Můžeme polemizovat o svobodě slova a jíst u toho křupky?

Pochopitelně můžeme, jinak by se nemohlo jednat o svobodu slova a nenapodobitelný šmak křupek. Své o tom ví i ostřílený švédský provokatér Lars Vilks.

Trapný pokus o napodobení poměrně vydařeného atentátu na Charlie Hebdo skončil pár policejními kulkami v těle samotného útočníka. Dánská verze se nekoná. Útočník navíc neprojevil pražádnou kreativitu spojenou s únosem Vilkse a jeho následným rozpůlením na státní hranici mezi Dánskem a Švédskem, kupříkladu na mostě přes Öresund. Aby toho nebylo málo, jako další cíl posloužila atentátníkovi židovská komunita. Tohle bylo mezi vrahy populární posledních x století a já upřímně nechápu, proč nikomu nedošlo, že už je to prostě out. Očko mé modravé nezaujalo ani tolik násilí jako takové (toho teď máme plná kina), spíše louplo po názvu přednášky.

Umění, rouhačství a svoboda slova – to je název debaty, kterou střelba interupovala rychleji než potratová pilulka. Samotný průběh přednášky a konkrétní názory jsou mi utajeny, nicméně je patrné, kudy se ubírala diskuze. The Zeitung, pseudoitelektuální magazín, uveřejnil na svém facebookovém profilu jako odkaz na dánský incident oznámení, že o svobodě slova se nediskutuje. Skutečně se zdá, že v naší „západní“ společnosti je svoboda slova naprostou samozřejmostí. Leč není tomu tak. Útok na Charlie Hebdo vyvolal diskuzi jak ve světě, tak i u nás. Najednou se objevují názory, že svoboda slova má své hranice a my je musíme tak nějak respektovat. S podobnou tezí přišel kněz Halík ve svém článku v Lidových novinách a držel se jí i v debatě s Erikem Taberym na DVTV. Proč přemýšlíme nad svobodou slova? Ve svém minulém článku jsem se zabýval satirou, nemíním se tedy opakovat. Mohu jen doplnit, že jsem měl možnost navštívit výstavu v pražském DOXu věnovanou práci týdeníku Charlie Hebdo. Sice chvíli trvalo, než jsem prošel skrz armádu obrněných ochránců zákona a jejich detektory kovu, ale nakonec jsem se tam dostal. S čistým štítem chci prohlásit, že jeho redaktoři si vzali na paškál desítky nejrůznějších témat, takže obviňovat je z antisemitismu je poměrně troufalé. Ve skutečnosti jim jako terč sloužili francouzští politici (některé karikatury mi dokonce unikly, neboť nejsem úplně znalý francouzské politické scény), následně katolická církev (už chápeme Halíka), a až v posledních letech se objevovaly karikatury směřující na islám či judaismus. Reakce na články byly různé, od cenzury až po redukci redakce pomocí ruských útočných pušek a dostatečné dávky fanatizmu.

Svoboda slova a Julius Streicher

Ponechme nyní provokatéry na pár řádků bý(í)t. V pondělním čísle Lidových novin lze nalézt zajímavou polemiku z pera Zbyňka Petráčka. Uvádí v ní, že několik bagatelizátorů holokaustu v reakci na poslední události ve Francii a v Dánsku tvrdí, že pokud má být svoboda slova faktická, pak je třeba začít nahlížet jinýma očima například na uznaného a popraveného válečného zločince Julia Streichera a jeho práci pro Třetí říši. Streicher již od dvacátých let (to se ještě Göring oblékal jako muž) vydával protižidovské pamflety a karikatury, více, či méně vkusné (upřímně, slovo „více“ značí v jeho případě dny, kdy žádné karikatury nepublikoval). Podle Streicherových současných obhájců se jednalo o stejnou satiru, kterou předvádělo Charlie Hebdo. Několika rozumnými argumenty vyvrací Petráček podobně zvrácený pohled na věc a dokazuje, že Julius Streicher nevytvářel dílo satirické, leč účelové a propagandistické.

Proč, může se nyní milý čtenář tázat, zmiňuji Petráčkův článek? Protože potvrzuje mou původní tezi: o svobodě slova lze polemizovat. Ať už byla Streicherova práce jakákoliv, vyvstává u ní otázka. Měl právo ji publikovat? Je propaganda součástí svobody projevu a má právo být antisemitistické smýšlení, ať už je sebevíce odsouzeníhodné, prezentováno? Připomeňme si nyní větu Tomáše Halíka, jenž citoval Platona, který možná citoval Sokrata, ale to nevíme, protože Sokrates možná vůbec nebyl, tudíž nevíme, zda existuje Tomáš Halík. Nicméně, pokud Halík existuje, tak tvrdí:

„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

To je moc krásná a sluníčková definice, že by se za ni nestyděl ani samotný Havel, kdyby nebyl letiště. Problém vidím v rozpoznání stavu, kdy omezujeme svobodu druhého. Triviální otázka: Můžeme psát a říkat skutečně všechno? Pochopitelně, že ano. Pokud má člověk v pořádku sociální inteligenci, pak má povědomí o základech, na kterých společnost funguje. Za určité vyřčené názory může společnost jednotlivce ostrakizovat, ale můj subjektivní pohled na svět říká, že každá myšlenka má právo být vyřčena. Dokonce i taková, která může někoho poškodit. Svoboda slova totiž nemůže ohrozit svobodu jednotlivce. Ani na minutu si nepřipouštím, že takový svět někde existuje, protože až příliš často jsme konfrontováni s nesympatickou realitou všedních dní. Vidíme promlouvat entomology, ze kterých jsou na náměstích teologičtí učenci, slyšíme z úst vrcholných státníků znít slova míru, když se stále střílí, a když nám tohle nestačí, stačí si pustit mluvčího Ovčáčka. A jako nejeden Čech, sypu i já do misky křupky a s naším typickým nadhledem sleduji, jak se svět dál otáčí a lidé trousí slova bez rozmyslu jako Zeman bonmoty o postižených.