„Liberec teď zažívá kremační turistiku po stopách Winterberga,“ dává za vinu svému románu Rudiš

Arcidiecézní muzeum Olomouc ve středu přivítalo Jaroslava Rudiše. Ten z Německa přivezl svou knihu Winterbergova poslední cesta. Kromě románu si s sebou do pomyslného cestovního ruksaku přibalil i překladatelku Michaelu Škultéty a klávesistu Jiřího Hradila. Kromě přátelského rozhovoru s překladatelkou se také recitovaly a zpívaly Kafkovi povídky. Došlo i na autorské čtení úryvků románu o Winterbergovi.

Malá aula Arcidiecézního muzea byla při příchodu zcela zadýmená a navozovala tak tajemnou podzimní, skoro až hřbitovní atmosféru. Hned u dveří sálu sídlil improvizovaný stánek olomouckého knihkupectví Kosmas s několika vydáními Winterbergovy poslední cesty.

Padesát sedaček se v sále během chvíle zaplnilo. V kouři na pódiu se objevil uvaděč, který několika vlídnými slovy přiblížil divákům dosavadní tvorbu Jaroslava Rudiše, přizvané hosty a neopomenul ani knihu, kvůli které většina sálu přišla.

Po vydařeném uvaděčském entrée se mikrofonu ujal samotný autor knihy Jaroslav Rudiš, který svým příchodem a koženou bundou připomínal nástup rockové hvězdy. Diváci tleskali. K sobě záhy přizval překladatelku Michaelu Škultéty. Oba se stručně představili a přivítali se s publikem. Vysvětlili, že ještě před samotným autorským čtením se spolu pobaví o zákulisních věcech vzniku českého překladu knihy.

Seznam mrtvol kvůli knize

Začátek přátelského rozhovoru Rudiš uvodil otázkou, která nejspíš většině čtenářů šrotovala hlavou. A to, proč si knihu nepřeložil do své mateřštiny sám. Rudišův román je totiž původně psaný v němčině.

„Chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych román přeložil. Ale když jsem to zkoušel, přišel jsem na to, že začínám knihu znovu přepisovat a zdokonalovat. A pak se ocitám v jednom životním zacyklení,“ vysvětlil problém s autorským překladem Rudiš.

Ani pro překladatelku román nebyl jednoduchým úkolem, protože jak sama řekla: „překládat žijícího autora do jeho mateřštiny, to je trochu punkový.“

Škultéty při překládání prý často vykolejily nelehké německé tvary a autorské neologismy. Sama si je označila jako mrtvoly. Celý sál pobavila se svou příhodou se seznamem mrtvol, který si sepsala. „Moje dcera mně napomenula se slovy: normální žena má na stole seznam od nákupu, a ty místo něj máš seznam mrtvol.“

Jednou z takových mrtvol byl i překlad slova feuerhale, česky plamenná hala. Autorka překladu zmínila, že se ke slovu feuerhale vybízelo synonymum krematorium. To by ale ztrácelo na vyšinutosti, která byla pro knihu zásadní.

„Že synonymum musí být výjimečným se mi definitivně potvrdilo, když dcera Winterberga říká: feuer halle, to zní trochu nacisticky.“ Pro udržení vyšinutosti slova svým pečlivým bádáním nakonec vypátrala v křížovkářském slovníku slovo žároviště.

Za zmínku stojí i povídání o železničním rytmu románu Winterbergova poslední cesta. „Stačí aby kniha měla rytmus vlaku, nic víc v tom nevězí. To byla první rada, kterou mi Rudiš do mých začátku dal.“ Tato rada jí ale prý moc klidu do duše nepřinesla.

„Zvuky vlaků mi nejvíce připomínaly floskule jako: ‚Ano, ano pane Krausy, šílené, šílené.‘ Je to jako když jedeš lokálkou a drncá. To jsem se snažil svým způsobem literárně zhudebnit,“ řekl o svém železničním zhudebnění Rudiš.

Pivaři, to nejsou hezký mrtvoly

Legračními příhodami oplývalo celé večerní povídání. Autor zmínil jeho výlet do libereckého krematoria, kde si sjednal schůzku s místním spalovačem.

Po prohlídce se ho prý Rudiš zeptal, jak dlouho by trvala jeho kremace. „Kousek jako já, pane Rudiš, je za dvě hodinky hotový a vy, jak na vás koukám, o čtvrt hodiny dřív,“ odpověděl mu prý místní žhář držící se za břicho.

„No jo, za to může to pivo. Pivaři, to nejsou hezký mrtvoly,“ podobnými komickými výpověďmi protkal autor celou knihu. V druhé části večera, při čtení, je Rudiš hlasitě zdůrazňoval.

Rudiš do konverzace přispěl i kladnými ohlasy čtenářů. „Němečtí čtenáři do Liberce jezdí a navštěvují místní krematorium. Liberec teď zažívá kremační turistiku po stopách Winterberga. Někteří se dokonce, stejně jako Winterberg, vydali podívat do Liberce na pohřební obřad,“ prozradil o německých fanoušcích.

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo

Rudiš na pódiu přivítal klávesistu kapel Tata bojs, Lesní zvěř a Kafka Band Jiřího Hradila. Vysoký klávesista celý v černém zasedl za klávesy a začal hrát podkresové melodie, které opravdu chvílemi připomínaly jízdu vlakem.

Do toho se linula po celé místnosti hustá pára a Rudiš četl části ze svého románu. Velmi energicky střídal hlasy svých postav a kladl důraz na refrény, které mnohokrát hlavní hrdina ve svých monolozích říkal.

Kapitoly z knih prokládal Rudiš krátkými historkami a také zpěvem Kafkových tajemných povídkových textů. Zazněly úryvky z Ameriky, Zámku nebo i notoricky známého Procesu. V těchto momentech atmosféra v sále opravdu zhoustla. I přestože Rudiš není žádným rockovým zpěvákem a některé části uchu lahodili asi jako pískání vlaku, z kombinace tajemné němčiny s ráznou češtinou naskočila divákovi husí kůže.