Všichni jsme Tepláreň. Pražský pochod na podporu queer lidí provázely slzy, vztek, ale i radost

V šesti českých městech se v pátek konaly pochody proti násilí na LGBTQAI+ lidech v reakci na brutální vraždu dvou členů queer komunity v bratislavském baru Tepláreň. Na akci v Praze se sešly stovky lidí. Lidé však nepřišli jen truchlit. Chtěli i ukázat, že se přání na rovné zacházení nevzdají. „We are here and we are queer,“ znělo Prahou.

„Dnes jsme tu proto, abychom si připomněli, že tenhle prostor – veřejný prostor – je i náš. Patří všem. Nikdo nemá právo nás donutit cítit se, jako že sem nepatříme, protože my jsme tu byli vždycky.“ Těmito slovy začal první proslov pražského Pochodu proti násilí na LGBTQIA+ lidech. Ten byl svolán v reakci na střelbu v bratislavském baru Tepláreň, kde extremista zastřelil dva členy queer komunity.

„Dva životy, dva lidé – Juraj a Matúš byli zavražděni v prostoru, který měl být bezpečný, kde se cítili*y doma. A kéž bych mohl mluvit jen o událostech minulého týdne, které pochroumaly už tak křehkou důvěru členů LGBTQAI+ komunity. Každý z nás se denně setkává s nepochopením a přehlížením. Myslím na všechny oběti zločinů z nenávisti, z homofobie a transfobie, ať už to jsou pohledy, plivance nebo kulky. Pojďme z vraždy Juraje a Matúše udělat poslední tečku, konec kapitoly,“ pokračoval ve svém projevu mluvčí z queer kolektivu Plusko+.

„Nakopeme prdel fašounům“

Pochod začínal na Náměstí Jana Palacha sérií proslovů zástupců nejrůznějších spolků queer komunity. Už ze začátku programu účastníci téměř celé náměstí zaplnili. Protože akce probíhala z velké časti za tmy, mnozí demonstrující si s sebou přinesli svíčky, lampiony nebo nejrůznější světelné transparenty.

Davem hýbaly silné emoce. O nich mluvila i Karolína Nodesová z Most Pride. „Jsem smutná, ale ještě víc jsem naštvaná. Jsem naštvaná, že žiju v zemi, kde jsem stále občankou druhé kategorie. Štve mě, že je mi vyhrožováno a člověk, který má pomáhat a chránit, mě ponižuje a znevažuje moje prožitky. Štve mě, že politici na všech úrovních využívají queer lidi jako nástroj mocenského boje. Vina je na všech politicích, nejen na těch, kteří proti nám vystupují. Proč politici, kteří se staví do role spojenců, nedělají víc pro to, abychom v roce 2022 mohli svobodně žít?“ obvinila politiky Nodesová.

Projevy se sice nesly ve znamení smutku a naštvání, přesto ale byla pražská demonstrace v mnoha ohledech nečekaně pozitivní a optimističtější než v jiných městech. Spíš než beznaděj vzbuzovali řečníci touhu změnit status quo. Například projev Kolektivu 115 volal po vybudování tolerantního světa.

„Budeme to my, kdo nakope prdel fašounům, kteří by nás nejraději viděli ležet v kalužích krve. Budeme to my, kdo vybuduje tolerantní svět, který nás nechce na každém kroku zničit,“ zaznělo v projevu.

Vztek, smutek, slzy, radost

Po první časti projevů se dav rozpohyboval na pochod směrem k slovenské ambasádě. Cestou se lidé seznamovali, potkávali své blízké, o kterých ani nevěděli, že se na akci také objeví. Do toho z reproduktoru nahlas hrála hudba, kterou pouštěla skupina lidí s Antifa vlajkou. Bojovná a naštvaná atmosféra začátku události se alespoň na chvíli zmírnila a proměnila se v příjemný safespace. O to silnější návrat do reality pak byly následující dva proslovy Julky Sirotiakové přímo před budovou ambasády.

„Teplárna byla jednou z našich bublin. Bublin, které si jako queer lidé pečlivě vytváříme, abychom měli prostory, kde se můžeme cítit bezpečněji, kde nemusíme skrývat či hájit naši identitu, kde na chvíli můžeme být sami sebou. Ale ve středeční večer tato bublina praskla. Praskla a spolu se životy Juraje a Matouše zmizel i náš zdánlivý pocit bezpečí,“ popsala chvějícím se hlasem své pocity.

„Nikdy předtím jsem na queer protestu na Slovensku necítila tolik hněvu. Už není čas, abychom byli konformní a poslušní. Abychom se snažili zapadnout do představ společnosti o tom, jací by queer lidé měli či neměli být, jen proto, že možná pak se k nám budou chovat lépe. Nyní je čas bezpodmínečně požadovat spravedlnost pro queer lidi. Nyní je čas se organizovat – v Česku, na Slovensku, v Opavě i Spišské Nové Vsi, a také za hranicemi těchto dvou zemí,“ dokončila Sirotiaková.

Už během jejího projevu byla mezi lidmi neskutečně hutná atmosféra. Nemalá část z demonstrujících byla viditelně pohnutá. Kdo nebrečel při prvním projevu, bezpochyby se rozplakal, když Sirotiaková následně přečetla projev Romana Samotného, majitele baru Tepláreň.

„Ve středu vrah chladnokrevně popravil dva mé blízké a postřelil moji kamarádku. Provinili se tím, že se narodili jako LGBTI+ lidé a že seděli venku na lavičce v centru hlavního města země EU ve 21. století. Kam jsme se to jako země dostali? Nenávist je normou, vulgárnost je každodenní součástí našich slovníků. Kam se jen podíváte, všude samé otrávené studny plné hoaxů, konspirací a lží. A lidé z nich pijí – nejprve trošku, potom víc a víc a víc. Otráví jim to úsudek, mysl i srdce,“ zaznělo v projevu.

„Mnozí říkají, že LGBTI+ lidé jsou ideologie. Já jsem však viděl krev svých blízkých na chodníku. Viděl jsem jejich rozstřílená těla, žádnou ideologii. Svědčím ve jménu zabitého Matouše. Svědčím jménem zabitého Juraje. Svědčím jménem postřelené Radky. Prosím, svědčte jejich jménem i vy. Každý a každá z vás má hlas, který musí být slyšet,“ bylo slyšet před slovenskou ambasádou nedaleko pietního místa plného svíček a věnců.

Jakmile dozněla slova těchto silných projevů, nastala nepříjemná prázdnota. Organizátoři z Act Up Prague ale dokázali převládající smutek a slzy proměnit v radost. Namísto dalších projevů přenechali prostor DJ Kewu, který dokázal dav lidí rozproudit. Stačilo pár písniček, aby se všichni dali do tance.

O hlavní show se postarali tanečníci z české balleroomové scény. Kolem nich se vytvořil kruh, ve kterém předváděli svoje umění za bouřlivého jásotu demonstrujících. Pochmurná atmosféra byla nahrazena hlasitým odmítnutím nenávisti a oslavou lásky a rozdílnosti. Lidé se časem rozcházeli domů. S úsměvy na tvářích.