Zakavkazsko: Tření mezi Ruskem a Tureckem může mít překvapivého vítěze

POST-SOVĚT: V postsovětském prostoru za poslední dekády vznikla nepřímá třecí linie mezi Ruskem a Tureckem. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan vnímá turecký národ jako předurčený k velmocenskému postavení. Ruský prezident Vladimir Putin zase nechce ztrácet vliv bývalého Sovětského svazu.

Putin v letech 2015 a 2021 prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byla tragédie. Pro mnohé obyvatele někdejšího úhlavního nepřítele Západu to podle něj znamenalo humanitární tragédii a zoufalá ekonomická situace ho dokonce donutila taxikařit.

„Proměnili jsme se ve zcela jinou zemi. A to, co se nashromáždilo za tisíc let, bylo z velké části ztraceno,“ posteskl si v roce 2021 při rozhovoru pro dokument „Rusko. Nová historie“ televizní stanice Rossija 1.

Lze to vnímat i nyní. Moskva se snaží intervenovat například v Náhorním Karabachu prostřednictvím „mírových sil“, zatímco Turci působí větší silou. Rusové se musí z velké části soustředit na Ukrajinu a jejich vliv není nekonečný.

Výjimečné tripartitní jednání v Moskvě

Koncem prosince loňského roku přivítali zástupci Moskvy v Rusku ministry obrany Turecka a Sýrie. Ruský resort obrany o výsledcích schůze informoval s tím, že měla konstruktivní průběh a diplomaté jednali o syrské krizi, problému uprchlictví a společných snahách v boji proti teroristickým organizacím.

Podle zpravodajského serveru AlJazeera všechny strany plánují v tripartitních jednáních pokračovat. Ministři obrany Ankary a Damašku spolu mluvili u jednoho stolu poprvé po jedenácti letech.

Redaktorka z AlJazeery Sinem Koseoglu uvedla, že mezi oběma zeměmi jsou ještě stále velké rozdíly. Syrská strana si podle jejích informací nepřeje tureckou armádu na svých hranicích. „Také jsme slyšeli, že turecký ministr obrany žádá od Syřanů bezpečný a čestný návrat do občanskou válkou sužované země.“

Šéf tureckého resortu obrany Hulusi Akar po syrské straně žádá respekt vůči uprchlíkům, jak ale informovala humanitární organizace Human Rights Watch (HRW), samotná Ankara to nedodržuje.

Turecké úřady v minulém lednu a únoru podle HRW svévolně pozatýkaly, zadržely a vyhostily stovky syrských mužů a chlapců. „Ačkoliv Turecko poskytlo dočasnou ochranu 3,6 milionům syrských uprchlíků, nyní to vypadá jako by se Turci snažili udělat ze severní Sýrie skládku uprchlíků,“ popsala odbornice na migraci Nadia Hardman.

Moskva naslouchá Ankaře, nebo je to naopak?

Sýrie slouží jako exemplární příklad růstu turecké moci v okolních regionech. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan podle různých zpravodajských informací svůj obdiv k osmanskému dědictví neskrývá.

Například bývalý ministr zahraničí Ankary Ahmet Davotolgu ve svém projevu v roce 2013 označil Turecko za nastupující velmoc. „Stejně jako v 16. století zase v budoucnu učiníme Balkán, Kavkaz a Blízký východ spolu s Tureckem středem světové politiky. To je cíl turecké zahraniční politiky a my ho dosáhneme,“ vylíčil.

Turecko spoléhá na dobré zahraniční vztahy založené na nulových problémech se sousedy a ekonomické, investiční a kulturní výměně. Ideologický směr tureckého exšéfa diplomacie v odborné společnosti brzy získal jméno „neoosmanství“.

Turecký resort zahraničí se na svých oficiálních webových stránkách chlubí ekonomickou výměnou s Ruskem. Na základě informací z Ankary mezi oběma zeměmi roku 2019 fungovalo 1972 projektů v celkové hodnotě 75,7 miliard dolarů. Vzájemné investice pak dosahovaly za každou z mocností 10 miliard dolarů.

Další důležitý aspekt turecko-ruských vztahů je podle turecké diplomacie spolupráce v energetice. Na začátku roku 2020 byl slavnostně otevřen plynovod TurkStream. Zásadním projektem v oblasti energetické kooperace je spolupráce na vybudování jaderné elektrárny Akkuyu.

Bývalé členství v KGB je už tradice

Ačkoliv se Rusové a Turci dokážou setkávat na těch nejvyšších úrovních navzdory Putinově invazi na Ukrajinu, oblast zakavkazských zemí pro tureckého i ruského prezidenta znamená velký problém.

