Česko má jen pětinu političek. Mohou otevřít témata, která muži ani neznají, říká mluvčí Zakroužkuj ženu

„Ono je vždycky lepší, když je ten kolektiv koedukovaný.” Tak popisuje Jan Ámos Komenský v Cimrmanově hře České nebe, proč je výhodné, když kolektiv tvoří muži i ženy. Slova učitele národů v podání Ladislava Smoljaka si ale Češi k srdci moc neberou, před čtyřmi lety totiž zvolili do dolní komory pouze 22 % žen. Iniciativa Zakroužkuj ženu má za cíl toto číslo zvýšit díky preferenčním hlasům. „Ženy se kvůli českým pracovněprávním vztahům nemohou realizovat, jak by chtěly,” upozorňuje v rozhovoru mluvčí iniciativy Matouš Turek.

Co bylo spouštěčem, aby iniciativa vznikla?

Když v květnu Piráti a Starostové odstartovali kampaň, kde byla jedna jediná žena a čtrnáct mužů. Tehdy jsem napsal kamarádce, že bychom měli založit skupinu na kroužkování žen, protože tahle situace je strašlivá. O den později mi napsala, že ta skupina právě vznikla.

Dohromady se tam přihlásilo asi 600 lidí, kteří se navzájem neznali. Nakonec se nás v červenci sešlo asi patnáct a založili jsme spolek.

Pozn. red.: Piráti a Starostové mají aktuálně dvě lídryně. Milan Daďourek, jednička na Vysočině, během kampaně ze zdravotních důvodů odstoupil a nahradila ho Blanka Lednická.

Jaký máte pocit z toho, že je ještě v roce 2021 potřeba iniciativa na podporu žen v politice?

Podle jedné datové analytičky, která měla vypočítanou extrapolaci a sdílela nám ji, by mělo být tímhle tempem vyrovnané zastoupení v roce 2087. Postupně to stoupá, v roce 1992 jsme měli 10 % , teď je to 23 %. Ale nikdy to není téma voleb.

Ve srovnání se západní Evropou jsou naše čísla docela směšná, ale ve srovnání se střední Evropou jsme na tom podobně jako Polsko nebo Maďarsko. Všechny státy, co mají zastoupení vyšší, pro to něco udělaly před více jak deseti lety. Takže pokud nechceme čekat deset let, tak to musíme udělat zdola. A tohle je ta možnost.

Takže jste zaregistroval podobnou iniciativu i v zahraničí?

V zahraničí fungují vnitřní mechanismy stran, třeba kvóty. Strany si začaly dávat nějaké cíle samy pro sebe, což se následně dostalo do celostátní politiky jako téma. Ale nadstranickou iniciativu, která vznikla zdola jako my, jsem úplně nezaregistroval.

Ideální počet žen? Nejlépe polovina, a nejen ve sněmovně

Váš projekt má i hodně ambasadorů z řad českých známých osobností. Podle jakého klíče jste je vybírali?

Jsme dobrovolnická iniciativa, takže jsme chtěli být primárně aktivní na sociálních sítích. Věděli jsme, že jestli chceme mít dosah, tak musíme oslovit někoho, kdo ten dosah má.

Udělali jsme si seznam potencionálních ambasadorů, kteří se už na svých platformách věnují tématu voleb nebo ženským tématům, a začali jsme je oslovovat. Ze začátku to bylo složitější, museli jsme je přesvědčit, že jsme nadstraničtí, protože nechtěli být součástí politické kampaně.

Co je vlastně vaším cílem? Jaký je ideální počet žen ve Sněmovně?

Z dlouhodobého hlediska mezi 40 – 60 %. A ne pouze ve sněmovně, ale v zastupujících funkcích obecně.

A z krátkodobého? Abyste po volbách mohli označit vaší iniciativu za úspěšnou?

Nejnižší meta je zvýšit aktuální zastoupení, což je 23 %. Tedy volebně vlastně 22 %, protože dvě ženy se dostaly jako náhradnice mužů. Když to bude čtvrtina, tak to bude drobný úspěch a cokoliv kolem 30 % bude velký úspěch. Víc se nedá očekávat kvůli složení kandidátek. Některé strany mají na kandidátce v různých krajích třeba jen tři ženy.

