Bělorusko je partyzánský národ. Vyčkávají na moment, kdy bude možná změna, říká Běloruska

Na filmovém festivalu Jeden svět bylo k vidění i filmové pásmo o běloruském režimu. Film Článek 293 vyprávěl příběhy běloruských demonstrantů, kteří museli ze země uprchnout. Druhý snímek Hlas byl pak osobní zpovědí ženy, která se režimu postavila. O svou osobní zkušenost s režimem Alexandra Lukašenka se podělila Běloruska žijící v Česku Nata Skarynka. Ta říká, že do nesvobodného Běloruska se už nepodívá. „Podepsala jsem i petici proti procesu běloruských voleb. Předpokládám tedy, že jsem V Bělorusku všude možně na seznamech a kdybych překročila hranice, tak mě zavřou,“ říká Skarynka.

Text vyšel ve spolupráci s filmovým festivalem Jeden svět, který nyní probíhá v řadě českých měst, jakož i v Olomouci, s podtitulem Cesty svobody. Houpací Osel je jeho mediálním partnerem a přináší sérii článků a rozhovorů na základě snímků, které bylo na akci možné zhlédnout.

Plánujete se někdy vrátit do Běloruska?

Já bych se vrátila jen do svobodného Běloruska s jinou vlajkou a se skutečným prezidentem, kde by nebyla porušována lidská práva a lidé by nebyli biti kvůli tomu, že mluví bělorusky.

Teď bych se ale nevrátila. Jsem zde 3 roky a už jsem součástí české komunity. Bylo by pro mě těžké žít mentálně a fyzicky rozdělená mezi dvěma státy.

Ani přátelské a rodinné vazby vás netáhnou zpět do Běloruska?

Přátele v Bělorusku nemám, protože se už všichni odstěhovali. Rodina ale zůstala. Nemůžu je přimět, aby se odstěhovali, poněvadž už na to nemají věk, a navíc neumí mluvit anglicky. Vůbec si nedokážu představit, že by dokázali projít tím složitým byrokratickým procesem. Na druhou stranu bych je ráda navštěvovala častěji. Naposledy jsme se viděli před třemi lety. Je to náročné.

Bylo by pro vás nebezpečné se vrátit do Běloruska?

To je vlastně ten hlavní důvod, proč za rodinou nemůžu jet. Po protestech začal režim hodně prověřovat běloruské studenty, kteří jsou v zahraničí. Jakmile se začali tihle studenti vracet, začalo se řešit, kde byli a co studovali. Některé dokonce hned zatkli.

Nepomáhá tomu ani fakt, že jsem tu poměrně dost politicky aktivní. Zúčastňuji se demonstrací a festivalů, kde o této problematice mluvím otevřeně jako teď. Podepsala jsem i petici proti procesu běloruských voleb. Předpokládám tedy, že jsem V Bělorusku všude možně na seznamech a kdybych překročila hranici, tak mě zavřou.

Jak se cítíte ohledně Běloruska?

Cítím se zoufale. Když byly v roce 2020 protesty a lidi byli poprvé od začátku režimu masivně aktivní, cítila jsem neskutečnou naději. Jakmile se ale protesty začaly potlačovat, tak už bylo jasné, že lidé nic nezmůžou. Hned potom se dostavil pocit zoufalství. V Bělorusku se teď totiž nic většího neděje. Nejhorší je, že s tím nikdo nedokáže nic udělat. Ani Bělorusové, ani Evropa.

Byla jste u prezidentských voleb roku 2020?

V roce 2020 jsem chtěla volit. Nedostala jsem se ale ani do volební místnosti. Přišla jsem brzy ráno a už před budovou, kde se volilo, byla obrovská fronta. Stálo tam přes 200 lidí. Volební komise totiž pouštěla odvolit jen jednoho člověka za půl hodiny. Samozřejmě to dělali naschvál. Nechtěli si přidělávat práci. Stačilo jim co nejrychleji zfalšovat výsledky a zavřít. Všichni, co přišli volit, tam stáli s vlajkami a zpívali běloruské písně. Byla tam paradoxně svobodná a skvělá atmosféra. Tehdy jsem tu zoufalost vůbec necítila, protože jsem doufala, že se něco změní.

