Jeho groteska se dostala až do Kanady. „V roli Frankieho nahlížím na svět dětskýma očima,“ říká JK Sanchez

Díky své zálibě pro tanec se po mnohaletých zkušenostech dostal až na pozici osobního choreografa zpěváka Bena Cristovaa. Přesto se po více než 20 letech rozhodl svou kariéru tanečníka ukončit a začal se věnovat herectví a režii. Jeho groteskní seriál Frankie navíc nově začala vysílat i kanadská internetová televize.

Bílá tvář, které kromě černého kruhu kolem oka dominuje nevinný výraz, často skrytý pod tmavou čepicí. Svou dětskou nešikovností se vždy připlete do nějakého konfliktu, ze kterého se poté snaží dostat. Vyjednávání s nepříčetnou osobou nepřichází v úvahu, problém Frankie řeší zásadně kaskadérskými kousky, choreografií a občas i útěkem.

Jeho autor, JK Sanchez, si jde do role stejnojmenného seriálového hrdiny odpočinout. „Odtrhnu se díky němu od běžných problémů. Najednou na svět hledím dětskýma očima. Frankie ale vychází dost z toho, jaký jsem uvnitř, jaký bych kupříkladu chtěl být,“ vysvětluje pro Houpacího Osla.

Groteska je podle něj univerzální žánr, zavděčit se díky ní dá všem lidem, nehledě na národnost. Podotýká, že ale musí držet krok s dobou, aby se v ní diváci našli a zasmáli se.

Únik z reality

Vyjadřujete se raději tělem nebo řečí?

Dlouhá léta jsem byl televizní choreograf, takže má jediná možnost, jak lidem něco říct, bylo tělem. Televizní choreografii jsem dělal primárně kvůli penězům, od začátku jsem ale cítil, že mé místo v showbyznysu je někde jinde, v herectví.

Díky studiu komedie a 20leté taneční praxi jsem vytvořil postavu Frankieho. Ten původně ani neměl být němý, měl jsem k němu napsané texty. Jenže při zkouškách před mými přáteli jsem se rozhodl, že Frankie je komičtější a záhadnější, když nemluví, člověk pak totiž neví, co je vlastně zač. Ale protože vysílám i v rádiu a mluvený projev mě nesmírně baví, navíc jsem napůl stand-up komik, tak při výběru těchto dvou činností bych si radši vybral mluvenou roli.

Frankie měl být původně groteska začátku 20. let minulého století, z dob Charlieho Chaplina. Při jeho vytváření mě inspirovaly osobnosti jako Michel Courtemanche, který mě před nedávnem i oslovil, aby mi nabídl spolupráci s kanadskou televizí, nebo Buster Keaton. Postmoderní herecká pantomima Courtemanche a kaskadérský styl Keatona tak položili základy charakteru Frankieho.

Ptám se, protože jste právě i moderátorem. Proto mě zajímá, čím je pro Vás únik z mluveného projevu do těla mima?

Hrát Frankieho je únikem z tohoto světa. Koncept té postavy není reálný, Frankie není člověk. Do tohoto světa vypadnul z jiné dimenze. V jeho charakteru si člověk odpočine, on je naivní, je to takové dítě, pořád se usmívá. Když do této role vlezu, odtrhnu se od pravidelných běžných problémů. Najednou na svět hledím dětskýma očima. Frankie ale vychází dost z toho, jaký jsem uvnitř, jaký bych kupříkladu chtěl být.

Jak se potom tyto rozdílné činnosti, mluvený projev a pantomima, doplňují?

V mém případě se doplňují velice dobře, především v moderování, kde mohu řeč doplňovat až 70 výrazy v obličeji, které jsem se naučil. A právě díky tomu nejsem konstantní, nehledě na pohybování se na pódiu.

Spousta lidí mi říká, že jsem mistr pantomimy, což pokaždé popírám. Pantomimu jsem totiž ani nestudoval ve škole, takže v podstatě nevím, co je originální pantomima, přetvořil jsem si ji k obrazu svému, a to samé platí o grotesce.

Cesta na kanadské obrazovky

Má v dnešní době groteska ještě místo?

Kdybychom točili grotesku, která by byla jedna ku jedné vůči té z 20. let minulého století, tak by se neuchytila. Vycházela z toho, jaká byla společnost tenkrát. Dneska by se nikdo moc nezasmál vtipu, který je 100 let starý.

Jestli to má dnes místo si nejsem jistý, jsem totiž jediný v Česku, kdo ji aktivně vytváří.

Občas se ale najdou někteří Češi, kteří ji zkouší, ale naše nátura je v tomhle úzkoprsá, radši tu původní grotesku zkopírujeme, než abychom vymysleli něco nového. 

Takže aby groteska udržela krok s moderní dobou, musí z ní také vycházet?

Přesně tak, musí vycházet z toho, co se právě děje. Groteska tehdy byla něco jako sitcom, poukazovala na nešvary té doby, ale groteskním způsobem. Ti lidi se proto zasmáli, poznali tu současnou dobovou situaci.

Zároveň se i kinematografie posunula úplně jinam. Kdybych ji točil stejným stylem jako grotesku tehdejší doby, tak nebude mít efekt, protože tenkrát neexistoval ani zvuk, filmaři se učili za pochodu, točili pocitově. Proto většina těch snímků vypadá spíše jako divadelní představení. Až později s tím začali pracovat, například Buster Keaton položil základy pohybu kamer.

