Autorizace jako právo respondenta? U nás empatie novinářů, v USA nepřípustný faul

Nejeden novinář či redakce čelí otázce, zdali nechat své respondenty přečíst si článek před jeho vydáním. Realita je taková, že většina novinářů autorizace nemá ráda – ať už kvůli nechtěným úpravám článku, které si zdroj vyžádá, nebo kvůli těsným uzávěrkám, které tlačí novináře k co nejdřívější publikaci textu. 

Svolení k autorizaci je pouze dobrovolným gestem novináře. Problém by ale nastal v momentě, kdy se ze zdroje stane i editor. To by totiž podkopávalo základní principy nezávislé žurnalistiky. Takový jev se vyskytuje v nedemokratických státních zřízeních, kde má vláda všechny novináře pod drobnohledem a zasahuje do jejich práce.

Je nezbytné před zahájením dialogu nastolit pravidla, informovat respondenta o účelu nahrávky. Pokud souhlasí s poskytnutím rozhovoru, dává tím i své svolení k použití získaného materiálu.

„Novináři by měli v prvé řadě zpovídané osobě, s níž se chystají vést rozhovor, jasně deklarovat, jak to mají v redakci osobně nastaveno: tedy jestli s autorizací počítají nebo ne, jestli k ní dojde,“ vysvětluje pro Houpacího Osla odborník na mediální etiku Martin Foret, který vyučuje na katedře žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Řečené nelze vzít zpět

Podle Foreta je v českých médiích přístup k autorizaci nejednotný. Nemělo by však docházet k tomu, že některá redakce určitá pravidla má, ale některý z jejích redaktorů je nedodržuje.

„Obecně platí, že co respondent jednou vypustil z úst, již nemůže vzít zpět. V zásadě nemá právo po novináři vyžadovat zásadnější změny svých výpovědí. Autorizace by neměla sloužit k tomu, že si respondent rozmyslí své odpovědi a zkusí je vzít zpět,“ dodává Foret.

Zároveň připomíná, že v situacích, kdy je obsah rozhovoru příliš odborný a hrozilo by, že novinář pozmění jeho význam při zpracovávání, je v jeho vlastním zájmu nechat si v rámci autorizace zkontrolovat od osloveného odborníka, jestli odbornou problematiku neposunul nebo nezkreslil.

Britský server Journalism.co.uk uvádí jako další případ oprávněné autorizace pokrývání citlivých společenských témat. Ryan Butcher, reportér Pink News (web zaměřený na LGBT komunitu, pozn. red.) zde zmiňuje, že v tématech, jakými je emocionální nebo sexuální zneužívání či coming out, nechává své respondenty zkontrolovat citace, které poskytli.

Jiný kraj, jiný mrav

Novinář Daniel Anýž ve svém komentáři pro Hospodářské noviny poukazuje na přístupy zahraničních médií. „V americké mediální praxi je autorizace považována za nežádoucí výjimečnou věc, kterou by novinář neměl připustit. Na rozdíl od Německa, kde jde o nepsané zvykové právo politiků.“

Němečtí novináři si opětovně stěžují na tento „zlozvyk“, kterému se tamější politici naučili. Pokud by jim některá redakce nechtěla s autorizací vyhovět, hrozil by jim zákaz vstupu na konference. Novinářům vadí hlavně prodlevy, které kvůli autorizaci vznikají.

Švýcarská novinářka Nicole Krättli pro Journalism.co.uk sdělila, že tento zvyk může teoreticky zlepšit důvěru mezi žurnalisty a jejich zdroji, avšak politik s mediálním tréninkem by neměl vyžadovat autorizaci vlastních citací.