To muselo být ale zřejmé úplně každému, že jsou ty volby zfalšované, ne?

Samozřejmě, všichni to vědí a všichni tam stáli jen z principu. Věděli jsme, že se k volbě nedostaneme a že když odvolíme, nic se nevyřeší. Chtěli jsme ukázat naši velikost, nesouhlas s režimem a že 80 % tvrzení Alexandra Lukašenka nejsou pravdivá. 

Změnila se nějak společenská nálada po volbách? Je cítit mezi lidmi zklamaní a apatie?

Ze začátku jsem takový pocit měla. Když jsem se nad tím ale víc zamýšlela, tak mi došlo, že Bělorusové jsou takový partizánský národ. Mám dojem, že vyčkávají. Vyčkávají na moment, kdy bude možné něco skutečně změnit.

Teď opozice funguje tak, že dělá menší protesty hned na několika místech najednou. Takový protest je pak náročnější potlačit. Má teď lepší taktiky a i přes neúspěchy jsou aktivní, například kyberneticky blokují státní weby. Myslím si, že apatie tam určitě není.

Režim blokuje informační kanály, někdy vypíná i internet. Jak se takové protesty domlouvají?

Teď tam internet v rámci možností funguje. Před volbami se domlouvali předem, neboť se dalo předpokládat, že ho vypnou. Scházeli se třeba v dopředu domluvenou hodinu na určitém místě. To je zase ta partyzánská taktika, jak říkám.

Jste v kontaktu s někým z Běloruska?

Přímo v Bělorusku pouze s rodinou. Momentálně jsem ještě v kontaktu s běloruským akademickým divadlem Janky Kupaly, jehož herecký soubor vystupoval otevřeně proti režimu a zfalšovaným výsledkům voleb. Kvůli tomu bylo divadlo zavřeno. Herci ale odjeli do zahraničí a teď jezdí po světě. Na konci května přijedou na naše pozvání na festival Divadelní svět Brno. Herci budou jeho oficiální součástí bude tam probíhat i diskuse.

Jak se vaše rodina staví k režimu a válce?

Určitě negativně a tak tomu bylo vždy. Již dříve mi proto říkali, že musím studovat v zahraničí. Podporují mě, ale mají strach. Bojí se, aby se mi náhodou něco nestalo nebo aby je nestíhali kvůli mé politické aktivitě zde.

Bojíte se o ně taky?

Pokaždé, když mě pozvou na nějakou konferenci nebo na rozhovor, se snažím dávat pozor na to, co říkám. Nemohu se ale vyhnout tomu, abych nemluvila negativně o režimu, to prostě nejde. Mám tedy o ně strach, ale ujišťuje mě to, že se vyhýbám běloruským azylovým médiím jako rádio Svoboda. To je totiž sledované. S českými médii to je jednodušší, protože je nikdo nebude v Bělorusku překládat, aby zjistili, co tady říkám.

Změnila válka váš náhled na Bělorusku?

Snad jen v tom, že se cítím ještě hůř. Vědomí, že běloruská armáda je na straně Ruska, je hrozná. Nejhorší možnost, jež se mohla stát, se stala skutečností.

Pro režim ani pro běloruský národ to ale nic nemění. Jestli se někde něco změnilo, tak to bude u Bělorusů, kteří jsou v zahraničí. Tím narážím na případy diskriminace.

Vy sama jste se s diskriminací setkala?

Já osobně naštěstí ne. Dostávají se ale ke mně zprávy o tom, že se to děje. Vyhazují se studenti z vysokých škol, protože mají běloruský pas, aniž by se jich někdo zeptal, co si o situaci na Ukrajině myslí nebo jestli stojí za Putinem.

Věříte, že se v blízké době v Bělorusku něco změní?

Jsem ohledně toho docela pesimistická. Lukašenko bude prezidentem, dokud neumře. Bojovat proti tomuto režimu, na jehož straně stojí i armáda a jehož národ nechce žádné násilné protesty, je nemožné. Dokud ty protesty nebudou mít víc revoluční rozměr, tak se bohužel nic nestane.