Dalším aspektem je zrychlení. Z českých grotesek můžeme jmenovat film Skřítek, který je zrychlený snad až o 50 procent. Tohle ale skoro nepoužívám, nejrychlejší scény jsem zrychlil maximálně o 10 procent.

Vy taky svá díla i režírujete. Máte nějakou vlastní charakteristiku coby režisér?

Na place říkají Malý Tarantino. Vycházím hodně z hraných komiksů 30. let., jako je třeba Bugs Bunny, stylizace záběrů není tak reálná, je dost komiksová.

Typické jsou pro mě akční scény, gymnastické kousky, při kterých je Frankie skoro v rozštěpu. Od Quentina Tarantina jsem si vzal táhnoucí se záběry, ve kterých se zdánlivě nic neděje, ale je tam spoustu detailů, kterých si divák všimne až po několikátém zhlédnutí.

Váš groteskní stejnojmenný seriál Frankie se v minulých dnech dostal až na obrazovky kanadské internetové televize. Jak se Frankie dostal až do Kanady?

Asi před dvěma lety jsem napsal na fanouškovskou stránku už zmíněného Michela Courtemanche poděkování za inspiraci jeho tvorbou. Poté se dlouho nic nedělo, vypustil jsem to už z hlavy, když před necelým měsícem mi v češtině, podotýkám, přišla odpověď od samotného Courtemanche. Když jsme si pak zavolali, nabídl mi, že by Frankieho chtěli vysílat na internetové televizi ComaTV, zaměřenou primárně na komedii.

Liší se v něčem groteska pro kanadské a české publikum?

Když jsem se bavil s Michelem, tak prohlásil, že my máme dost „evropský humor“. Co to znamená, to nevím, ale oni ho mají údajně malinko jiný. Chápal jsem to tak, že Francouzi mají svůj typický humor, my, Češi, máme svůj, Angličané taktéž, tudíž v tom smyslu, že je to humor ovlivněný prostředím, ve kterém je vytvářený.

Takže se oběma národům dá zavděčit stejným stylem humoru.

Výhoda grotesky je, že ano. Je hodně univerzální, člověk si v ní vždy něco najde. Proto byl globálně úspěšný Mr. Bean, on toho sice moc nenapovídal, ale lidé se v něm mohli najít. Groteska pokaždé vychází z nějakých patálií, vždy se hlavní hrdina dostane do nějaké zápletky, ze které se svým typickým způsobem dostane či nedostane. Prostřednictvím Frankieho se snažím divákům podprahově naznačit, jak by se z takových patálií mohli dostat.

Nadčasový Frankie

V seriálu se mi Frankie zdá jako osoba, která se vždy z různých patálií, nástrah dnešní moderní doby, dokáže vytančit. Reflektuje tím Vaši osobnost?

Osobně si v tom hledám únik a cestu, jak bych ty patálie chtěl řešit. Mnohdy totiž ve Frankiem reflektuju své vlastní problémy, které se mi staly, a snažím se je aspoň imaginárně vyřešit tak, jak bych je v normálním životě nevyřešil.

Tanečníka a mima spojuje snaha vyjádřit pocity především pohyby těla a výrazy ve tváři. Co pohyb umožňuje a řeč to nedovoluje?

Ne nadarmo se říká, že pohyb je víc než tisíc slov. Pobavit člověka pohybem je nesmírně těžké, stále se to učím. Když řekneme vtip, který má čtyři slova, tak se člověk snáz zasměje, než když uděláme nějakou grimasu. Pohyb a řeč se ale vzájemně doplňují.

Kdyby byla groteska bez jakéhokoliv náznaku mluvy, bylo by to nesmírně těžké. Takhle daleko, abych uměl někoho pobavit čistě pohybem, ještě nejsem.

Kde jsou Vaše hranice humoru? Z jiných rozhovorů působíte velmi sarkasticky, přesto se chcete v groteskách vyhnout vulgaritám.

Frankieho a Sancheze nelze spojovat. Jako Sanchez jsem poněkud svérázný, Frankie jako formát je čistý, dětsky milý, proto se v něm vyhýbám vulgaritám, laciným dvojsmyslným vtipům, nehodí se to k němu.

Jako novinář se zabývám předáváním informací a příběhů skrze slova. Zajímalo by mě ale, jestli by podle Vás šlo třeba informovat o některých aktuálních událostech pomocí pohybů a jak by to asi vypadalo.

Samozřejmě, že by to šlo, ale nechci to dělat. Lidé mi už doporučovali, abych napsal díl Frankieho na téma koronavirus. Diváci mají rádi tento styl humoru, protože jsou na toto téma naštvaní, takže když to pak někdo zesměšní, příjemně je to pohladí po duši. Přijde mi to ale moc jednoduché, kdybych se zabýval situačním vtipem, tak za 10 let se na to už nikdo nepodívá. Navíc by to sice diváky pobavilo, ale stále bych v nich ten aktuální problém podprahově udržoval. Nechci jim ukazovat to, co vidí pořád kolem sebe.

Chci, aby si diváci u mých grotesek i za 30 let stále říkali, že jsou milé, stále aktuální. Svými scénami je chci na moment dostat jinam, aby si odpočinuli od tohoto světa.