Jestli je naše politika svinstvo, tak jsme si ho sami zvolili, říká politolog

V letošním programu festivalu Jeden svět se objevil i filmový snímek Prvovoliči 2021. Snaží se ukázat proces rozhodování mladých lidí, kteří míří k volbám úplně poprvé. Debaty se kromě politologa Tomáše Lebedy a vedoucího společnosti Otevřeno Olomouc Dominika Lipovského zúčastnila i samotná režisérka dokumentu Markéta Ekrt Válková. “Do těch dokumentů se z různých důvodů nevleze všechno. Snažím se nic nezakrývat,” prozradila zákulisní informace.

Text vyšel ve spolupráci s filmovým festivalem Jeden svět, který probíhal
v řadě českých měst, mezi nimi i v Olomouci, letos s podtitulem Cesty svobody. Houpací Osel je mediálním partnerem Jednoho světa a přináší díky tomu sérii článků a rozhovorů na základě snímků, které bylo na akci možné zhlédnout.

Jak jste vybírala protagonisty?

Válková: Jak se dalo. Byl covid-19, takže to bylo dost náročné. Pauza byla pouze na podzim, kdy jsem vběhla do několika škol. Muselo to být v Praze, kde bydlím, jinak bych to nezvládla.

Častá kritika snímku je založena právě na nedostatečné různorodosti protagonistů. Měla jste s náborem nějaké problémy?

Válková: Snažila jsem se o sociální záběr a to se podařilo. I když jen v malé skulince. Nabrala jsem deset lidí. Na začátku března mi řekli, že Česká televize projekt schválila, a já musela znovu navazovat kontakty. Někdo už neměl zájem, jiní naštěstí vydrželi. Mojí snahou bylo poskládat rozdílné politické postoje. V konečném snímku sice nevidíme všechny, ale
i tak si myslím, že se to pokrylo. Pár adeptů nám to odřeklo v průběhu. Byl mezi námi třeba zdravotní bratr. Měli jsme natočenou i jeho maturitu z občanské nauky, ale kvůli covidu-19 nás nepustili do nemocnic, kde pracoval. Nakonec to taky bohužel odřekl.

Nepřijde vám, že snímek zkresluje zájem mladých lidí o politiku?

Válková: Mně nešlo tolik o to, abych ukázala míru, nakolik se mladí lidé zajímají o politiku. Šlo mi spíše o ukázku, jaké mají názory, když jsou konfrontováni nějakým zdrojem z politiky. Pak už to z nich vypadávalo naprosto přirozeně. Já sama jsem si stanovila za úkol vytvořit situace,
ve kterých by se o té politice bavili, protože oni sami se o tom málokdy baví.

Jak moc ochotně Vás pouštěli do svého soukromí?

Válková: Moc ne. Byla jsem vděčná jen za tu sondu, co nás nechali udělat. Ani rodiče se toho moc nechtěli účastnit, takže k názorové konfrontaci s nimi nedošlo. Povedlo se to pouze u jednoho gymnazisty.

Zajímali se mladí lidé z Vašeho prostředí o politiku?

Válková: Je to fenomén, který patří k životu. Z mojí zkušenosti se zájem žáků přímo odvíjí od kvality pedagogů a škol. Byla jsem svědkem občanské nauky, kde učitelka něco suše přečetla z prezentace. Ty děti měly v podstatě větší potenciál než ona, ale protože nejsou vedeny správným způsobem, odchází ze školy v této oblasti bez přehledu. Ti učitelé jsou v tomto ohledu klíčoví.

Lebeda: Tomuto problému také přispívá, že pokud nemáme aprobovaného učitele, učí to většinou někdo, komu to je přiděleno. Nepovažujeme to za důležitou součást vzdělávání na rozdíl od jazyků nebo matematiky. Je to někde na okraji, avšak tak by to být nemělo. Ty děti ale většinou nejsou politikou nedotčení. Dívají se na to sice jinak, ale ve chvíli, kdy s nimi začnete diskutovat, zjistíte, že to může být velmi zajímavá diskuze.

