Nejnovější

Rusové nejdříve stříleli do vzduchu. Pak obrátili zbraně do davu, popisuje Olga z Chersonu

Autor: Jakub Jurek

Jedno z prvních měst, které padlo do rukou Rusů po únorové invazi, je Cherson. Nyní je okupovaný a pod přísným režimem okupantů. Olga Herasymova nám poskytla náhled do dění v tomto městě, z něhož utekla až na začátku května. Nyní je v Česku i se svými dětmi a matkou. K Olze jsem se dostal v rámci stáže na Ministerstvu pro místní rozvoj. Právě to jí poskytlo ubytování v uprchlickém centru v pražských Vinohradech.

Jaký pro vás byl začátek invaze?

Nejdříve jsme byli ve sklepení pětipatrového domu, kde jsme bydleli. Hrozně jsme se báli. Já jsem se bála o své děti. Lidé nechápali, co se děje. Až když jsme po pár dnech přešli do bunkru, tak nám začalo docházet, že je válka.

Bylo nás v tom bunkru strašně moc. Vlastně všichni z toho domu. Nedalo se tam dýchat ani spát. Potom nám přestalo fungovat světlo. Byli jsme bez něj, protože nikdo nemohl vyjít ven. Bojovalo se tam. Když boje utichly, tak naštěstí chlapi vylezli a opravili ho. Aspoň jsme na sebe viděli.

Cherson je z války na Ukrajině známý hlavně pro protesty, které jeho obyvatelé vedli proti okupantům. Byla jste na nich?

Nebyla, musela jsem tady zůstat pro děti. Ale bylo to tam hrozné. Okupanti nejdřív hrozili lidem střelbou do vzduchu, jak jim skákali na auta a nadávali jim. Nechtěli je tady. Potom už nestříleli do vzduchu, ale přímo do davu.

Jak se k vám okupanti chovali?

Bylo tam hodně mladých kluků. Jak jsem už říkala, tak na protestech stříleli do lidí. Jakmile lidi opustili své byty, tak je vykrádali. Museli jsme stát fronty na jídlo před obchodem, často třeba půl dne. Nikdo neměl jistotu, že se na něj dostane. Kdykoli Rusové přijeli, vzali si všechno, co se dalo jíst. Na nás pak zbyly nepoživatelné věci. Nebyly ani léky. Všechny si je vzali, když chtěli.

Podobná situace byla před bankami. Fungovala jen jedna – Privat Bank (největší banka na Ukrajině, pozn. red.). Museli jsme se jmenovitě zapisovat k výdeji peněz. Systémy byly zahlcené. Navíc Ukrajina opravdu potřebovala peníze na válku, takže lidem povolovali vybírat maximálně 25 % ze všech jejich peněz.

Neměli jsme signál, jak zničili vysílače. Takže žádný internet, žádné volání blízkým. Když už se něco takového povedlo, tak nám okupanti kontrolovali telefony. Mají vojenská stanoviště po celém Chersonu. Nevyhne se tomu nikdo. Jakmile má v telefonu cokoli nepohodlného, co by je mohlo ohrozit nebo jen mluví proti válce, tak ho rovnou zatknou.

Chcete se vrátit na Ukrajinu? Pracujete u nás?

Nepracuji, a vrátit se nechci. Mám tady s sebou svého patnáctiletého syna a sedmnáctiletou dceru a oba jsou moc šťastní. Chodí na kurzy českého jazyka. Syn půjde do školy tady, dcera dodělává lyceum online. My se ani nemáme kam vrátit. Všechno je zničené a Rusové to tam okupují. Není důvod k návratu. Už to není náš domov.

Zůstal někdo z vaší rodiny na Ukrajině?

Bratr Ukrajinu nesmí opustit, protože jim to hned na začátku zakázali. A teď nemůže odejít ani z Chersonu. Okupanti ho nepustí. Moje sestra je ve zlikvidované části Ukrajiny. Nemám o ní žádné informace. Mám o ni strach.

Strašně jsme se báli Ukrajinu opustit. Byl to náš domov. Cherson je v rukou Rusů, ani tam nechci být. Jsou brutální. Po příjezdu do Česka se nám ale opravdu ulevilo.

Jakub Jurek (Články)
Věnuje se zejména postsovětskému prostoru a kauzám napříč politikou.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*