Tři měsíce od pádu německé vesnice: Zpověď účastníka lützeratských protestů

Na začátku letošního roku hýbal (nejen) Německem osud drobné vesnice na okraji hnědouhelného dolu, která měla být kvůli jeho rozšíření zbourána. Uvnitř a na pozemcích okolo již několik let fungovala komunita občanů*ek a aktivistů*ek, kteří*é si v místním lesíku vystavěli*y domy na stromech a byli připraveni*é tento kus země, prorostlý s životy místních, bránit až si pro něj energetický gigant RWE přijde.

Je těžké popsat, jak takový důl vypadá, člověku, který nikdy nestál na okraji jednoho. Vedle vás stojí gigantické rypadlo výškou podobné paneláku, a když se podíváte dovnitř dolu, tak na úplném dně uvidíte to samé rypadlo, ale tentokrát velikosti dětské hračky. Najednou zkrátka krajina, tráva i život končí a začíná destrukce. A není to jen o vizuálu. Když se zvedá vítr, z dolu stoupají oblaka hnědého prachu, které vítr následně odnáší přímo na blízký Erkelenz. Hladina podzemní vody v oblasti je v podstatě na nule. Co se dopravy okolo dolu týče, je ještě nesnesitelnější než větrníky, které důl lemují (asi proto, aby německá vláda neztratila svůj nezasloužený titul zelených pionýrů).

Letos v lednu jsem přijel ve středu 11. 1., kdy policie vesnici odřízla od zbytku světa. Většinu dne jsem byl*a na telefonu a monitoroval*a kanál na Telegramu, který byl nejaktuálnějším a nejtransparentnějším zdrojem z místa. Tam se dozvídám vše důležité přímo z místa – Těžkooděnci pronikli do vesnice. Ničí všechny struktury, které jim přijdou pod ruku, ale máme dohodu, že kuchyň nám ničit nebudou. Zničili kuchyň. Začali kácet stromy v bezprostřední blízkosti lidí zavěšených v korunách.

Už z dálky jsme Lützerath viděli. Zářil na horizontu, osvětlen obrovskými reflektory, aby policii neproklouzla ani myšička. Při stavění stanů se bavíme s lidmi vedle. „Z fotek to vypadá, že tam je světlo jako ve dne. Prý netuší, jak usnout,“ říká nám jedna z nich. Já to taky netušil*a, protože podle předpovědi měly teploty v noci spadnout pod bod mrazu. Nakonec jsem naspal*a asi čtyři hodiny.

Jak se žilo v přilehlém kempu

Ve čtvrtek ráno jsme posnídali u stolů z pivních setů a bavili se o plánech na den. Už v ten den to vypadalo, že se celý kemp za chvíli potopí do bahna. „Za hodinu vychází nahlášený protest do Erkelenzu. Snažíme se sehnat co nejvíc lidí, ať na sebe natáhneme fízlů, co to půjde. Možná bude nějaká sedící blokáda na přístupové cestě směrem na Lützi,“ povídá jeden kluk (pozn.aut. – Němci často vytváří zdrobněliny názvů míst, která chrání, např. Lützerath = Lützi, Hambašský les = Hambi). Vím ale, že se akce nezúčastním. Podle mých informací jsem zatím jediný Čech v kempu a nechci, aby všechna česká média čerpala informace z policejního Twitteru. Na čtvrtek mám domluvené dva telefonní rozhovory. První jsem poskytla už po cestě autem večer předtím.

Vždycky se ptali na to samé: „Jste uvnitř vesnice?“ Ne, na začátku ledna, kdy ještě vesnice byla otevřená, bylo stále zkouškové. „Aktivisté jsou prý velmi násilní, co nám k tomu řeknete? Policie zmiňovala dokonce i Molotovovy koktejly.“ No, taky jsem slyšela, že tam lítaly kameny, ale od čeho jinak mají ty helmy? A ohledně těch Molotovů: snad žádný strom nepřišel k újmě, není moc zodpovědné způsobovat exploze v lese. „Jaká na místě panuje nálada?” Jaká asi?

Každý večer se po večeři pořádala akční plénum. Uprostřed tábora stál obrovský cirkusový stan vystlaný slámou, aby si všichni účastníci mohli posedat na zem. Zpočátku se vždy řeší procesní věci: Potřebujeme zítra lidi na vyprázdnění záchodů. Nebo: Nezapomeňte, že pak dva dny nemáte mít směnu v kuchyni. Potom se přesouváme na něco šťavnatějšího; jaké akce se budou během pátku dít, na co se máme připravit. Hlášená demonstrace s možnou sedící blokádou, hlášený průvod s hudbou, hlášený průvod pro fyzicky postižené… Další člověk se zvedl. „Neměl by někdo zájem o spontánní nenahlášenou procházku směr Lützerath?“ řekl. „Když nás vyjde hodně, totálně zmateme polici a aspoň jim trochu zvýšíme tlak. Když půjde do tuhého, tak se prostě vrátíme, takže žádný strach.“

