Jak se z lidí stanou monstra: ruští okupanti v době rusko-ukrajinské války

Jsou to už necelé tři měsíce od doby, kdy ruská armádou překročila hranice Ukrajiny a začala tak útočit na nezávislý stát. Vojáci postupovali dál, až do některých obcí na předměstí Kyjeva, a snažili se dobýt hlavní město. Operace se však podle představ ruského prezidenta Vladimira Putina úplně nezdařila a část ruských jednotek se musela stáhnout zpět. Po stažení vojáků se v některých okupovaných obcích začaly odkrývat válečné zločiny příslušníků ruské armády. Mnoho civilistů bylo mučeno, zabíjeno a znásilňováno. Dá se nějakým způsobem vůbec vysvětlit, jak mohou být okupanti takového brutálního chování schopni? Z psychologického hlediska nám pohled na problematiku nabídne bývalý vojenský psychiatr Jan Vevera.

Hlavní otázka, kterou si kladu v současné době, je: „Proč?“ Proč spousta ruských vojáků dělá tak zrůdné věci nevinným lidem, doposud si normálně žijícím ve svém domě, městě, ve své zemi. Jeden den jdete do práce, do školy, možná jste byli s kamarády na pivu nebo jste měli rodinnou oslavu. Druhý den se probudíte do války. Vaší ulicí projíždí tanky a jiná těžká technika, na vaše město dopadají rakety a ničí vše, co jste doteď znali. Mrtvá těla civilistů leží na ulicích. Nemá je kdo odklízet, natož řádně pohřbívat. Musí stačit provizorní hroby na trávníku před bytovkami a dřevěný kříž. Máte štěstí, pokud se vám podaří utéct.

Bohužel toto není úryvek z antiutopického románu, ale krutá aktuální skutečnost. Ruská agrese. Jsme svědky toho, jak se z mnoha mužů stávají stroje na zabíjení a mučení, z teprve jednadvacetiletých kluků násilníci a vrazi. Ukrajinci těmto vojákům příznačně říkají orkové, protože některým nedělá problém nevinné ukrajinské lidi napadat, bombardovat, mučit, znásilňovat a zabíjet. Narážím například na nešťastnou Buču nebo Borodjanku a ohyzdné události, které se tam odehrály. Nebo se podívejme na zubožený a plačící Mariupol – snad nejvíce postihnuté město válkou od začátku konfliktu. V jednadvacátém století. A člověku se chce něco dělat. Chce se o tom psát, přemýšlet, mysl touží po odpovědi. Jak je to možné. Proč?

Touha po odpovědi

V minulosti už bylo provedeno několik psychologických experimentů, které nám trochu přiblížily mechanismus toho, jak rychle se za oponou výjimečných událostí může lidské chování zvrtnout v něco zvráceného. Jedná se například o výzkumy Stanleyho Milgrama nebo také Philipa Zimbarda.

Milgram si pokládal podobnou otázku jakou si pokládám v tomto článku, akorát v kontextu druhé světové války. Výsledky jeho ostře kritizovaného pokusu přinesly vysvětlení, která se týkala toho, jak moc jsme náchylní poslouchat autoritativní osobnost. A také jak daleko, přes ohrožení zdraví jiného člověka, dokážeme v naší poslušnosti zajít.

Zimbardův vězeňský experiment také neukázal člověka v nejlepším světle. Skupince studentů byla přidělena role vězně nebo role dozorce. Vytvořilo se provizorní vězení a situace se ponechala studentům. Experiment se nesmírně rychle vymkl kontrole, protože dozorci se ve svých rolích začali k vězňům chovat velmi krutě. Ponižovali je, svlékali, nadávali jim a začali je bít. Po krátké době se musel experiment ukončit, jelikož se někteří vězni zhroutili a začaly se u nich vyskytovat známky psychického strádání.
Asi nebude tak těžké odpovědět na otázku „jak“ to ruští okupanti provedli. Nicméně „proč“ je mnohem těžší na vysvětlení, pokud vůbec nějaké existuje.

Recept na válečné zločiny

Odpovědi můžeme hledat třeba u bývalého vojenského psychiatra Jana Vevery, který v některých rozhovorech objasňuje, jaké psychologické a situační aspekty vedou k tomu, že se vojáci dopouštějí válečných zločinů.

Vysvětluje, že takové činy dělají všechny armády, pokud se jim k tomu vytvoří podmínky. Podle něj se „koktejl“, ze kterého vznikne násilí proti civilistům, skládá z mnoha přísad. Markantní roli zde hraje dehumanizace a deindividualizace. Spoustě vojákům dělá problém člověka zastřelit, proto se v armádě učí své oběti dehumanizovat a vnímat je spíše jako objekt a cíl, než jako osobu a jednotlivce. Je to pro ně něco jako číslo, krysa, potkan a tak podobně. Navíc jsou protivníci vojákům vykresleni jako hrozba. „Vezměte lidem jejich lidství a zvýšíte pravděpodobnost, že vojáci budou schopni zabíjet,“ říká bývalý vojenský psychiatr Vevera.

Další skutečnost, která se na tom podílí je frustrace. Válka ji vytváří sama o sobě. Vojáci jsou pod tlakem, nemají dostatek zásob, chybí jim spánek, jsou ve stresu a ten může vyústit v agresivitu, kterou si mohou vybít právě na civilistech. V našem konkrétním případě vysokou míru frustrace určitě musel vyvolat fakt, že ruské jednotky nepočítaly s tím, jak razantně a prudce budou „odmítnuty“. Nečekaly tak silný odpor nejen z řad vojáků, ale zároveň také civilistů, kolikrát i lidí s nulovými vojenskými zkušenostmi, kteří vezmou zbraň a na straně ukrajinské armády bojují za svou zemi a svobodu. Rusové čekali, že bude hned hotovo, možná dokonce, že je budou lidé i vítat.

Velký podíl na takové nelidské katastrofě má také tzv. „war fog“ neboli mlha války. Velitelství na vojáky nevidí, neví, co přesně dělají. A oběti nemají žádnou právní ochranu. Nemohou se v době konfliktu obrátit na policisty, kteří za normálních okolností fungují jako „udržovatelé pořádku“a kteří by stáli na jejich straně. Je proto velmi snadné civilisty napadnout, protože voják tak jedná v určité anonymitě. On a jeho činy jsou snadno zakryty – jako v „mlze“.

Na vojáky může působit také sociální tlak ostatních příslušníků jednotky, takže se dá říct, že se k ostatním vojákům, kteří páchají válečné zločiny, svým způsobem prostě přidají. Spousta má vymyté mozky propagandou a skutečně věří, že opravdu vyjeli vyčistit Ukrajinu od nacistů a fašistů. Někteří ani nepotřebují dehumanizaci a deindividuaci proto, aby páchali zlo.

Paměť národů

Není to tedy jeden hlavní činitel či předpoklad, který udělá z lidí monstra, ale závisí na tom více faktorů. Skutečnosti výše uvedené se však v žádném případě nesmí brát jako omluvy pro brutální chování vojáků ruské armády. Pořád to byli oni sami, kdo ubližovali a kdo mučili, kdo zmáčkli spoušť.

Myslím si, že je třeba vědět o tom, že se to stalo, aby se v budoucnu předešlo dalším takovým zvrácenostem. Svět si to bude pamatovat a doufám, že se pokusí podobným šílenostem zabránit.