Pro mě už nikdo nechce péct, milovník tradičních zákusků a pekař netradičních dortů Vojtěch Vrtiška nejen o pečení

Vojtěch Vrtiška je dvaceti dvouletý student medicíny a vítěz letošního ročníku oblíbeného pořadu Peče celá země. Do soutěže se původně hlásil do předchozí řady a do té nynější ani nechtěl. Povídali jsme si nejen o cukrařině a soutěži, ale také například o tom, jak se cítil v jiných rozhovorech a jaké pro něj bylo první živé vysílání.

Rozhovor byl veden v tykání vzhledem k věkové blízkosti redaktorek a respondenta, a také pro větší pohodlí respondenta.

Máš nějaký netradiční zážitek s pečením? Chtěl po tobě někdy někdo, abys mu upekl něco šíleného?

Asi pečení trpaslíka. To byl dlouho plánovaný extrém. To byl jeden z prvních dortů, kde jsem kombinoval už nějaké to sochání a práci s odlévacími formami. Ani jsem nečekal, že se mi to podaří realizovat.

Zajímají tě hyperrealistické dorty?

Já se snažím trochu vybočovat z kolonky hyperrealismu, protože mám rád, když je na dortu pořád poznat, že je to dort. V pečení mám rád poetično a ne úplně stoprocentní realističnost, že si to člověk může splést. To dělá Amaury Guichon, tvaruje čokoládové sochy. Tam už mi trochu vadí, že to nevypadá jako jídlo, ale kus plastu. Tomu se snažím vyhnout. Snažím se mít pomezí, že to vypadá jako něco, ale zároveň je tam poznat ten dort, a také je tam přidružená umělecká fantazijní složka, což se mi na tom líbí.

Jaký byl tvůj nejšílenější nápad na dezert?

Pořád jich v šuplíku pár šílených mám. Ono je to vždycky šílené do okamžiku, než se to upeče. Pak když člověk zjistí, že se to dá upéct, tak už mu to tolik šílené nepřijde. Ale šílené byly třeba kokedamy, které jsem zavěšoval na vlasce a byl to v principu mechový dort. To byl jeden z prvních šílenějších dortů.

Jaký dort by sis přál ty?

Mně teď nechce nikdo už nic péct, takže já jsem rád za cokoliv. Od cheesecaku přes litý perník, nic mi nevadí. Naopak.

Dort pro Krause a s Maršálkem po boku v ČT

Jak ses cítil v jednotlivých rozhovorech, kde jsi byl? Vzpomeneš si na nějaký, kam ses nejvíce těšil, nebo kde jsi byl nejvíce nervózní?

Samozřejmě nejvíc nervózní jsem byl před prvním rozhovorem, protože jsem měl tři čtvrtě roční mediální pauzu. A trvá, než se člověk rozmluví a rozpomene se vůbec na to, co předtím bylo a zvykne si na sto otázek, které padají. To byl pro mě ze začátku stres, ale pak to strašně rychle opadlo. Jeden z rozhovorů, co jsem si nejvíc užil byl asi Český rozhlas s Terezkou Kostkovou, to bylo moc fajn. Líbilo se mi, že odbočila od Peče celá země i trošku jiným směrem. Bylo to zajímavé.

Jaké byly tvoje pocity v Show Jana Krause?

No tak víte co, Show Jana Krause. Tam jdete s tím, že úplně neočekáváte rozhovor. To je prostě show. Já jsem tam vezl dort, který po mně chtěli, že se tam bude dokončovat. Veškerý prvek stresu jsem si stihl vybít na tom, abych ten dort dovezl vcelku. Takže jsem si to celkem ve finále užil. Opravdu k tomu nesmíte přistupovat s tím, že očekáváte nějaký rozhovor, zvlášť když máte po boku Anife a Boba. (Anife Vyskočilová a Bob Klepl, pozn. red.) Ale bylo to milé.

Jak ses cítil před prvním živým přenosem?

Já jsem začínal skrz Peče celá země, což právě živé nebylo. Ale díky tomu, že jsem to absolvoval, jsem si už nějakým způsobem zvykl. Tam děláte rozhovory pořád a pak se sestříhá jen minimum toho, co se natočí. Když pak jdete do přímého přenosu, tak nevnímáte, že je to přímý přenos, protože tam jdete něco říct. Vyloženě, že byste se tam zastavili a nevěděli, co říct, moc nejde, pořád se to týká vás. Takže jsem to asi moc nevnímal. Přemýšlím, co byl můj první živý rozhovor, asi ČT24. A to bylo moc milé. Tam jsem měl po boku Josefa Maršálka, a taky jsem si to užil.

Myslel sis během Peče celá země, že nějaký produkt nestihneš odevzdat? Při technické výzvě, kdy jste pekli spolu s Josefem Maršálkem, vypadaly cukrové kopule opravdu těžce.

Jsem vždycky zvyklý, že si rozplánuji čas. Tím, jak jsem celou dobu nevěděl, co vlastně dělám a řídil jsem se jenom tím, co mi Josef, který vedl masterclass, řekl, to pro mě bylo dost těžké. Netušil jsem, jak si rozplánovat čas, takže třeba pocit, že bych to mohl nestihnout, jsem měl. A ono ho vždycky máte. Nesměli jsme mít hodinky a nevěděli jsme celou dobu, jaký je čas. Jenom na základě hlášení, které dávali moderátoři. Takže pořád je tam prvek stresu, že nestíháte. Pak zase zjistíte, že stíháte. Tak povolíte a pak zase máte pocit, že nestíháte, takže to tam bylo takhle stabilní.

