Rozpad SSSR nastartoval proměnu Pobaltí. Z obětního beránka je nedotknutelný region

Státy východní Evropy viděly v Rusku dlouhodobou hrozbu, zatímco Němci ochotně sledovali své národní zájmy. Nebýt členství v NATO a směřování politiky směrem k USA, tak zřejmě zde už suverénní Litva, Lotyšsko a Estonsko nejsou. Část NATO si jejich přínos uvědomila a místo obětního beránka je Pobaltí silný strategický hráč.

Pobaltským zemím pomohlo přijetí do Evropské unie zejména ekonomicky, z bezpečnostního hlediska však směřují pozornost směrem ke Spojeným státům. Všechny země bývalé Varšavské smlouvy lpí na své bezpečnosti. Například pobaltské státy byly jedním z nejnadšenějších partnerů koalice vedené USA při intervencích v Iráku a Afghánistánu.

Tyto země obecně chovají velice střízlivý a obezřetný postoj k Moskvě. Zatímco Němci těsně před válkou na Ukrajině ještě hájili své ekonomické zájmy budováním plynovodu Nord Stream 2, východoevropské národy se chystaly na případnou ruskou agresi.  

Německo zastavilo projekt nového plynovodu až 22. února loňského roku – po formálním ruském uznání dvou separatistických regionů na Donbase, dva dny před kompletní invazí na Ukrajinu.

Projekt stál přes 11 miliard dolarů a měl zdvojnásobit přítok plynu do Evropy. Němci by plyn „přerozdělovali“ a posílali dále svým evropským klientům, nikoliv však zadarmo. Stavba byla dokončena ještě na podzim 2021 a čekala na certifikaci od Německa a EU.

Malé země s monopolem na bezpečnost

Země bývalého východního bloku byly ještě loni na ruském plynu doslova závislé. Na druhé straně země v okolí Baltského moře opakovaně upozorňovaly na zneužívání plynu coby politické zbraně ze strany Ruska.

Svou měkkou sílu ukázaly pobaltské státy jen chvíli po vstupu do Severoatlantické aliance. Energetická bezpečnost totiž nikdy nebyla prioritou NATO, které tuto oblast přenechávalo národním vládám a Evropské unii. Čtyři roky po jejich vstupu do západních struktur už se o tuto oblast aktivně starala i aliance.

NATO využívá členství pobaltských států velmi spolehlivě. Země sice mají problém s nejednotnými společnostmi, ale jejich poloha je klíčová. Rusové už do roku 1949 vnímají Alianci jako prostor, kde Američané uplatňují svůj vliv. Zejména Američané, Kanaďané a Britové se v Pobaltí ve snaze o zastrašení Ruska angažují velice aktivně.

Celá 90. léta Moskva zvyšovala svůj politický, ekonomický a vojenský nátlak na blízké sousedství. Kreml obviňoval lídry pobaltských zemí z „jemných etnických čistek“ a hrozil ekonomickými sankcemi. Rusové nemohli použít podobný postup jako teď proti Ukrajině, protože měli vlastní interní problémy, a nedostatek sil na tak tvrdé diplomatické a politické roztržky, jako vidíme dnes.

Faktem zůstává, že například zhruba čtvrtina estonské populace jsou Rusové – vždyť třetí největší město Narva má až 80% podíl ruské populace.  Analytici to považují za hrozbu, protože právě do této malé země by mohly vést první výboje v rámci potenciální ruské invaze proti NATO.

Paradoxní uklidnění přinesla do regionu až v roce 2008 invaze Moskvy proti Gruzii. To už se pobaltské země zabezpečily členstvím v NATO a přímá konfrontace Ruska s Aliancí nepřicházela v úvahu.

Kdyby se ale zastrašení Rusům podařilo, tak je pravděpodobné, že svou sféru vlivu by si ponechalo po celém území celého bývalého SSSR. Pro Moskvu již za studené války oblast střední a východní Evropy plnila roli nárazníkového pásma. Dnes jsou tyto země z většiny pod západním vlivem a Rusové zuří.

Chlad mezi Vilniusem a Moskvou

Svůj specifický rezervovaný přístup chová k Moskvě Litva. Jako první země z pobaltské trojice se v roce 1990 osamostatnila od Sovětského svazu. Ruské jednotky pod taktovkou Borise Jelcina tam zůstaly další tři roky za „účelem ochrany ruské menšiny v zemi“. Dohromady asi 15 % obyvatel Litvy jsou etničtí Rusové. Není bez zajímavosti, že litevští lídři od rozpadu SSSR navštívili Moskvu jen třikrát.

Litva nyní hraje extrémně důležitou roli v bilancování ruského vlivu. Jak uvedl tamní ministr obrany Arvydas Anušauskas, Rusové posilují svou vojenskou přítomnost podél hranice s pobaltskými státy. Konkrétně jde o vytvoření dvou nových vojenských újezdů a posilování armádních brigád na celé divize v blízkosti Pobaltí.

Rusko podle něj mimo jiné pokračuje v integraci běloruských sil do společného regionálního uskupení. Celá země se totiž nachází v „kleštích“ mezi Běloruskem a Kaliningradskou oblastí. Tuto Oblast Rusové potřebují ze svého hlavního území spravovat a zásobovat – a právě Litva leží na pozemní trase, kterou by toho mohli spolehlivě dosáhnout.

Anaušauskas upozornil, že pozemní logistickou podporu Oblasti, zejména ve vojenském slova smyslu, neumožňují. Rusové se tak spoléhají na průplav u města Baltiysk, kam musí jejich lodě proplouvat Finským zálivem mezi Finskem a Estonskem a následně okolo švédského ostrova Gotland.  

Znamená to vyšší náklady na přepravu a obětování jisté míry pohodlí. To je Rusům dalším trnem v oku, jelikož tímto zejména Litva drží v ruce eso a Moskva s tím bez přímé konfrontace s NATO nemůže nic dělat.

Pochopení role pobaltí

Před invazí bylo NATO velmi opatrné v rozmísťování svých vojsk. Na linii od Baltského k Černému moři se nacházelo jednotek dost na zastrašení, ale nevyprovokování ruské agrese. Od ruské anexe Krymu z roku 2014 na území Litvy, Lotyšska, Estonska a Polska působilo 5000 jednotek, které vedly USA, Kanada, Německo a Británie.

Při vyostření situace na začátku loňského roku poslali Američané do polského Rzesówa dalších 3000 vojáků a Němci ještě začátkem února plánovali posílit 1200 jednotek, které se už nacházely v Litvě.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg si byl evidentně vědom ruské hrozby a otevřeně mluvil o posílení vojenské přítomnosti v regionu. Polští analytici zase cítili ohrožení stálých hranic střední a východní Evropy.

Východoevropské země to vítaly, jelikož Rusko znají doslova z první ruky. „Na základě historických zkušeností vidíme, že jen rozhodná zastrašovací politika může zastavit potenciální ruskou agresi. A na základě téže historie vidíme, že politika usmiřování jedině pobízí potenciálního nepřítele k činům,“ upozornil tehdy polský ministr obrany Mariusz Blaszczak.

Podle expertů byly na začátku loňského roku čtyři klíčové státy – Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko – plné úzkosti. Dosavadní ohrožování Ukrajiny v občanech těchto zemí spustilo stará traumata. Dokonce se údajně obávali, že je západní svět ponechá napospas osudu. To potvrdila i estonská premiérka Kaja Kallas. „Baltské státy jsou poloostrovem NATO, a proto máme obavy.“