Revoluce ve vysílání ČT podle receptu M. Zemana

Jak je obecně známo, náš prezident je „lidový“. Význam tohoto slova se stal předmětem mnoha diskuzí odborníků od bohemistiky až po klinické psychology – přesnou definici ponechme stranou. Důležité pro nás je, že ať Zeman pronese cokoliv, vždy se najde skupinka našinců, kteří zatleskají a radostně zachrochtají blahem nad velkodušností velikého vladaře a mocnáře. Nyní velkolepý vezír přišel s novátorskou myšlenkou o zrušení koncesionářských poplatků.

Česká televize je pouze hlásná trouba strany TOP 09, tedy knížepána a jeho pejska Kalouska, tvrdí směle senátor a předseda Strany práv občanů Jan Veleba a nadšeně mu přitakávají i prezident s věrným nohsledem Ovčáčkem. Mezi další neduhy veřejnoprávní televize patří fakt, že neplní svou veřejnoprávní funkci, komercializuje se a ukazuje pana prezidenta obecně ve velmi špatném světle – konkrétně takového, jaký je. Zeman by si jistě přál určitou dávku glorifikace, kterou se může pyšnit první český prezident. Havel měl to štěstí, že mu aplaudovali američtí politici a ne jen skupina židovských lobbistů, kterým přišlo hezké, že jejich program zpestřilo komické vystoupení.

Je pravda, že ČT se potýká s problémy. Před měsícem se vedla polemika nad jejím protiruským postojem. Ničemu nepomohlo ani prohlášení radního Michala Jankovce o tom, že protiruský postoj je České televizi dán Evropskou unií a tradicí evropského humanismu. Je tedy skutečně možné, že z tradic evropského humanismu je ČT k prezidentovi přehnaně kritická?

Humanismus v ČT – nechutné

V první řadě je třeba říci, že ačkoliv bychom si to možná přáli, není možné stavět humanismus před objektivitu zpravodajství. Zpravodajství má být v ideálním světě vyvážené a objektivní, aby si každý odběratel mohl učinit obrázek o situaci. Pokud se navrátíme do reality, model nestranného média se nám rozpadá před očima jako malomocný kamarád. Přesto by se měla Česká televize ze všech sil snažit o naplnění výše zmíněné definice, aby si uchovala určitý morální kredit. Při prohledávání různých internetových diskuzí na téma ČT, Zeman a Rusko si značná část kritiků vylévá zlost na samotných redaktorech. V tomto bodě stojím jednoznačně za Českou televizí, protože stále zaměstnává redaktory jako jsou Jakub Szanto nebo Josef Pazderka, které považuji za profesionály v jejich oboru.

Každopádně, celkové vyznění zpráv působí na diváka jinak. Nadšený rusofil či Zemanovec po zhlédnutí zpravodajství často propadá depresi a návalům zloby, protože jeho miláček byl právě ošklivými redaktory zepsut a pohaněn. Pochopitelně většinou tomu tak skutečně je, a dokonce oprávněně. Ve své obhajobě často poukazuje směrem k USA a faktu, že Česká televize není k této mocnosti tak kritická, jako k Rusku. Nebudu se pouštět na pole objektivnosti v tomto směru. Jak je možné vidět, ona „Studená válka“ nikdy nebyla příliš studená, natož aby definitivně vychladla v 90. letech. V současné době dochází k lokálním konfliktům, které však doprovází nová a ničivá bojová fronta informační války. Co však si troufám komentovat, je kritická rétorika vůči Zemanovi.

Kdo chce Zemana bít, hůl od něj vždy dostane

Ať už se to Zemanovi a jeho nadšeným voličům nelíbí sebevíc, Zeman si za své renomé může z devadesáti procent sám (zbylých deset dokresluje s nemalou vervou Ovčáček). Nelze popřít, že Zeman je poměrně zdatný rétor a zná problémy své voličské základny. Kámen úrazu spočívá v tom, že na tyto problémy poukazuje, jako by patřil mezi své vlastní voliče. Nedělejme si iluze, že „obyčejní“ lidé stojí za Zemanem, protože kníže je pro ně nestravitelný buržoazní zmetek. Abych předešel nějakým nejasnostem, nejsem volič ani příznivec Schwarzenberga a v Praze jsem byl v kavárně všehovšudy jednou. Navíc, Schwarzenbergem operuji jen proto, že jím stále operuje i prezident a jeho blízcí, ačkoliv od prezidentských voleb již uběhly dva roky a všem už jsou výsledky putna. Což však není většině putna? Zeman se vyjadřuje jako buran, čímž se ostentativně vymezuje vůči intelektuálům a přibližuje se své voličské základně, která sice nerada slyší, že je tvořena prosťáčky, ale na intelektuály útočí ráda. A pokud se vysoce postavený politik chová, použijme oblíbené slovo, kontroverzně, lze očekávat, že veřejnoprávní médium podrobí takové chování kritice, neboť je v zájmu občanů, aby věděli, jak jsou reprezentováni. To, že většina je nadšena, už je věc druhá.

Výkřiky do tmy

Zeman přišel s elegantním řešením. Jelikož ČT nenaplňuje své poslání podle jeho představ, mohl by nespokojený divák přestat platit koncesionářské poplatky a ušetřený peníz věnovat na bohu a prezidentu libý účel. Jelikož jsou Češi národ škudlivý, je jasné, kolik našinců by okamžitě platit přestalo. Vyvstává nám otázka, kam s ním? Prezident by poplatky zrušil, ale neuvedl konkrétní příklad, kam peníze přenést. Jedná se tedy pouze o další výkřik do tmy. Jeden by dokonce získal pocit, že si prezident takovými výroky pouze vyrývá jméno do dějin. Už teď je totiž jasné, že se na něj jen tak nezapomene. Pochopitelně, že odliv peněz by způsobil definitivní komercializaci České televize. A uvážíme-li, jak vypadá současný mediální trh, tak bychom tím nejspíše definitivně pohřbili zbytek alespoň částečné objektivity. ČT nikdy nedosáhne absolutní nestrannosti, neboť je svým vedením skutečně napojena na politiku a lobby je příliš lákavá zábava. Ale rozhodně jí nepomůžeme, když ji připravíme o možnost být finančně nezávislá.

Zemanovy pády a převraty v ČT: “Takže pane řediteli, kde máme popelníček?”