Jaká je zpětná vazba? Je mi jasné, že ta největší přijde až po volbách, ale ozývají se Vám voliči už teď s tím, že na základě iniciativy si vybrali už pár žen, ač to původně neměli v plánu?

Hlavní zpětnou vazbu máme na Facebooku. Ženy nám většinou píšou, že to podporují, a muži pokládali všetečné otázky. Ale to je v pořádku, protože jsme dostali prostor si to vyjasnit. Bylo tam dost odmítavých reakcí, ale zároveň možnost diskuze. Neoblomných odpůrců je menšina.

Ptají se nás, co je tou prioritou. Jestli je pohlaví absolutní priorita. My ale celou dobu počítáme s tím, že si lidé vyberou svou stranu podle programu a preferencí a druhý krok je výběr kandidátů. A to spoustu lidí nedělá nebo je to nenapadne. Neříkáme, ať si vyberou poslední čtyři ženy na kandidátce a dají jim kroužek.

Ovlivnilo podle Vás zvolení Zuzany Čaputové na sousedním Slovensku vnímání žen ve vysoké politice u nás?

Podle mě ano. Zuzana Čaputová vždy pohotově reagovala na vnitrostátní události a sebevědomě se prezentuje i v zahraniční politice. Slovensko je významem ve světě srovnatelné s Českou republikou, ale z ní se stala na evropské i světové úrovni uznávaná politička. Spolu třeba s premiérkou Nového Zélandu Jacindou Andernovou ukazují právě i těm političkám, že není potřeba udržovat agresivní styl politiky a pořád to může být cílevědomá a jasná politika.

Zmíněná novozélandská premiérka taky během svého mandátu dokonce porodila, čímž ukázala, že ani mateřství není bariéra.

To něco říká spíš o tom systému, který umožňuje nebo neumožňuje realizaci schopností než o schopnostech jako takových. Nastavení pracovně právních vztahů v České republice znemožňuje ženám se realizovat tak, jak by chtěly.

Na Slovensku prezidentka, ve Spojeném Království dvě premiérky a ve Finsku premiérka Sanna Marinová sestavila kabinet s převahou žen. U nás byla žena nejvýše předsedkyní Senátu. Čím si to vysvětlujete?

V Senátu je 15 % žen, do Sněmovny bylo zvoleno 22 % žen a do úplně nejvyšších postů můžete jít jen z nejvyšší politiky. Takže ve chvíli, kdy je výběr omezený, tak se tím jednoduše argumentuje. Působí to jako had, co se kouše do vlastního ocasu.

Sexismus je bohužel všude

Liberální Švédsko, symbol rovnosti, nikdy premiérku nemělo. Naopak silně patriárchární Pákistán už premiérku měl. Ovlivňuje tedy nálada ve společnosti a stav země počet žen v politice?

Bavil jsem se s jednou Francouzskou, která dlouhodobě žije u nás. Prý ji překvapilo, že u nás jsou ženy na nejvyšších pozicích třeba ve vysokém školství nebo medicíně. Máme třeba hodně primářek, což se ve Francii moc neděje. Tam jsou ženy z těchto míst vystrkovány, ale zase je tam hodně političek.

U nás je to naopak. V soukromém sektoru, školství a medicíně už jsou uznávané. Neříkám, že mají vyrovnanou pozici, ale postavení a smýšlení o genderové rovnosti už není zásadní předsudek. Jde o rozhodování a vedení, což u nás zatím pochopil především korporát. V politice převládá vidina ostrých loktů.

Skutečně je tomu tak? Vzpomeňme si třeba na loňskou kauzu mladých mediček.

To byla spíš otázka nějakého vnitrostavovského sexismu, který je bohužel asi všude. Ale mluvím spíš o celospolečenském přijetí. My jsme na filozofické fakultě měli děkanku a nikdo se nad tím nepozastavil, kdežto ve Francii to zas tak obvyklé není.

Zároveň se na Twitteru nedávno objevil příspěvek od europoslance Tomáše Zdechovského, kde se ptal, jestli si jeho sledující umí představit ženu ve vedení KDU – ČSL. Přitom třeba v sousedním Německu vedla Angela Merkelová Lidovce 18 let.