Věnuje se ve školách při vyučování dostatečný prostor politice?

Lipovský: Nejsem dostatečně znalý ohledně aktuální situace. V obecné rovině si ale myslím, že politika na školách je pořád trošku tabu.
Ve společnosti je stereotyp, že by škola měla být apolitická. Já si to nemyslím.

Lebeda: To si také nemyslím. Politika je něco, co utváří životy nás všech. Pro mladé lidi je ještě důležitější, protože budou žít ve veřejném dění déle než lidé v důchodovém věku. To, jakým způsobem se bude politika ubírat,
je bude ovlivňovat déle a intenzivněji. Je v pořádku, že politické strany nesmí na školách vyvíjet svoji činnost. Není a ani to nemá být o tom, že by se politika na školách neměla řešit vůbec. Tvářit se, že to do školy nepatří, je špatně.

Jak byste zhodnotil vnímání současné politiky mladými lidmi?

Lebeda: Pro politiku máme rychlé synonymum, a tím je svinstvo. Politika je ale taková, jakou si ji uděláme a, zaplať pán bůh, žijeme v demokracii, kde si ty politiky volíme. To znamená, že jestli je naše politika svinstvo, tak jsme si to svinstvo zvolili. Pokud nebudeme klást mnohem větší nároky na politiky a nebudeme je důsledně kontrolovat častěji než jednou za čtyři roky, nic se nezmění. Když budou vědět, že jim určité chování ve společnosti neprojde, nebudou ho dělat. To není tak, že se ve Skandinávii rodí lepší lidi a politici, jenom tam společnost nastavila mnohem přísnější pravidla hry. Politici tam ta pravidla pochopili a hrají podle nich.

Máte nějaký konkrétní příklad, co byste změnil?

Lebeda: Situace, kdy už od malička je jedna z prvních asociací, kterou děti a později i mladí lidé slyší, že politika se označuje jako svinstvo, je velmi škodlivá. Už třeba ve Čtyřlístku pro děti najdete témata, v nichž zlý starosta bourá hřiště a místo něj staví nějaké fabriky. Pokud je takto negativní kontext jediný, se kterým se děti v souvislosti s politikou setkají, jedná se
o problém. My neumíme s těmi mladými lidmi komunikovat a oni pak nevědí, že politika může přinášet i pozitivní novinky.

Je něco, co v konečném snímku nebylo?

Válková: Setkání Milana a Petra (vypjatá situace střetu názorů) bylo horší a víc gradovalo. Celé to má své pozadí a do těch dokumentů se z různých důvodů nevešlo vše. Snažím se nic nezakrývat, ale ono to nejde ukázat objektivně. Třeba zrovna Petr je z dvojčat a jeho bratr se narodil těžce postižený. Celý život vyrůstá s handicapovaným člověkem a když se rozčiluje, že všechno dáme handicapovaným lidem, přesně ví, o čem mluví.

Pro pochopení jeho postavy je tato skutečnost velice důležitá. Já to ráda uvádím, protože se nechal vytočit spolužákem až do bodu, kdy pouštěl
z pusy nehorázné věci, a možná nás to všechny fascinuje. I když má pevný názor, není nijak agresivní a jen dokola opakuje, že každý má svůj názor
a že si ho nebudeme navzájem brát. Je v tom konzistentní. Byl i na jedné besedě, a když se ho ptali, zda by něco změnil, řekl že ne.

Byl na sebe hrdý. I při projekci kdykoliv mluví, tak souhlasně kývá ve smyslu, že to řekl dobře. Problém u něj je, že nemůže pořádně pracovat, protože nemá vztah k práci. Chtěl si třeba vymalovat dětský pokoj, ale nakonec ztratil motivaci. Napsal nám, že nebude investovat čas, energii ani finance do prostoru, který ho už vůbec nezajímá. Teď je mimochodem na poště a roznáší dopisy.

