Rozvolnění #2: Bar u Piranesiho

Tento text je druhým dílem experimentální série Rozvolnění, která si klade za cíl zachytit události léta 2021 prostředky ležícími mimo hranici žurnalistických konvencí, které však mohou poskytnout nový pohled na věc.

Je konec května, otevřely hospody a já po půl roce opět vyrážím do své oblíbené putyky. Vím, že bych se měl těšit, při předchozích otvíračkách jsem se vždycky těšil, ale tentokrát mě přepadá nervozita. Co když to dopadne jako začátkem prosince nebo ještě hůř? Sice jsem věděl, že před vstupem je povinný test, ale stejně tak jsem věděl, že to nikdo nebude kontrolovat. Máme sice očkování, ale dokáže stát, který tolikrát selhal, přesvědčit občany, aby ho přijali?

Giovanni Battista Piranesi byl Italský architekt a grafik 18. století. Jakkoliv se ve svém díle zabýval převážně realistickými rytinami antických staveb, nesmrtelnost mu vynesly Carceri d’invenzione, Fantaskní věznice.

Navzdory mým očekáváním je hospoda poloprázdná. Myslel jsem, že budu muset o místo k sezení bojovat a zatím si můžu vybírat. Prostorem, který byl v mých vzpomínkách vždy hlučný, se dnes rozlévá jen ticho. Najednou poznávám své přátele, v prostoru prázdné hospody vypadají zvláštně mrňaví. Přisedám k nim a objednávám si Kofolu. Nechci se opít, zatím ještě ne.

Večer pokračuje, přešel jsem z Kofoly na pivo a jakkoliv alkohol mé myšlenky tlumí, pocit podivna úplně odstranit nedokáže. Neměl bych tu být. Patřil jsem sem, ale teď, po lockdownu tak dlouhém, že jsem zapomněl, co bylo před ním, je to pro mě cizí prostředí. Ten pocit ještě stoupá, jak hodiny odbíjejí desátou a pak i půlnoc. Žádná večerka není, poprvé od poloviny září. Že to je, spolu s celou mou přítomností zde, ze všeho nejvíc důsledek špatně formulovaného nařízení zrušeného soudem, pocit podivna ještě umocňuje. Kdyby soud nezasáhl, ještě čtrnáct dní bych tu být nemohl.

Fantaskní věznice jsou zvláštním dílem. Jde na nich vidět, že je stvořila ruka člověka, který architektuře důvěrně rozuměl, ovšem stejně tak je jasné, že nikdy nemůžou být postaveny. Ne v naší realitě. Nekonečná změť oblouků a sloupů Věznic existuje ve své vlastní dimenzi, kde se zlověstně tyčí nad miniaturními postavami. Už od pohledu je přitom jasné, že tyto stavby nikde nezačínají ani nekončí, ale táhnou se do nekonečna všemi směry.

Několik dní nato jdu do jiné hospody a teprve tehdy mi definitivně dochází, jak moc se na mě těch šest měsíců podepsalo. Prostor je najednou cizí, nereálný a jako kdyby vytažený ze snů, které jsem snil během lockdownu. Zakulacený strop tomu také nepomáhá a jakkoliv se ani zdaleka neblíží nekonečnu, začínám se cítit jako na Piranesiho grafice. Najednou si nejsem jistý, jak může místo, jako je hospoda, vůbec jinde než ve snech existovat.

Když padne návrh přesunout se ven na zahrádku, jsem za to celkem vděčný. Venku jsem sice více konfrontován s nekonečnou oblohou, to ano, ale není to prostor v tom významu slova, které zahrnuje dlouho zapovězené hospodské interiéry. Stihnu si na ně vůbec zvyknout, nebo pro mě za chvíli opět nebudou existovat?

Člověk je víc než jakýkoliv jiný živočich schopen upravovat svět tak, aby vyhovoval jeho potřebám. Evropan dvacátého prvního století stráví naprostou většinu života v prostředí, které vytvořili příslušníci Homo Sapiens pro ostatní Homo Sapiens. Možná proto mají Carceri d’invenzion na diváka tak znepokojivý dopad. Věznice, které Piranesi zobrazuje, se odmítají člověku podřídit a jakkoliv je někdo musel vybudovat, postupně se z nich stal prostor, který je člověku vzdálený a cizí.

V následujících dvou týdnech jdu do hospod ještě mnohokrát z rozličných důvodů. Jednou se chci s někým setkat, jindy mám žízeň a někdy zkrátka potřebuju půllitr piva, aby mi pomohl vychutnat si letní noc. Znovu a znovu však vstupuji do prostoru, na který jsem si během pandemie už téměř odvykl. A s každou návštěvou se ve mně něco malinko pohne.

Nemožné oblouky a hrůzu jímající architektura Piranesiho věznic postupně mizí. Čísla nakažených vypadají nejlépe za celý rok a já už je sleduji spíše z pouhé rutiny. Když se pak jednoho dne po dlouhé cestě vlakem zastavím cestou domů na pivo, žádné nekonečné oblouky ani kilometry nemožné architektury už před očima nemám. Jenže jak dlouho potrvá, než se tam objeví znova? Na rozdíl od Piranesiho díla, léto není nekonečné.