„Už o válce nemůžu ani slyšet.“ Jak konflikt zasáhl do českých životů?

Od začátku války na Ukrajině slyšíme na toto téma názory z nejrůznějších stran od novinářů i vědců. Jako stát se hodně zapojujeme do proukrajinské pomoci, a přestože jsme všichni „na jedné lodi“, její přítomnost ovlivnila každého z nás trochu jinak. Vydala jsem se tedy do olomouckých a zlínských ulic, abych se dozvěděla, jak konflikt dolehl na život Čechů.

Student Karel žádné změny vlivem války nepocítil. „Myslím si, že kromě zvýšených cen mě válka žádným způsobem nepoznamenala,” řekl. „Sice se o tom neustále mluví, ale já žádnou změnu neregistruji.“

Obdobně na tom byl například i dvaatřicetiletý podnikatel Libor, na nějž jsem narazila ve zlínském Parku Komenského. „Válku nijak neřeším. Nechci říct, že je mi to jedno, ale prostě mě nijak nepoznamenala,“ vysvětlil mi.

Válka se některým odráží do osobního života i práce

Zatímco tedy u některých válka téměř nezanechala žádné stopy, jiní pocítili změny mnohem více. Sedmadvacetiletému Vojtěchovi se důsledky konfliktu odrazily v pracovním prostředí.

„Psychicky mě to nijak neovlivnilo, ale v pracovním životě to dopad mělo,” vyprávěl mladík, který pracuje jako obchodní zástupce pro Českou zbrojovku. Byznys se podle jeho slov změnil v tom, že se začalo vyvážet mnohem více zbraní pro Ukrajinu, zatímco pro Rusko byl vývoz prakticky úplně zastaven.

Nejednou jsem také zaslechla, že lidé cítí strach z blízkosti války. „Přijde mi, že od té doby, co nastala válka, jsme všichni mnohem více začali přemýšlet nad tím, co nám může hrozit,“ popsala mi své pocity studentka vysoké školy Natálie. Uvědomila si, že se konflikty nedějí jen na Blízkém Východě, že mohou hrozit i nám. „Začala jsem přemýšlet, co by se dělo, kdyby se něco podobného stalo i tady. Zda bychom reagovali stejně jako Ukrajina,” vysvětlila Natálie. Dodala, že bychom možná měli být na podobné události více připraveni.

I u mladé učitelky v mateřské škole Renaty vyvolává blízkost války strach. „Je zvláštní cítit, že je něco takového tak blízko,” vyprávěla mi na náměstí Republiky, kde jsem ji zastihla.

Je nasnadě, že se tak důležitý konflikt medializuje a že je to důležité téma. Neustálá pozornost zaměřená do této oblasti však nemusí být všem příjemná. „Už o válce nemůžu ani slyšet. Neustále se to omílá pořád dokola a zasahuje to do našich životů. Mám, s prominutím, plné zuby, že v nás pořád někdo vyvolává strach,“ popisovala mi důchodkyně Ludmila v Bezručových sadech. S rozhořčením podotkla, že už nemá ani chuť zapínat televizi.

Soužití Čechů s Ukrajinci

Postupem času jsme si začali zvykat, že jsou nyní Ukrajinci jako naši „spoluobyvatelé“. Můj další dotaz tedy mířil na česko-ukrajinské vztahy.

Obchodnímu zástupci Vojtěchovi se pohled na tento národ kompletně změnil. „Před válkou jsem Ukrajince vnímal jinak. Když jsem studoval mezinárodní vztahy, byla Ukrajina vždycky vnímána jako stát plný korupce a velké migrace,” líčil své původní postoje Vojtěch. Vzhledem k těmto okolnostem tedy nečekal, že by se dokázali ubránit Rusku. Příjemně jej překvapila jejich odvaha a hrdinství. Pozornost obrátil i na prezidenta Zelenského, který podle něj hraje v této „nebojácnosti“ podstatnou roli. „Prezident Zelenskyj dokázal celý národ vyburcovat a v nejtěžší moment se postavit do jeho čela. To je obdivuhodné,” řekl.