Bylo ještě něco takhle zajímavého, co se do snímku nevešlo?

Válková: Tak třeba na Milanovi bylo vidět, že byl atypický kvůli své sociální historii. Vychovávala ho jen maminka na Žižkově a brzy byla
v invalidním důchodu. Ona sama vyrůstala v dětském domově a pak měla ještě nějaké zdravotní problémy. I přes tyto všechny handicapy se jim to s pomocí křesťanského spolku podařilo překonat a někam se posunout. Zřejmě v něm něco zůstalo a nechává se rád posouvat dál. Po pravdě řečeno jsem nezažila náročnější natáčení. I přes to, že to tak asi nevypadá. Přece jenom jsem po nich chtěla něco, co pro ně nebylo úplně přirozené. Ačkoliv jsem nemanipulovala jejich názory, rozhodně jsem manipulovala ty situace, ve kterých je museli říkat.

Plánujete se vrátit a udělat pokračování?

Válková: To nezáleží na mě, ale naši protagonisté nejsou proti. O tom, že by byl zájem, slyšela už i paní producentka z České televize, tak třeba za deset let.

Jsou mladí lidé v dnešní době více politicky aktivní?

Lipovský: Určitě je tu stigma, že mladý člověk nemá zkušenosti na to, aby do politiky šel. Spousta politicky aktivních lidí v mém věku to proto dělá mimo politiku, například skrze neziskovky nebo starostu sousedství.

Lebeda: Ale to není vlastně vůbec špatně. Podle mě by se neměla volba brát jako nejdůležitější část občanské participace. Je mnohem důležitější, aby se učili být aktivní ve své komunitě a snažili se prosadit, co je pro ně důležité. Dále aby se naučili chodit za politiky a ptát se jich, dát dohromady aktivistickou skupinu nebo sepsat petici. Aby se naučili aktivitě, protože to je důležitější než si sednout do nějakého orgánu.

Válková: Oni se těch politiků neptají, protože si s nimi moc nerozumí. My jsme třeba točili scénu, kdy se kvůli nám svolalo mladé pirátstvo, ale
i když se to do filmu nakonec nedostalo, řekli nám studenti po té debatě kategoricky, že jsou totálně zklamaní, že i ti mladí politici se chovají jako politici a že je to vůbec nebaví.

Lebeda: Tak oni i mladí politici přebírají vzory starších. Je jasné, že pak to ty mladé lidi neosloví. Třeba i velké procento žen v politice nereprezentuje ženský prvek, protože přejímají vzorce mužů. Přijímají to často kvůli tomu, aby mohli ve světě mužské politiky ustát. U mladých to může být dost podobné.

Cílí politické strany na mladé lidi dostatečně?

Lebeda: Mladí lidé jsou pro strany největší potenciál. Poslední volby to trošku změnily a mladých lidí tam přišlo skutečně více, než bývalo zvykem. Prvovoličů bylo asi nejvíc v historii, ale pořád jich není tolik jako těch starších voličů. Tento věkový trend je velmi častý i v zahraničí, nejen u nás. Jsou strany, které míří na mladé, hlavně Piráti.

V minulosti to bylo třeba TOP 09 v době, kdy ji vedl Karel Schwarzenberg. Až na Piráty, kteří se o to snaží, neumí nikdo udělat program přímo pro mladé. Většinou to bylo spíš postavené na atraktivní komunikaci a pár atraktivních heslech a tématech. Přímo program pro mladé lidi od A do Z jsem neviděl. Pak jsou tu Strany jako zelení, kteří se snaží mířit specifickým směrem, ale musíte přijmout jejich ideologii a pohled na svět. To není pro každého. Je tam dost velký potenciál, který zůstává nevyužitý.