Viktoria u Viktoriina jezera: Dva měsíce v Ugandě jako dobrovolnice

„Pracovat pro ně byl můj narozeninový dárek,” říká Viktoria Židlíková, která dva měsíce pracovala v Ugandě v rámci neziskové organizace SSUUBO, kterou založil její otec s partnerem.

Proč je v Ugandě potřeba pomoc?

Klinika, na které působíme je dětská HIV klinika ve venkovském regionu Buikwe, jsou tam umístění pacienti, kteří se léčí s HIV/AIDS. Léčbou to nekončí, nachází se tam také celé sociální oddělení, které se zabývá vzděláváním, prací a zapojením těchto lidí do běžného života. To je oblast, kterou provozuje HIA (Health Initiatives Association) a Slovenská katolícká charita. Česká organizace SSUUBO, do které jsem zapojená já, vytvořila specializovanou ambulanci pro léčbu srpkovité anémie. Obě onemocnění se v Africe vyskytují ve vysoké míře.

Co je to srpkovitá anémie?

Je to velice vážné genetické onemocnění červených krvinek. V Ugandě se ročně narodí 25 000 dětí, 80% z nich umírá právě kvůli tomuto onemocnění. Pokud se srpkovitá anémie léčí, je zde mnohem vyšší šance na plnohodnotnější život. Bez léčby děti trpí bolestnými atakami, chronickou bolestí a často dochází i k mozkové mrtvici. Většině nemocným také odchází slezina do prvního roku života, tím pádem mají sníženou obranyschopnost a život jim ohrožují i méně závažné infekce.

Proč se vyskytuje v Africe v takovém množství?

Je to tím, že srpkovitá anémie se vyskytuje převážně v oblastech, kde je běžná také malárie. Nevyskytuje se samozřejmě pouze v Africe, převážně je však rozšířená právě odtud. Existují také podobná onemocnění, která jsou například v Indii nebo na Arabském poloostrovu, všechny souvisejí s malárií.

Gen pro srpkovitou anémii dával jistou evoluční výhodu jeho nositelům, ti, kteří mají pouze jeden ze dvou genů zmutovaný, se stávají vůči malárii imunní, jsou to nosiči genu. Problém nastává, když se ty geny spojí, když jedinec zdědí dvě alely pro srpkovitou anémii a vzniká tím ta nemoc. Už to nejsou nosiči, ale nemocní se srpkovitou anémií, s tím se pak pojí všechny ty problémy.

Jak proti ní bojujete vy a co dalšího SSUUBO vykonává?

Hlavní je systematická péče, které se momentálně téměř nikdo nevěnuje. Léčíme všechny život ohrožující choroby. Očkujeme, průběžně léčíme infekce. Například očkování proti pneumokoku je zcela zásadní. Pravidelně necháváme pacienty testovat na různé choroby, podáváme laboratorní péči, kde se zaměřujeme zejména na hladinu hemoglobinu, monitorujeme stav červených krvinek.

V případě komplikací zasahujeme, pokud má pacient nízkou hladinu hemoglobinu, financujeme lék, který se u nás využívá na paliativní léčbu. Naše nezisková organizace poskytuje bezplatnou službu, protože jinak je léčba a péče nepřiměřeně drahá, lék stojí přibližně 500 korun měsíčně, to jsou peníze, které si v Ugandě za léčbu nikdo nemůže dovolit. Školíme jak místní personál, laboratorní pracovníky a doktory, tak i rodiny, aby poznaly, když přijde nějaká infekce, aby se včas dostavily do nemocnice a věděly, co může jejich dětem pomoct.

Kde získává vaše organizace potřebné finance?

Naše organizace bere peníze od dárců z České republiky, pro ty nejpotřebnější a zároveň nejnákladnější pacienty zařizujeme takovou adopci na dálku, akorát místo školného platíte konkrétnímu dítěti léčbu. Děláme také různé přednášky… Dále využíváme výrobků našich pacientů, kdy tyto výrobky prodáváme a peníze poté jdou na léčbu dětí, které třeba nejsou v adopčním programu. Také se snažíme získávat různé granty, peníze od firem, prodáváme i kalendáře.

Jak přistupují k srpkovité anémii tamní nemocnice?

Tamní nemocnice léčbu srpkovité anémie absolutně nezvládají, léčí zejména následky, ty akutní formy nemoci. Nikdo tam neléčí systematicky, netestují děti (nebo jen hrozně málo). U nás, když přijde nějaké nemocné dítě, zajímáme se kvůli genetice i o jeho sourozence, občas se stane, že má sourozence, kteří jsou starší, nemoc se projevila, ale je nikdo prostě neotestoval a nemoc se tak začíná řešit zbytečně pozdě.