Nápad se těšil velké oblibě. Hned po poradě jsme vyrazili, mohlo nás být tak kolem dvou set. Všichni jsme se tím náramně bavili, představovali jsme si nějakého Helmuta a Güntera, jak sedí večer v policejním autě a najednou kolem nich jde dav směrem na Lützerath. Když jsme byli v polích a Lützerath byl v celé své záři na dohled, pozorovali jsme s úsměvem policejní dodávky, jak jedna za druhou jedou po paralelních cestách, aby nám zamezily v postupu. Proti horizontu osvětleném zbytky západu slunce se rýsovaly siluety alespoň tuctu policejních koní a za chvíli jsme v poli zahlédli několik úzce seskupených skupin těžkooděnců. Bylo nám do smíchu. Jak se k nám blížily pozemní složky, začalo s tím i narůstat napětí. To někdo završil tím, když z reproduktoru na zádech pustil*a Pochod Impéria ze Star Wars. Ikonická hudba, která zazněla vždy když se na obrazovkách objevily masy na slovo poslušných loutek v bílých uniformách, byla pro tu chvíli zkrátka perfektní.

První střet

V pátek jsem se účastnila prvního hlášeného protestu. Dostala se ke mně informace, že se někdy během protestu něco stane. Sedící blokáda nebo něco podobně nenásilného. Věděli jsme, že na nic riskantnějšího nikdo z nás nemá, ani kdyby s námi byl celý kemp. Během celého pátku jsme totiž bedlivě sledovali konání policie v hermeticky uzavřeném Lützerathu a báli se nejhoršího – že z vesnice dostanou poslední lidi před sobotou a že na očekávaném shromáždění už nebude za co protestovat.

V momentě, kdy se pochod protestujících zpomalil, se skupina lidí kousek před námi odpojila a vyrazila poklusem směrem k řadě policistů, kteří stáli mezi pochodem a Lützerathem. Vykročili jsme s nimi. Policie vyrazila proti nám, už jsme šli pouze krokem. Věděli jsme, že ještě ani nejsme v oblasti, kterou policie uzavřela, což znamenalo, že jsme neudělali nic špatně. Pouze jsme se odpojili od protestu.

Někdo mě zatáhl do strany. Neznámý člověk, kterému byly vidět jenom oči, se na mě podíval, pokynul a zaklesl svou ruku s mou. Stáli jsme jako řetěz a pozorovali pohyby těžkooděnců, s obličeji zakrytými stejně jako my. Věřím, že to bylo ze stejných důvodů. Ale kromě skrytí identity je vedlejším efektem i to, že druhá strana, která z našeho těla vidí pouze úzký pruh očí, nás v určitý moment přestane vnímat jako lidské bytosti. Což jim usnadní vztáhnutí obušku.

Vzpomínání na ten moment, kdy mě první policistka udeřila není snadné. Trefila mě doprostřed hrudníku, v ten moment byla ale bolest rychlá a byla hned pryč. Náš lidský řetěz sebou cloumal, zatímco ho policisté s hlasitým „Zurück!“ tlačili dozadu. Další vysoký policista přede mnou se zapřel zadní nohou do hutného bláta a vykopl. Jeho bota se setkala s mým rozkrokem a já se zapotácel*a, ale zůstal*a na nohou, díky silným rukám, které mě držely ze stran.

V určitý moment jsme se rozprchli. Pár metrů od nás někdo ležel na zemi, policista do něj kopal a přestal, až když k němu doběhl náš zdravotník. Rychlým krokem jsme se připojili k lidem, kteří se do pole nerozběhli. Začali se mě a ostatních ptát, co se stalo, ale to už se ozývala bolest, kterou adrenalin potlačil a já se musel*a na chvíli vzdálit. Když jsem se večer převlékal*a do pyžama už bylo na mém těle několik modřin.

Pro čtenáře, je možná těžké pochopit, proč desítky lidí z nahlášeného protestu najednou vyběhlo do pole, když neměli šanci se dostat do Lützerathu a jediné, co je čekalo, byly rány obuškem a kopance. U mě za tím stála potřeba akce. Když jsem trávil*a dny v kempu sledováním událostí uvnitř a informováním na sociálních sítích (aby alespoň někdo podával aktuální informace z místa v češtině), užíralo mě to. Vědomí, že nedaleko ode mě lidé vlastním tělem brání kácení stromů a rozšíření dolu, který znamená zesílení a urychlení už nyní urgentní krize. Je to podobné jako má potřeba doma – jediným rozdílem je to, že klimatická krize neprobíhá dva kilometry od nás a máme možnosti, jak proti ní přímo bojovat. V Lützerathu mi možnost bránit byla odepřena a v tu chvíli jsem neměl*a jinou možnost než se zdánlivě nesmyslně vzepřít, jen abych něco udělal*a. Protože být pasivní tváří v tvář nespravedlnosti není spravedlivé. Je to jen pasivní.