Už jen ta jeho otázka ukazuje omezené přemýšlení. Je vidět, že o tom uvažuje, ta otázku mu ve vztahu k voličské základně přijde závažná. Ale je pořád v tom omezeném prostoru, když se na to vůbec ptá. V té fázi přesně jako společnost jsme. Uvědomujeme si to, ale nejsme schopni k tomu přistoupit otevřeně a bez prvotního předsudku.

Když Adéla Šípová v prvním kole senátních voleb na Kladně porazila velká politická jména, začalo být hodně skloňováno to, že je matkou pěti dětí. Často i jako argument, proč ji nevolit. Přitom pět dětí má i Marian Jurečka, ale tam ta informace tolik nerezonuje. Ronald Reagan měl taky pět dětí. Jak souvisí mateřství s ženami v politice?

Politici KDU – ČSL často v sebeprezentaci používají svoji velkou rodinu jako pozitivní věc. Ukazovat se jako rodinný typ je klasická politická strategie. U nás je to kvůli křesťanskému etosu spojeno s Lidovci.

Zajímavé ale je, jak Adéla Šípová s těmi argumenty naložila. Obratně demonstrovala, že má pět dětí a úspěšnou kariéru. Tohle všechno jsem dokázala a vy mi to budete předhazovat? To byl velmi dobrý tah, uměla lidi přesvědčit, že je to právě naopak. Je to dobrá demonstrace toho, jak je v tomhle státě obtížné skloubit rodinný a pracovní život. Ona to zvládla, tudíž je kompetentní k tomu, aby vedla složitá jednání a rozhodovala o důležitých věcech.

Čili uměla otočit argument ve svůj prospěch.

To se jí podařilo. Já tu kampaň sledoval a vím, že útok na ni se nevyvedl. Naopak porazila kariérní politiky, protože byla schopná ukázat konkrétní práci, co má za sebou. Rodina je taky práce.

Neautentická Le Pen

Zastávají všechny ženy v politice skutečně ženské zájmy? Podívejme se na příklad francouzské političky Marine Le Pen.

U každého politika bez ohledu na pohlaví je otázka, jak moc je autentický a do jaké míry chce oslovit určitou politickou skupinu. To je rozhodnutí, které politik dělá kontinuálně. Ve Francii jsem žil a ty volby tam dost sledoval. Marine Le Pen se rétorika měnila s tím, jak se měnila nálada ve společnosti. Když se ve svůj prospěch snažila využít toho, že je žena, tak to vůbec nevyznělo autenticky. To není její téma a nepere se za něj.

Prezidentské volby se blíží. Může vyšší počet zákonodárkyň motivovat ženy ke kandidatuře na Hrad?

Myslím, že ano. Nemyslím si ale, že se nějak rozšíří okruh potenciálních vážných kandidátek pro další volby. To už je do jisté míry známý okruh jmen.

Jméno Zuzany Čaputové rok před volbami na Slovensku znal taky jen málokdo.

To je pravda, ale na Slovensku byla v té době velmi vyhrocená situace. Dokážu si to představit, ale nemyslím si, že české volby by byly v takové zvláštní atmosféře. Je to možné, ale přijde mi důležitější, že to umožní kandidátkám otevřít témata, která by ještě před lety zapadla nebo nebyla považována za klíčová.

Myslíte třeba vyšší tresty za sexuální násilí?

Ano. Nebo pracovně právní úvazky. Všechno, co se týká rodiny a péče o děti. To u nás často zastávají ženy. Napadá mě jeden případ. Teď byla na České televizi debata lídrů kandidátek v Olomouckém kraji. Sedm lídrů, všechno muži. Dostali otázku, která se týkala přesunu trvalého bydliště rodičů, aby se dítě dostalo do jiné spádové školy. Ti lídři říkali, že je to nesmysl a nikdy o tom neslyšeli. Jeden z nich spekuloval, že by to přece nikdo nedělal, protože je to administrativně náročné. Podle nich ten problém neexistuje.

A to vypovídá o všem. Jak se pak máme bavit o problémech obyčejných lidí, když političtí lídři netuší, že existují.