Obnova sovětské železnice: hlavní téma na arménsko-iránských hranicích

Život v Meghri, nejodlehlejším městě Arménie, se možná brzy změní k nepoznání. Má se zde totiž vytvořit nový dopravní koridor mezi Ázerbájdžánem a jeho exklávou Nachičevanem. Obnovit se má ale i zdejší železnice spojující města Baku s Jerevanem. Periferie by se najednou ocitla na mezinárodní dopravní lince. Obyvatelům izolovaného jihu Arménie by to přineslo nové pracovní příležitosti a vyšší životní úroveň, ale také strach ze všudypřítomných Ázerů.

Mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem z 10. listopadu 2020, která ukončila válku v Náhorním Karabachu (dále jen NK), slibuje mimo jiné i vytvoření dopravního koridoru na jihu Arménie propojující Ázerbájdžán s Nachičevanem. Arméni z toho však nejsou příliš nadšení. Obávají se o bezpečnost obyvatel žijících v této oblasti, kterou by najednou měly projíždět tisíce Ázerů. Přece jen proti nim ještě nedávno pálili ostrou munici.

Arménský premiér Nikol Pašinjan to ale vidí pozitivně. Obnovení zdejší železnice spojující Jerevan s Moskvou a Teheránem by podle jeho slov značně prospělo arménské ekonomice. Ani Ázerové se představě o zprovoznění železnice nebrání, znamenala by pro ně totiž přímou linku do Turecka, jejich velkého spojence. Na opravě této dopravní tepny se Pašinjan dohodl s prezidentem Ázerbájdžánu Ilhamem Alijevem 11. ledna 2021 na schůzce v Moskvě.

Železnice do Iránu vede skrze Nachičevan a do Ruska zase skrze Baku. Arméni v současné chvíli nemají s těmito státy žádné železniční spojení. Na této odnoži transkavkazské železnice přestaly vlaky pravidelně jezdit v roce 1989 po propuknutí války o NK (trvající až do roku 1994).

Chátrající sovětské nádraží vstane z mrtvých

Hlavní nádraží jižní Arménie bývalo v Meghri, největším městě na iránské hranici. Uběhly ale již tři dekády od chvíle, kdy zde naposledy burácely vlaky. Od té doby místo zeje prázdnotou a mezi zdmi kdysi významné železniční stanice se prohání jen horký vítr vanoucí údolím řeky Araks.

Místo má silnou atmosféru a jistě by se těšilo oblibě vyznavačů urbexu (novodobý fenomén spočívající v prozkoumávání opuštěných budov, pozn. red.) Nádraží osamělo ještě před rozpadem Sovětského svazu a známky silné sovětizace jsou zde patrné dodnes. Například v jednom z oken na nástupišti ještě stále visí plakát připomínající blížící se státní svátek 9. května, Den vítězství. Ten byl vytvořen Josifem Stalinem na počest ukončení druhé světové války v Evropě a slaví se na území většiny postsovětských republik a samozřejmě Ruska.

Kdysi přijíždějící vlaky vítala socha Matky Arménie, která se stále nachází u první koleje. Tato postava představuje ženské ztělesnění Arménie. Její nejznámější „sestra“ se nachází v Parku Vítězství v Jerevanu, odkud se svými 51 metry shlíží na hlavní město.

Stanice není sice již třicet let v provozu, přesto jsou zde ale k vidění vlaky. Lépe řečeno to, co z nich zbylo. Na kolejích stojí náhodně rozmístěné zrezivělé lokomotivy, vagony a vlečky. To vše přispívá k poněkud depresivní náladě tohoto opuštěného místa.

Konečná zastávka: Meghri

Těžko hledat odlišnější místo od zbytku Arménie. Je zde tropické podnebí, vyprahlá krajina, roste zde exotické ovoce. Chceme-li se dostat co nejdále od hlavního města, aniž bychom opustili tuto zemi, skončíme právě v Meghri. Aktuálně jedinou možností, jak se sem z Jerevanu dostat, je osmihodinová cesta autem přes několik horských sedel dosahujících tisícimetrových výšek. Plánovaný vlak přes Nachičevan by tuto vzdálenost zkrátil přibližně na 3 hodiny.

V devadesátých letech byl na stole dokonce plán na územní směnu Meghri za většinu Karabachu i s Lačinským koridorem (ten spojuje samotnou Arménii s NK). Byla to jedna z možností částečného vyřešení výše zmiňované karabašské války. Nakonec na to ale nepřistoupila ani jedna strana. Ázerové by touto směnou přišli o velké území a Arméni zase o jejich nejdůležitější hraniční přechod – ten s Iránem.