Co je velkým problémem, na co narážíme i my, je to, že hodně dětí se srpkovitou anémií potřebuje transfuze, je to jeden ze způsobů, jak se dají zmírnit následky. Lze tak předejít mrtvici. Když spadne hladina hemoglobinu, léky na to nestačí, transfuze je věc, která vám dá do krve dostatek červených krvinek, aby vaše tělo mohlo fungovat. Ale není ta možnost, v Africe není krev, práce s tím je logisticky náročná a nefunguje to tam.

Existuje přístroj, je to speciální ultrazvuk, který měří průtok krve mozkovými cévami. V Ugandě jsou pouze dva, jeden vlastníme my, druhý vlastní taková luxusní nemocnice v hlavním městě, vyšetření tam stojí stovky korun, takže si to může dovolit jen malé procento populace.

Na tomto přístroji děláme my vyšetření zdarma, u jedné holčičky jsme zjistili riziko mozkové mrtvice, okamžitě jsme ji poslali na transfuze, ale co se nestalo, žádné nemocnice neměly tu krev, kterou ona zrovna potřebovala a mrtvice potom bohužel nastala, takže má teď ochrnutou jednu ruku, protože pro ni prostě nebyla krev.

Byly by to tamní nemocnice schopné řešit bez vás?

Jasně že by tam byli schopní něco dělat i bez nás, fungovalo to tak svým způsobem doposud, ani my nemáme kapacitu na to spasit celou Ugandu, z těch 25 000, co se tam ročně rodí, jsme schopni pojmout nějakých 400 lidí, víc momentálně není v našich možnostech – finančně, prostorově… nemáme tolik lidí, kteří by byli skutečně kvalifikovaní, aby se to tam zvládalo. Takovou kvalitní péči tam ale jinde moc nedělají, jen v soukromých nemocnicích za velké peníze, bezplatnou léčbu tam nikdo jiný neposkytuje.

Co bylo náplní tvé práce?

Já jsem vystřídala strašně moc profesí. Byla jsem tam takovou spojkou mezi laboratoří a doktorem, zpracovávala jsem karty pacientů, pomáhala jsem ve skladu s léky. Dělala jsem sociální pracovnici, fotografku, píáristku. Chvilku jsem pracovala i v kanceláři, školila jsem naše pracovnice v práci s počítačem, účastnila jsem se také domácích vizit. Dělala jsem i výtvarnou činnost s dětmi z dětského domova.

Také jsem pracovala s holčičkou po mrtvici, navazovala jsem s ní alternativní komunikaci, protože nemohla mluvit. Připravovala jsem pro ni různé komunikační kartičky. Když jsme tam přijeli, její maminka pracovala na půl hodiny vzdáleném poli, ona celé dny ležela promočená na hliněné zemi. Podařilo se nám pro tuto ženu získat stabilní práci na klinice a bydlení kousek odtud, aby mohla s holčičkou docházet na rehabilitaci.

Musíš mít nějakou praxi nebo kurz, pokud se rozhodneš pro takovou práci?

Já jsem díky taťkovi nemusela. Člověk asi nemusí mít přímo praxi, ale musí dělat něco, co tam pomůže. Například jsme tam vezli dobrovolnici, která je psycholožkou, aby tam vyučovala místní psycholožku. Také v našem týmu máme laboratorní specialistku z Prahy… Takže je dobré mít něco, co tam můžeš místním lidem předat.

Je potřeba umět cizí jazyk?

Angličtinu. Ta naštěstí v Ugandě stačí, protože byla britskou kolonií, všichni tam musí umět mluvit anglicky. Je to i úřední jazyk, Uganda má téměř 50 různých místních jazyků, což vede k tomu, že ani oni by se tam jinak mezi sebou nedorozuměli. Základním stavebním kamenem je tedy angličtina, což je pro nás jako pro zahraniční pracovníky velmi praktické.

Jak vypadalo místo, kde jste byli ubytovaní?

Bydleli jsme v takovém domečku, který je v nedalekém městě Lugazi, je to zhruba půl hodina cesty od kliniky. Dům je vybavený plynovou bombou, na tu je připojený sporák, je tam malá kuchyň. Dokonce jsme tam měli splachovací záchod a přípoj vody, která ale ne vždy teče – spíš neteče, než teče. Je tam i elektrika, ale výpadky proudu jsou, řekla bych, na denní bázi. Loni tam tekla i teplá voda, předloni jsme takové pohodlí neměli, to jsme se myli ve studené. Takže svým způsobem je to ne úplně komfortní bydlení.