Ázerbájdžánský prezident Ilham Aliyev loni v listopadu popsal neobyčejně dobré vztahy své země s Tureckem. Řekl, že vztahy obou zemí se do budoucna budou nadále zlepšovat. „Armády Turecka a Ázerbájdžánu jsou jedna armáda,“ upřesnil. Doslovně ocenil „spolupráci, partnerství a bratrství“.

Pozice Aliyeva je v zemi velmi silná. Post hlavy státu zastává od roku 2003 a v roce 2016 nechal referendem prodloužit prezidentské funkční období z pěti na sedm let. Došlo také ke zrušení minimální věkové hranice na poslanecký i prezidentský mandát a hlava státu dostala větší pravomoci.

Různé lidskoprávní organizace i vlády výsledky referenda ihned po vyhlášení jeho výsledků kritizovaly. Našlo totiž podporu mezi 90 % oprávněných voličů za oficiální účasti 69,7 %.

Pozitivním výsledkem referenda vznikla také pozice viceprezidenta Ázerbájdžánu. Tuto pozici od února 2017 drží Aliyevova manželka Mehriban Aliyeva.

Země Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) výsledky také kritizují, ale tolerují. Nedostatek demokracie vynahrazuje jistina stability a energetické bezpečnosti. Kavkaz je totiž důležitým zdrojem vývozu energií a koridor pro dodávky ropy a plynu z oblasti Střední Asie.

Duch Sovětského svazu v Ázerbájdžánu stále zůstává. Ilham Aliyev totiž v prezidentském úřadu vyměnil svého otce Gejdara Aliyeva. Bývalý prezident Ázerbájdžánu zemřel právě v roce 2003 a dříve působil coby příslušník KGB.

Američané ani Rusové svůj vliv už neuplatní

Situaci v oblasti se snaží kontrolovat také Spojené státy, nicméně zdaleka nemají takové možnosti jako Erdoganova administrativa, které jsou Ázerbájdžánci loajální. Americký šéf diplomacie Antony Blinken nedávno hovořil právě s Aliyevem o otevření koridoru Lachin v oblasti Náhorního Karabachu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Koridor je jedinou spojnicí mezi Arménií a arménským Náhorním Karabachem.

Podle amerického ministerstva zahraničí Blinken apeloval na podstoupení bilaterálních mírových jednání Aliyeva s arménskou stranou.

Ázerbájdžánský server Azernews však popisuje koridor jako normálně otevřený. Od 12. prosince jej údajně překročilo 980 vozidel. Z těch mělo zhruba 850 patřit ruským mírovým silám a přes 120 Mezinárodnímu výboru Červeného kříže. Prezident Aliyev pro týž server uvedl, že ICRC převezl do Arménie 90 nemocných osob, které potřebovaly urgentní lékařskou péči.

Média z arménské strany zase tvrdí, že kvůli trvající blokádě se nemohou Arménové dostat ke svým spoluobčanům v oblasti Náhorního Karabachu. Dle dostupných informací jich zde žije až 120 tisíc. Arménský server News.am také upozornil na více než tisícovku arménských občanů, kteří se nemohou dostat z Arménie domů do Karabachu.

Mezi Arménií a Ázerbájdžánem proběhla před dvěma lety krvavá válka. Vyžádala si okolo 6800 mrtvých vojáků a 90 tisíc vyhnaných obyvatel. Právě koridor Lachin o délce zhruba šest kilometrů je nyní zdrojem dalšího napětí.

Během bojů v roce 1994 byla většina Ázerbájdžánců z Náhorního Karabachu odsunuta. Arménie tedy nezískala kontrolu pouze nad touto lokalitou, rovněž jí padla do rukou značná část území jejího pro-tureckého souseda. Po dalších 25 let Karabachem zmítal z velké části zamrzlý konflikt a vojska obou zemí se střetávaly jen občas v menších přestřelkách.

Proto Aliyev rozhodl o invazi v roce 2020. Během té Ázerbájdžánci získali zpět některé části Náhorního Karabachu, včetně svých původních teritorií, které Arménové okupovali od roku 1994.

V listopadu 2020 Moskva rozhodla o intervenci ruských mírových sil a vynutila si příměří mezi Baku a Jerevanem. Jak jsme již zmínili výše, Baku plně spoléhá na Ankaru.

To byl však jeden z posledních významnějších kroků, které mohli Rusové učinit. Nyní se musí naplno věnovat válce na Ukrajině a hlubší intervence v zakavkazské oblasti může znamenat selhání celého kremelského režimu.