Hodně se toho z Vojtěchova úhlu pohledu ale změnilo v průběhu války.
„Nejdříve jsem Ukrajince obdivoval a podporoval. Jenže když jsem se postupně dozvídal, že je tady spousta lidí, co si tu v podstatě spíše užívají života a zneužívají pomoci, kterou nabízíme, dost jsem postoj změnil. Jsem teď daleko obezřetnější v tom, komu osobně bych já tu pomoc poskytnul,“ vysvětlil.

S takovým postojem se ztotožňuje i osmačtyřicetiletá účetní Markéta. „Ukrajinců je mi hrozně líto, ráda bych jim pomohla. Na druhou stranu už mi občas připadá, že někteří z nich, kterým se dostalo naší pomoci, se občas už chovají jako hulváti,“ přiznal.

Většinou se ale ozývaly spíše neutrální nebo pozitivní názory. „S Ukrajinou mám pozitivní vztah. Ukrajince beru téměř jako své sousedy,“ řekl s úsměvem devatenáctiletý Karel.

„Styděla bych se, kdybychom Ukrajině nepomohli.“

Do pomoci Ukrajině se Česká republika už rok aktivně zapojuje, a to prakticky ve všech oblastech. Jak Češi vnímají pomoc, kterou náš stát válkou zpustošené zemi a jejím občanům zprostředkovává?

Zpočátku jsem slyšela některé negativní ohlasy. Sportovní trenér Jan podotkl, že se mu angažovanost našeho státu ve války vůbec nelíbí. „Proč naše firmy vyrábějí zbraně pro Ukrajinu, která měla být na podobný konflikt už dávno připravená? Nelíbí se mi to a nechápu to,“ tvrdil.

Podobně to cítila i paní Ludmila: „Nevím, jestli je správné, že se do celé této situace tolik zapojujeme. Myslíte si, že by pro nás Ukrajina udělala totéž, kdyby vypukla válka v Česku? O tom silně pochybuji.“

Vojtěch je s pomocí spokojený, ale vyjádřil spíše rozpaky z komunikace státu. „Velké množství lidí neví přesně, za co uprchlíci dostávají pomoc, jak je ta pomoc velká, kdo na tu pomoc má nárok a podobně.” Jde podle něj vidět nelibost lidí, protože mají dojem, že uprchlíci dostávají peníze zadarmo, přestože by tady mohli pracovat.

„Co se týče vojenské pomoci, tuším, že naše republika je mezi pěti největšími podporovateli v této oblasti. Na to jsem hrdý a věřím, že je to správná cesta, jak pomáhat,“ uzavřel Vojtěch.

Libor měl však na vojenskou pomoc názor opačný. Pomoc, kterou jako stát poskytujeme, podporuje, ale myslí si, že se Česko na vojenskou pomoc zaměřuje až příliš. „Mnohem více bychom se měli zaměřovat na jedince bez střechy nad hlavou a nadace, které těmto lidem pomáhají. Všichni pořád jen říkají, že nechtějí válku, ale to, že ji vývozem zbraní vlastně ještě umocňujeme, nikoho nezajímá,“ řekl.

I přesto však byly pozitivní ohlasy na angažovanost našeho státu do pomoci Ukrajině slyšet mnohem častěji. „Česko dle mého názoru pomáhá ve válce hodně. V porovnání s jinými evropskými státy jsme poskytli střechu nad hlavou mnohem více lidem, darovali jsme spoustu peněz, zbraní a v podstatě neustále nabízíme pomoc,“ popsala s pýchou dvacetiletá Natálie.

Stejně to vidí i účetní Markéta. S pomocí, kterou Česko zprostředkovává, je spokojená. „Kdo chtěl, ten přispěl a pomohl. Souhlasím s veškerou humanitární i vojenskou pomocí. Styděla bych se, kdybychom jim nepomohli,“ dodala.