Vrchol našeho snažení

Ospravedlňování svých rozhodnutí zvládne každý. A já jsem to v ten moment potřeboval*a, už jenom proto, abych nabyl*a síly a motivace na sobotní demonstraci. Odhady se točily okolo deseti tisíc lidí, což bylo číslo, které jsem si v neznámé německé vesničce o dvaceti domech nedokázal*a představit. V sobotu dopoledne už ale bylo jasné, že toto číslo bude výrazně překročeno. Přestože jsme u sebe neměli telefony, chápali jsme, že tento protest bude masivní. Po cestě k místu zahájení jsem zaslechl*a, že logistický tým této akce musel nasměřovat velkou část lidí do dvou vedlejších vesnic, aby se vydali odtamtud, protože do okolí Keyenbergu, ve kterém byl kemp, se už zkrátka víc lidí nevešlo.

Samotný pochod byl napěchovaný energií. Mnoho lidí mělo tušení, že se část účastníků vydá za hranici stanovenou policií, a pokud se zadaří, tak se dostane do samotného Lützerathu. Překonat stačilo pouze stovky, ne-li tisíce policistů, dvě řady policejních dodávek (obě oplocené) a několik vodních děl. Než k tomu ale mělo dojít, užili jsme si pochod. Mezi lidmi putoval megafon, který se vždy k někomu dostal, a když do něj ten člověk začal křičet svůj preferovaný pokřik, od mírnějších k radikálnějším, vždy dostal hlasitou odpověď davu. Když jsme se blížili k místu, kde měl být protest dovršen a kde měly proběhnout koncerty, proslovy a vše ostatní, teprve v tu chvíli jsme viděli, kolik lidí doopravdy na místě je. V dáli byly na každé straně dvě cesty táhnoucí se z vesnic Erkelenz a Holzweiler směrem k Lützerathu, který byl tak tak na dohled – a tyto cesty byly plné lidí, kam oko dohlédlo. V ten moment jsme začali cítit jakou sílu máme společně s ostatními, i když se nevydají přímo na Lützerath, protože se nechtějí nebo nemůžou vystavit násilí ze strany policie. Byli jsme v tom všichni společně, mladí i staří, zahalení anarchisti i mírnější občané.

Nebudu příliš rozvádět popis událostí, které se děly v zakázané zóně okolo Lützerathu, ale rád bych zmínil*a několik momentů. Když začaly z davu lítat světlice, viděli všichni v dáli v Lützerathu odpověď – lidi, kteří nám mávali ze stromů a další malé světlice. Byl to dojemný důkaz toho, že se lidé uvnitř vesnice stále drží, stále bojují. Dalším momentem, který mnou pohnul, byla ta chvíle, kdy směrem k davu začali přivážet vodní dělo. Všichni byli napjatí a čekali až v silném větru a nízkých teplotách policie použije tu nejspíš nejúčinnější zbraň. Z hlavice vystřelil masivní proud vody, který ale vítr následně stočil, a na lidi se mohlo dostat maximálně pár kapek. Navzdory všemu jsme se smáli.

Vždy, když vzpomínám na své zážitky, v hlavě mi probleskují výjevy lidí, kteří leží na zemi a do jejich těla mlátí policie. Většinou se je z jejich amoku
podařilo vytrhnout křikem nebo přítomností zdravotníka. Z vlastní zkušenosti jsem ale věděla, že tyto rány nedávají pouze jako odstrašující příklad ostatním, ale že mají sloužit ke „zpacifikování“. Jinými slovy: aby se daná osoba už nemohla pohnout nebo bránit.

Do kempu se všichni vrátili až večer. Všichni jsme věděli, že se do Lützerathu nikdo nedostal. Večerní akční porada měla výrazně odlišnou náladu. Doplnily se směny, na kterých zatím chyběli lidé, oznámilo se, že během neděle budou dva nebo tři ohlášené protesty a šlo se spát. Tu noc jsem naspal*a snad nejméně, navzdory tomu, jak unaven*á jsem byl*a.