Ač Západ vnímá Irán spíše jako hrozbu, pro Arménii je téměř spásou. V současné politické situaci totiž Arméni nemají na Kavkaze moc přátel. Ze západu i z východu jsou sevřeni Tureckem a Ázerbájdžánem, přičemž diplomatické styky stagnují na bodě mrazu a hranice mezi nimi jsou pevně uzavřené. Na severu je pak Gruzie, se kterou je hranice sice otevřená, ale obě země hledají společnou řeč s obtížemi. Zbývá proto jen Irán, který rok od roku vzájemné vztahy s Arménií posiluje.

V roce 2015 došlo asi k největší změně pro obyvatele regionu okolo Meghri. Byl totiž uvolněn vízový režim mezi Arménií a Iránem, díky čemuž lidé mohou jezdit z jedné země do druhé například na trhy. Ještě předtím byla
24. srpna 2003 v severozápadním Iránu vytvořena tzv. „Volná ekonomická zóna Aras“, která usnadňuje obchod mezi kavkazskými státy a Iránem. S oteplováním arménsko-iránských vztahů došlo v Arménii také ke zlevnění pohonných hmot a zemního plynu. Tyto suroviny odebírají Arméni výhradně od svého jižního souseda.

Úřad práce je bez práce

Přestože na periferiích států obvykle bývá nedostatek pracovních pozic, tento fenomén nejjižnější část Arménie netrápí. Míra nezaměstnanosti je zde dokonce jedna z nejnižších v celé zemi. Pětina obyvatel pětitisícového Meghri je zaměstnána v dolech u Agaraku, kde se těží měď a molybden.

Důl pro ně znamená stabilní přísun peněz, ale je zároveň trnem v oku. Těžba se totiž odehrává v horách, ve kterých pramení pitná voda zásobující aglomeraci u iránských hranic. Další měděný důl, asi třicet kilometrů severně od Meghri, zase narušuje panenskou přírodu národního parku Arevik.

Mimo zaměstnance dolů je zde velké množství vojáků, kteří primárně střeží hranice Ázerbájdžánu a Nachičevanu, ale také Iránu. Jejich základny jsou rozprostřené po vrcholcích okolních hor, kde zaujímají strategické pozice. Při cestě po íránské hranici je přítomnost vojáků více než zřejmá. Strážné boudy se nachází téměř na každém kilometru a pohraničníci se volně prochází po silnicích. Na žiletkovém drátě plotu jsou vyvěšeny cedule s přeškrtnutým fotoaparátem.

Dalším populárním zaměstnáním „na jihu“ je oprava automobilů. Touto oblastí totiž projíždí veškeré iránské kamiony vezoucí zboží do Arménie. Mnoho řidičů ji využívá jako zastávku k odpočinku a k opravě svých letitých, opotřebených vozidel, na hranici se totiž neodehrávají téměř žádné incidenty. Cesta do Jerevanu je navíc velmi náročná kvůli několikatisícovému převýšení.

Kdo není horník, voják ani opravář aut, bývá často zemědělec. Meghri je vyhlášené pro výborné tropické ovoce, kterému se v místních podmínkách daří. Pěstují se zde fíky, pomeranče, vinná réva, olivy, broskve či meruňky. Velmi často jsou zde k vidění také granátová jablka. To vše se odsud rozváží do celé Arménie. Mnoho z těchto plodin totiž na jiném místě v této zemi nevyroste.

Nejistá budoucnost přináší naději i strach

Prozatím lze jen spekulovat, jak se tato část Arménie promění s obnovením železnice. Jisté je, že z ospalých vesniček a měst se stanou místa rušnější. Lidé nebudou odkázáni jen na pracovní příležitosti v místě jejich bydliště, studenti zase budou moct dojíždět na kvalitní střední školy a univerzity do Jerevanu. Pravděpodobně dojde ke zlevnění některých potravin a produktů, které se dováží z hlavního města. To vše by znamenalo zvýšení životní úrovně pro místní obyvatele.

Výhod je mnoho, obav ale také. Arméni se bojí toho, co se stane po otevření dopravních koridorů na jejich území. Tisíce projíždějících ázerských aut by byla rovněž nová realita, která obyvatele jihu země čeká. Pokud ale tyto dva znepřátelené národy konečně naleznou společnou řeč, výhod se dostane jim oběma. Jak moc reálná je tato představa, ukáže až budoucnost.