Jeden svět otevírá lidem oči. Ukazuje jim, jaký svět je, říká koordinátorka dobrovolníků

Festival o lidských právech Jeden svět nesl letos podtitul Cesta svobody. Jeho organizace je založena primárně na dobrovolnické pomoci. O podstatě festivalu i o organizaci jsme mluvili s hlavní koordinátorkou dobrovolníků Viktorií Renčovou. „Snaží se takové věci ukazovat víc do hloubky a debatovat o nich. Festival hlavně neobsáhne jen ty stereotypní témata,” říká. Rozhovor s Viktorií proběhl minulý týden v rámci festivalu.

Text vyšel ve spolupráci s filmovým festivalem Jeden svět, který probíhal v řadě českých měst, mezi nimi i v Olomouci, letos s podtitulem Cesty svobody. Houpací Osel je mediálním partnerem Jednoho světa a přináší díky tomu sérii článků a rozhovorů na základě snímků, které byly na akci k vidění.

Jeden svět je zaměřený na lidská práva. Co pro tebe znamenají?

Lidská práva jsou podle mě něco tak strašně křehkého. Žijeme si v naší sociální bublině a celkově se málo koukáme na dění ve světě. To, že jednou zhlédneme nějakou reportáž v televizi, neznamená, že víme o problémech světa vše. Dostatečně nevnímáme, co se děje. Kvůli tomu se mi líbí právě myšlenka Jednoho světa. Snaží se takové věci ukazovat víc do hloubky a debatovat o nich.  Hlavně neobsáhne jen ty stereotypní témata jako je Bělorusko. I když o něm film taky byl. Festival jsme zahajovali snímkem Děti mlhy. Ten byl o unášení Vietnamských nevěst, které jsou ještě v dětském věku. To je podle mě téma, o kterém se neví, ale mělo by.

Ovlivnil Jeden svět tvoje vnímání? Měl na tebe nějaký dopad?

Určitě. Hlavně v tom, kolik těch problémů je, a my o nich vůbec nevíme. Zase na druhou stranu mě moc potěšilo, kolik je filmařů, kteří se takovým problematikám věnují. Vybírali jsme z mnohem víc filmů, než kolik jich nakonec na festivalu bylo.

V tomhle je ale Jeden svět skvělý. Otevírá lidem oči. Ukazuje jim, jaký svět je. Samozřejmě nebyly zobrazeny všechny problematiky. Musíme si ale uvědomit, že na světě je tolik věcí, které jsou špatně. Nemáme šanci je zdokumentovat, natož s nimi něco dělat. V každé kultuře je podle mě něco proti lidským právům. Je náročné to lidem vysvětlit. Nenechají si vzít svoje tradice a kulturu.

Máš nějaké určité téma, které tě zajímá z oblasti lidských práv nejvíc? 

Nejvíce mě asi zajímají právě ženská práva. Celkové vnímání žen ve světě, ale i u nás. Dost se zajímám i o sexismus. Snažím se podporovat společnost Konsent. 

Účastníš se kromě organizovaní festivalu ještě nějakých dalších aktivit v boji za lidská práva? Třeba právě v tématice sexismu a feminismu. Chodíš například na demonstrace nebo jsi členem nějakého aktivistického spolku?

Ve spolku nejsem, snažím se ale o problematiku co nejvíce zajímat a mluvit o ní. Jsem skautka a setkávám se dost často s mladší generací. Hodně o tom s nimi mluvím. To je podle mě jedna z cest, jak myšlenky feminismu a sexismu šířit, a předcházet tomu, že bude mladší generace vychovávaná v tom starším smýšlení.

Myslíš si, že v Čechách se o této problematice dostatečně ví? Když si vezmeme nás a naše vrstevníky, tak my se o sexismu a feminismu bavíme, a všichni o tom něco víme. Ale co ta starší generace, která nemá třeba takový přístup k médiím nebo nemají sociální sítě?