Následující dny

Poslední, čeho jsem se v okolí Lützerathu zúčastnil*a, byla série přímých akcí v úterý. Opět jí předcházel nahlášený protest. Přibližně uprostřed se pochod zastavil na místě, kde byl výhled na to, co z Lützerathu po posledních dnech zůstalo. V dáli se tyčily poslední dvě střechy, dříve obklopeny hustými korunami stromů. Všem bylo jasné, že tyto zbytky vesnice na místě dlouho nezůstanou, a než se nadějeme, jistými, a nekompromisními pohyby je rypadlo promění v ruiny, a následně v prach. Na pozadí mého rozjímání promlouvala k davu jakási řečnice. Mluvila o smíření se ztrátou vesnice, žádala nás abychom nevzdávali naši snahu kvůli jedné prohře. V hlavě mi ale nejvíce utkvěla tato myšlenka: Ubránit vesnici se možná nepodařilo a je důležité si ponechat prostor pro žal a smutek nad ztrátou přírody, lidského úsilí a komunity, která místo formovala, ale nesmíme zapomenout, že ideály a nápady, které v Lützerathu vznikly, přátelství, která tam byla navázána, a vzpomínky, které si odtamtud tisíce lidí odnesli, to nám nikdo nemůže vzít. Lhal*a bych, kdybych řekl*a, že mi při tomto proslovu několik slz neukáplo.

Protest se poté začal opět hýbat a s ním i případná přímá akce. Věděli jsme jenom, že se poběží a pak se bude sedět. U masových přímých akcí se k většině lidí víc nedostane, svým způsobem to vyžaduje nesmírnou důvěru k spoluúčastníkům. Člověk zkrátka musí věřit, že někdo vyběhne s ním, protože v množství je síla. A nás běželo mnoho. Pár desítek metrů od cesty, kudy procházel ohlášený protest nás čekala linie policejních koní a těžkooděnců.

Nezvládal*a jsem kontrolovat svůj dech. Než jsem se nadál*a, táhl*a jsem svého kamaráda pryč. Moc si z těchto momentů nepamatuji. Vím, že jsem nedokázal*a dýchat, že jsem začal*a nekontrolovaně brečet. Lidé kolem mě mě dostali doprostřed pole, kde jsem byl*a relativně v bezpečí. Přišel ke mně i jeden policista, nejspíš „jeden z těch dobrých“, ale když se přiblížil začal*a jsem se třást a špatnou němčinou jsem ho poslal*a pryč.

Neměl*a jsem sílu jet ihned po této zkušenosti zpět do Česka. Další dny jsem strávil*a u svých přátel. Sešli jsme se s pár lidmi, abychom probrali naše zkušenosti ze všech akcí, a jak se cítíme. Tento týden jsem prožil*a v jakési mlze. Sužovala mě těžká únava, taková, kterou člověk má po osmi nebo dvanáctihodinové směně, i když jsem celé dny trávil*a pouze spánkem, jezením, čtením knih a občasnými záchvaty pláče. Moje mysl nejspíš zpracovávala, že už není v bezprostředním nebezpečí, a tudíž se začala nořit do všech těch zážitků a vzpomínek, z nichž skoro všechny byly (a stále jsou) velmi barvité a silné. Donekonečna jsem si přehrával*a pohled do očí policistky, která mě poprvé udeřila, nesčetné výjevy lidí ležících na zemi, zatímco je policie vší silou bije nebo kope, jak holý vypadal Lützerath, když jsem ho viděl*a naposledy.

Zpracování a reflexe

Čím déle to je od všech těchto událostí, tím vyrovnanější jsem. Vděčím tomu lidem okolo sebe, kteří všichni projevili pochopení a soucit, včetně mých rodičů a překvapivě i prarodičů. Ztráta tak krásného a blízkého místa mě stále bolí (přičemž si nedokážu představit žal lidí, kteří tam žili, ať už původní obyvatelé nebo aktivisté). I týdny po mém návratu do Česka se mi stahuje žaludek, kdykoliv jsem blízko policisty*ky. Už to jsou ale pouze ozvěny, záblesky, které mnou proběhnou. Život musí jít dál.

Nevěděl*a jsem, jak napsat svou osobní zpověď ohledně mých dní strávených v Luetzerathu, aniž bych nezmínil*a vliv, který těchto několik dní a událostí mělo na mé psychické zdraví. Ne proto, abych v někom vyvolal*a lítost, ale abych pomohl*a lidem pochopit, že někteří z nás si aktivismus vybírají i přes všechny těžké věci, které s ním jdou ruku v ruce. Osobně si nemyslím, že v Lützerathu měl být každý, přestože to byl dle mého názoru jeden z klíčových momentů růstu hnutí za klimatickou spravedlnost. Je na každém z nás do jaké míry se zapojíme v boji, který v posledních letech tak výrazně hýbe společností. Ale já nejsem člověk, který by měl někoho verbovat či mobilizovat, zkrátka jsem chtěl*a sdílet svou zkušenost s policejním násilím a jeho dlouhotrvajícími důsledky, ale hlavně zkušenost se solidaritou, se kterou lidé v hnutí bojovali za osud (ne)jedné vesnice. Protože solidarita je naší nejsilnější zbraní.

Autor*ka si přál*a kvůli svému bezpečí zůstat anonymní