Šťouchání v kavárnách

Reagovali na tvoji účast spolužáci? Na lékařské fakultě je spíše užší kolektiv, než bývá na jiných vysokých školách.

Reakce byly, ale během toho, co se to vysílalo, běželo zimní zkouškové období. Takže jsem se s nimi viděl až někdy v půlce vysílání. A to samozřejmě už byly bouřlivější reakce, protože měli očekávání, jak dopadnu.

A co reakce profesorů?

To ani moc ne. Akorát se mi ozval můj profesor latiny z prvního ročníku, že mi fandí. Potom další profesor z jiné fakulty, což bylo velmi milé, ale nijak nic víc. Ono to ani z profesní stránky moc nejde. Samozřejmě některý mě poznávali, ale nijak nic víc.

Jak se vyrovnáváš s nově nabytou pozorností? Stává se ti, že tě lidi poznají?

Lidé se ke mně hlásí pravidelně. Pořád je větší procento, které vás pozná a nedá to na sobě moc znát. V kavárnách se často šťouchají, když mě vidí. Tu největší vlnu, kdy se člověk bál na ulici kousnout do jídla, aby ho někdo u toho nefotil, mám už naštěstí za sebou. Ale spíše převládala pozitivní složka. To, že se k vám lidi hlásí a je vidět, že vám fandí a že vám to přejí, je fajn.

Chodí za tebou lidé i na ulici?

Chodí se vyfotit a pozdravit. Teď už míň samozřejmě, ale pořád.

Když vycházelo Peče celá země chodili se lidé ptát na výsledek?

Ano samozřejmě, ale tak to nejde. To nejde říct. Máme obrovské penále. Ale ono to ani nechcete říct, protože byste tím shodili to, na čem jste pracovali a společně budovali. To by byla škoda.

Šuplík plný chutí a deprimující volnost vaření

Jak je náročné shánět suroviny? Máš nějakou surovinu, která byla opravdu těžká na sehnání?

Některé, co používám, je těžké sehnat. Člověk si musí naplánovat, že to bude péct a vše si objednat. Ale díky tomu, že eshopy v Čechách jsou poměrně rozvětvené, tak většinou se to vždycky dá sehnat. Pokud na to člověk má aspoň 3 dny. Co je opravdu problém sehnat, je většinou ovoce, které není sezónní. To jsem pociťoval dost během přípravy na Peče celá země, protože jsme pekli od prosince do února. Ale pekli jsme věci, které se pak budou dělat někdy v květnu nebo červnu. Takže sehnat dobré vyzrálé meruňky nebo rebarboru byl v té době až nadlidský výkon, a to jsem kolikrát zaplakal.

Je nějaká surovina, se kterou si ještě nepracoval, ale chtěl bys?

Je spousta surovin, se kterými jsem nepracoval a u spousty mám v plánu, že je využiji v dezertech. Třeba motýlí hrách. To je bylinka, ze které se dělají odvary. Má to modrý nádech a chutná to trošku jako něco mezi bílým a zeleným čajem. To je věc, na kterou se chystám a teď mi leží v šuplíku.

Jaká cizí země ti přijde nejzajímavější z pohledu cukráře?

Já myslím, že je strašně nedoceněné Španělsko a Portugalsko. Francie je mekka cukrářů, ale přijde mi, že Španělsko je taková chudší mladší sestřička. Přitom tam je spousta úžasných dezertů, které stojí za to.

A co nějaká více exotická země?

Myslím, že je Japonsko je neskutečně specifické, co se týče cukrařiny. Protože oni mají úplně jiný náhled. Zákusky, které tam vznikají, jsou zajímavé. Promítají do své tvorby, jak jsou ovlivněni západní kulturou, ale pořád tam zůstává jejich prvek specifičnosti.

Nejsem skvělý student, ale nemám strach

Jak vše stíháš skloubit se školou, když dojde třeba na plánování zkoušek?

Nestíhám (smích). Všichni se mě ptají, jak to stíhám, ale nestíhám. Všechno je na úkor něčeho. Já se snažím škole věnovat přes den během týdne, pak večer a v noci péct. Teď to třeba bylo právě intenzivnější pro pečení. Během zkoušek se to bude muset naopak převrátit spíše pro učení. Takže ono je to pořád, že tak přežíváte ten čas, který máte, ale že bych nějak skvěle stíhal a byl skvělý student, to nejsem.

Když se ohlédneš za tím, že už nějakou dobu dělíš školu a pečení, jak se cítíš? Chybí ti věci, vůči kterým to děláš na úkor?

Samozřejmě, mohl bych být lepší student medicíny. Ze začátku jsem myslel, že se budu muset rozhodnout ideálně hned – jestli pečení nebo medicína. Pak jsem ale došel k závěru, že díky tomu, že to teď momentálně dělím, tak nemusím mít stres ani z jednoho a nemusím tlačit na pilu. Na medicíně nemám takový strach, jaký mají moji spolužáci, protože medicína je pro ně jediný hlavní bod, ke kterému se upínají. Já tím, že mám i cukrařinu, tak to není moje mekka nebo highlight. U cukrařiny se zase nemusím stresovat tím, kolik mi momentálně zareagovalo sledujících, nebo jak se povedlo upéct dort, protože je to je věc, kde mám zadní vrátka. Díky tomu si myslím, že mám nadhled a je to fajn.

Rozhovor vznikl jako výstup pro předmět Sociální komunikace na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Redakčně kráceno.

rešerše a edit: Anežka Kolísková
rozhovor vedly: Alžběta Batková, Eliška Mikesková a Adéla Maixnerová