S padesátiletým zpožděním přichází do Čech kniha Pedagogika utlačovaných. O zastaralou teorii se ale nejedná

Kniha brazilského edukátora Paula Freire stihla od svého prvního vydání v roce 1968 obletět svět, inspirovat emancipační hnutí ve všech jeho koutech a stát se jedním z nejcitovanějších děl na poli sociálních věd. V českém překladu Evy Batličkové vychází se zpožděním více než padesáti let.

Paulo Freire byl filozof a bezpochyby nejproslavenější brazilský pedagog, který vzdělávání zasvětil téměř celý život. Dílo Pedagogika utlačovaných představuje jeho pedagogické principy. Vzhledem k tomu, že edukace je ve Freireho podání neodmyslitelně politická záležitost, knize nelze odepřít ani výrazný politicko-společenský rozměr.

Zatímco samotné pedagogické principy, které Freire ve svém díle zastává, se od dob prvního vydání stihly vyloženě dostat do kurzu, politický a sociální rozměr knihy je pro dnešního čtenáře podstatně hůře stravitelný.

Tenhle oříšek začíná už u samotného názvu knihy – všudypřítomný konflikt mezi utlačovaným a utlačujícím. Tlustá čára, kterou Freire mezi těmito skupinami často rýsuje, a jeho celkově radikální rétorika mě během čtení místy zneklidnily. Cítím strašidlo komunismu, které výstražně zdvihá prst v koutku mé mysli.

Mezi řadou filozofů a myslitelů se Paulo Freire koneckonců často odkazuje právě i na Marxe. Nicméně zatímco v naší domovině byla okolo roku 1968 marxisticko–leninská ideologie nástrojem režimového útlaku, na druhé straně železné opony představovala marxistická teorie možnou cestu ke změně v silně stratifikované společnosti.

Není však ani na místě házet Paula Freire a Marxe do jednoho pytle. Jak zmiňuje i Jakub Ort ve trefné předmluvě českého vydání, „velká část Freireho Polemiky je namířena proti dobovému marxismu a politickým strategiím komunistických stran“.

Předmluva Jakuba Orta se zabývá i dalším oříškem, na který jsem při četbě narazila. Zmiňuje meze Pedagogiky utlačovaných, které se po více než půl století téměř nevyhnutelně projevují. Mezi nimi například to, že Freire dostatečně nerozlišuje různé formy útlaku. Zde je ale potřeba vnímat, že teorie témat jako queer či feminismus nebyla před pětapadesáti lety na dnešní úrovni.

Spolu s Ortem pomáhá čtenáři překlenout dobovou propast i Martin Tománek a Magdalena Šipka, kteří v doslovu referují o současné vzdělávací metodě Futuropolis. Tato metoda navazuje na stále aktuální principy Freireho vzdělávání.

Právě východisek, na které byl zub času krátký, přináší Pedagogika utlačovaných mnoho. V první řadě například dialog jako základ vzdělávání, ale i prostředek společenské změny.

Jak Paulo Freire sám zmiňuje, teorie, které předkládá ve své knize, jsou vždy ukotveny v konkrétních situacích a zkušenosti. Možná právě to dodává celému čtení dynamiku a místy až románovou čtivost. Nejedná se o mrtvou teorii. Text sám o sobě tvoří dialog, který považuje za esenciální. Kniha není pouze informativní, nýbrž tvoří výzvu.