Je tam ale linová podlaha, není to úplně na hlíně, na ugandské poměry je to poměrně luxusní bydlení, protože hodně lidí tam bydlí v takových – já to nazývám – garáže. Domy jsou malé s tenkou hliněnou zdí, v bohatších rodinách jsou to zdi z hliněných cihel, které se tam vyrábí… všichni si je můžou vyrábět na zahradách. Je to všude vidět, ty cihly jsou vystavěné u domů.

Dokonce děti z dětského domova, který je úzce navázán na kliniku, si takto postavily celý jeden domek, protože už jich tam bylo hodně a nevešly se jen do jednoho, takže celé školní prázdniny dělaly cihly, aby měly kde bydlet. Většinou jsou to domy bez oken, vevnitř je teda málo světla a často rodiny ani nemají připojení k elektrice.

Samozřejmě v těch nejchudších oblastech bydlí lidé také v chýších anebo v takových, jak my známe z nejrůznějších dokumentů, slamech, v takových obydlích – čtyři plechy stlučené dohromady.

Jak tam tedy lidé žijí? V čem je to jiné než v Česku?

Co je hodně jiné, je to, že tam například nemají žádný systém, jak zacházet s odpadky, neexistují tam popeláři, nic takového. Města jsou trochu pokročilejší, tam můžete najít i připojení elektriky a vodovodní potrubí. Na většině domech ale vidíme obrovské barely na dešťovou vodu, kterou se poté obyvatelé snaží zpracovávat. Na venkově toto vůbec není, tam musí stačit studna pro jednu až čtyři vesnice. Jsou tam miliony lidí, kteří chodí dennodenně se žlutými barely a tahají si vodu do svých obydlí, někdy kvůli tomu musí urazit šílené kilometry.

Není tam vůbec žádné sociální zabezpečení jak seniorů, tak dětí, všechno je v Ugandě placené – škola, doktoři… Často se stává, že senioři, kteří nemají děti nebo se o ně nepostará komunita, žijí v nuzných podmínkách. Já se vždycky směju, jak si naši senioři stěžují, že mají “jenom“ dvacet tisíc na důchod. Tam nemají nic, maximálně to, co si vypěstují a když jsou například nemohoucí, nic si vypěstovat nemůžou. Několik jsem jich měla možnost navštívit, rozváželi jsme jim základní potraviny a hygienické potřeby. Někteří z nich živoří pro nás naprosto nepředstavitelným způsobem.

Také profese tam jsou jiné od těch našich, je to různorodé, ale většina rodin se živí tím, že něco pěstuje nebo vyrábí, pak to prodávají na trhu. Je to zaměřené na řemeslo a práci rukama, zemědělství. Poté tam můžeme najít čínské továrny, cukrovary, tam pracuje také dost lidí, to samozřejmě ale není úplně příjemná práce. Ti bohatší pracují v lékařském sektoru a úplně úzká elita lidí je zaměstnána ve vládní sféře, to je ale strašně malé procento… Je to tam hodně zkorumpované, nemyslím si, že by tito lidé pracovali ve prospěch všech.

Jak se tam projevuje chudoba?

To je velká škála věcí, podvyživenost, nevzdělanost… Rodiče nemají na to, aby zaplatili dětem školu, tak je místo toho pošlou na pole. Hlavně se to ale odráží ve zdravotnictví, způsob, jakým se léčí nemoci. Tím, že je všechno placené, tak na to často lidé nemají dostatek peněz, někdy nemají ani na cestu do nemocnice. Také je tam velká kojenecká úmrtnost. Věci, kterým se normálně dá předejít, jsou v Africe rizikové, protože rodiče nepřijedou včas, vezmou děti do nemocnice, až když je problém akutní, až když jim dítě umírá na rameni.

Dále je tam také stále zakořeněné nějaké, to ani možná není náboženství, ale na vesnicích jsou tzv. šamani, kteří “léčí“ – ve velkých, v trojitých uvozovkách “léčí“ – samozřejmě také za peníze, ale za menší peníze než nemocnice. Takže když je něco vašemu miminku, tak místo toho, abyste jeli do nemocnice, která je ještě navíc vzdálená, jdete za nějakým šamanem, protože mu prostě v tu chvíli věříte, když jste zoufalí, že má vaše miminko devět dní vkuse horečky… No a šaman neudělá nic jiného, než že vezme třeba nůž, rozžhaví ho na ohni, přidá pár bylinek a miminku pětkrát probodne bříško. A pak jste ještě víc zoufalí, přivezete dítě třeba k nám na kliniku téměř mrtvé a bohužel někdy se dítě zachránit už nedokáže. Občas má štěstí a podaří se to, máme tam i pacienty, kteří mají doživotně zjizvená břicha.