Myslím, že rozhodně neví. Ale ani sama moc dobře nevím, jak to mezi ně rozšířit. Jsou to dost často konzervativní lidé a mluvit s nimi o tom moc nejde. Určité spolky se o to snaží, ale musí to být hrozně náročné. Bohužel si myslím, že generace našich rodičů byla i vychovávaná v pocitu, že je sexismus v pořádku, a nemá jim vadit. Což je z mého pohledu špatně. Měl by vadit nám všem.  

Který snímek tebe osobně zasáhl nejvíc? A na který se těšíš nejvíc? 

Děti mlhy. Zatím určitě. Další zajímavý dokument jsou Prvovoliči 2021. To by podle mě mělo nejvíce zasáhnout naši generaci. Bylo hrozně zajímavé vidět dokument o mých vrstevnících, kteří řeší stejné problémy okolo prvních voleb, jako jsem řešila já. Tento dokument by ale mohl pomoci otevřít oči právě i starší generaci, která má dost často jiný názor na politiku než my. Proto festival tento snímek vlastně zařadil i do seniorské projekce. To znamená, že seniorské spolky navštíví JS, a my jim pouštíme vybrané snímky. A neděláme to jenom pro seniory ale i pro studenty a žáky základních škol. Což je podle mě další neskutečný pozitivum tohohle festivalu. 

Jak jsi se k festivalu a k jeho organizaci vlastně dostala?

Dostala jsem se k tomu tak, že jsem sledovala JSNS. Je to portál, který podporuje mediální výchovu a spolupracuje s Jedním světem. Na začátku tohohle zimního semestru jsem hledala něco, v čem bych se mohla realizovat. Viděla jsem jejich nabídku na koordinátora dobrovolníků. Řekla jsem si, že je to přímo pro mě.

Je podle tebe Jeden svět dobře zorganizovaný? Jako nováček jsi musela být dost ve stresu. Pomáhal ti někdo?

Naprosto upřímně: je to skvěle zorganizované. Hlavní koordinátorky jsou úžasné. Skvěle s námi komunikují a jsou tu vždy pro nás. Jak to dělám poprvé, tak mám spoustu dotazů. Furt volám nebo píšu, a ony jsou stále ochotné mi odpovídat. Fascinuje mě i to, že to všichni děláme dobrovolně a všichni jsme studenti, a funguje to.

Jak celý festival zvládáš psychicky? Týden plný emočně náročných filmů a stresu musí být těžký. 

No. Moji velkou výhodou teď je, že jsem zvyklá na krizové situace. Já je vlastně i tak trochu vyhledávám a ráda je řeším. Oddělila jsem taky Jeden svět pracovní a Jeden svět jako filmy. O filmech si můžu přemýšlet. Když je ale potřeba něco vyřešit, vypínám, a řeším jen dobrovolníky. Neříkám ale, že to psychicky zvládám. Třeba včera jsem měla takovou krizi, že stačilo, aby mi spadla propiska, a brečela jsem. Je to způsobené i tím, že chci být všude. Snažím se o dobrovolníky starat a obíhám tak všechny promítací místa. Většinou odcházím v šest ráno z koleje, a zpátky se vracím v jednu hodinu v noci. Tak už toho bylo prostě moc. Žene mě ale dál pocit toho, že festival funguje. Filmy běží a jsou vidět plakáty po městě. Lidi vidí výsledek té dřiny, která za tím stála a stojí. 

Dá se to zvládnout se školou?

Je to složitější, ale vyučující mě znají. Vědí, že pořád někam odbíhám. Když nejsem na Jednom světě, tak dělám dobrovolníka na skautech. Tolerují to. Teď to vypadá tak, že učitelům řeknu, že za půl hodiny musím jít, odprezentuji si, co musím, odevzdám domácí úkol, a oni řeknou „jo dobrý, běž“. Vidí tu akreditaci na krku, a ještě mě vlastně pochválí, že je skvělý, že to dělám, a že to mám dělat dál. Toho si na vysoké škole strašně vážím. Otevřel se mi svět plný nových možností, a miluji to.