francouz.

Předpokládám, že obrázek o mé zbabělé povaze jsme si již udělali. V pár větách jsem představil svůj osobní pohled na povinné odvody, které se reálně nekonají a nejspíše ani konat nebudou. Žijeme v napjaté době a cítíme, že některé skupiny přímo prahnou po válce a zabíjení. Boko Haram, nacisté ze západní Ukrajiny, nudící se ruská i americká armáda – to jsou aktéři, kteří mohou otevřít Pandořinu skříňku, kterou bude jen velmi obtížné zavřít. Mno, nechme se překvapit, však?