Teď mě k tomu ještě napadá jeden případ s porodní bábou, umíraly jí všechny děti, které ona odrodila. Nevím přesně po kolika dětech se zjistilo, že paní přeřezávala pupeční šňůru nožem, který byl nakažený tetanem.

Samozřejmě pak se tam taky dost krade, úplně na těch menších vesničkách jsem to nezažila, ale ve městech je to poměrně časté. Jako bělocha vás dokážou podvést strašným způsobem, snaží se o to hodně často, takže to už potom poznáte a sami si říkáte, jak jste byli hloupí. Je dobré mít někoho, kdo vám řekne, co má kolik stát, aby se vám nestalo, že vám někdo řekne úplně jinou, až nereálnou cenu. V hlavním městě je to na denním pořádku.

Jací jsou místní lidé? Jak se chovali k vám?

To je náročná otázka. Někteří nás vnímají jako „jé běloši“, vidí v nás peníze. Lidi, co jsou nějakým způsobem zasvěcení, nás vidí jako obrovskou pomoc, možná i naději. Rodiče pacientů a pracující na klinice nás vnímají velice pozitivně.

Pak jsou tam také někteří lidé skeptičtí, to bylo znát hlavně po covidu, protože se v Africe říkalo, že za covid můžou běloši. Tak už to poté nebylo tak nadšené a lidé se nás hodně stranili, dokonce bylo v Ugandě pár případů, kdy tam byli napadeni běloši právě z tohoto důvodu. Přestože covid tam nikdy nebyl velkým problémem, lidé se ho stejně báli. Byly kvůli tomu uzavřené školy, aniž by to bylo reálně potřeba. Také by asi bylo dobré zmínit, že tam poté nejezdilo tolik lidí ze zahraničí, takže se zhoršila i finanční a sociální situace.

Zažila jsem tam i opačný rasismus. Když jsem například jela sama z práce taxíkem (říká se tomu taxík, ale je to takový minivan, který pojme klidně i 20 lidí), seděla jsem tam – téměř blondýnka, bílá mezi dvaceti černochy, ze všech stran jsem slyšela slovo ‚muzungu‘, což je jedno z mála slov, které v místním dialektu znám, znamená to běloch. Na to se spoustu lidí začalo smát… Většinou se vedle mě nikdo nechtěl ani posadit.

Pokud se držíte určitých pravidel, nenosíte minisukně nebo výstřihy až po pupík, řekla bych, že je všechno úplně v pohodě. Občas na vás někdo začne pískat. Děje se to tady, tam se to děje holt víc. Tohle jsou ty nepříjemné věci, ale jinak tam jsou lidé vstřícní, milí, vděční…

Ale co je ještě takové nepříjemné – nebo úsměvné, veselé, ale někdy opravdu až nepříjemné, je to, že hlavně děti tam na vás s oblibou volají ‚muzungu, bye, muzungu, bye‘, v podstatě tedy ‚bělochu, čau‘, což je jakoby milé, ale občas, když jdete vyčerpaní z práce a chcete jenom zmizet, nestojíte o žádnou sociální interakci, byli byste radši, kdybyste se před takovou pozorností mohli skrýt.

Zkušenost ředitelky kliniky Báry Šilhárové, která tam žije už přes deset let, je taková, že i ona se denně potýká s tímto voláním. Přestože ji tam ti lidé vídají už tak dlouho, té přezdívky ‚muzungu, muzungu‘ se prostě nezbaví. Každý den může chodit ven se psem a každý den na ni děti takto pokřikují.

Jak bys zhodnotila svou zkušenost?

Stalo se tam hrozně moc smutných a silných momentů, zároveň i ošklivých, viděla jsem poprvé v životě mrtvého člověka, různé vředy, zhnisané rány, oživování miminka…  Na druhou stranu to byl nenahraditelný a nezapomenutelný zážitek, který mě formoval a dal mi do budoucna mnoho. Ač to bylo náročné, je to určitě kladná zkušenost. Myslím si, že by si to každý měl vyzkoušet, protože pak si můžeme uvědomit, jak moc dobře se máme tady a jak se žije na druhé straně světa.

Plánuješ jet znovu?

Určitě bych ráda. Letos to asi nezvládnu kvůli práci a škole, co mám tady. Nejspíš ale nebude trvat dlouho a poletím tam zase minimálně na měsíc, láká mě vyjet i na delší dobu, ale to už je potom psychicky, fyzicky i finančně náročnější. Je to úplně jiný svět, i třeba co se jídla a lidí týče. Trochu vám pak uniká život v Evropě, když jste v Africe.