Jaderná energie je cesta do budoucnosti. Pokud ji tedy stihneme

KOMENTÁŘ: V příštím roce by měl začít proces výběru, kdo postaví nový reaktor v JE Dukovany. Ať už tendr získá kdokoliv, stavba by měla začít v roce 2029 a nový reaktor bude podle plánu vyrábět elektřinu od roku 2036. Státní zakázka za astronomických 160 miliard korun, kterou by se měla částečně zajistit uhlíková neutralita ČR, je však z celkového pohledu směšnou částkou. Budoucnost nás bude stát mnohem více než jen peníze, pokud radikálně nezměníme současný energetický systém.

Absolutní uhlíkové neutrality nelze z fyzikálního hlediska nikdy dosáhnout. Každá dýchající bytost do svého okolí vypouští CO2, stejně tak i při stavění domů, cest, mostů, atd. Obnovitelné zdroje energie podléhají stejnému vzorci, ocel potřebná na větrné a vodní elektrárny se vyrábí pomocí koksu, tj. uhlí. Fotovoltaické články se z větší části také vyrábějí z koksu, který se za vysoké teploty musí upravit, a vypouští při tom nemalé množství oxidu uhličitého. Beton, ze kterého se staví vodní přehrady, při míchání také vypouští CO2.

Draze obnovitelné zdroje

Pokud by se podle současných trendů měly začít stavět větrné, vodní a sluneční elektrárny ve větším množství, pravděpodobně by se množství vypuštěného CO2 do ovzduší nesnížilo na požadovanou hranici. Bez ohledu na to, že životnost jednoho fotovoltaického monočlánku je asi 30 let a životnost větrné elektrárny 40. Zároveň výkon těchto jednotek je nejen z globálního, ale i ze státního hlediska zanedbatelný.

Vodní elektrárny na přehradách vydrží sice delší dobu než jednu generaci, avšak pokud by se začaly stavět elektrárny na každém vodním toku, mohlo by to negativně ovlivnit životní prostředí a dostupnost vody.

Za těchto předpokladů lze tedy tvrdit, že současné trendy v nahrazování fosilních paliv obnovitelnými zdroji jsou naivní a neprozíravé. Takovéto řešení lze aplikovat krátkodobě, v horizontu vyšších desítek let. Je to jen vyndáním zátky z vany ve vytopené koupelně, zatímco z kohoutku stále teče voda plným proudem.

Premiér je mrtev! Ať žije uhlí!

Řešení existuje, ale každý den podražuje. A to takovým tempem, že si jej část společnosti ani nechce připustit. Jaderná energie, na kterou některé státy díky populistickému vřískání a neznalosti základní statistiky zanevřely, je pravděpodobně jedinou dlouhodobě udržitelnou cestou, kterou by lidstvo mohlo využít.

S každým rokem, který nestavíme nové jaderné bloky, nám utíká velmi drahý a cenný čas. Vypouštíme do ovzduší oxid uhličitý, který by tam být nemusel, pokud by místo několika uhelných elektráren byla jedna jaderná.

Mezi tradiční odpůrce jádra patří naši jižní sousedé, Rakušané. Jejich jediná jaderná elektrárna Zwentendorf, postavená koncem 70. let, nebyla nikdy spuštěna. Tehdejší neoblíbený premiér Bruno Kreisky vyhlásil referendum o spuštění a prohlásil, že pokud referendum bude proti, odejde z politiky. (Stejně neodešel, pozn. red.) Díky tomu s 50,5% vyhráli odpůrci jádra. Avšak místo této jaderné elektrárny musí elektřinu vyrábět dvě uhelné elektrárny o několik kilometrů dále.

Německo, které v roce 2011 rozhodlo, že po havárii ve fukušimské elektrárně Daiči uzavře všechny své jaderné elektrárny, muselo pozastavit tento proces, protože by nedokázalo bez některých jaderných elektráren dosáhnout uhlíkové neutrality. Pro německou veřejnost tehdy totiž byly dvě největší jaderné havárie v rámci 40 let zřejmě trochu moc.

Jádro vpřed

Lze samozřejmě namítnout, pokud bude více jaderných elektráren, kam se bude dávat odpad, který vyprodukují. Naštěstí již nyní existují jaderné elektrárny, které dokáží znovu využít již vyhořelé palivo. Nehledě na skutečnost, že technologie kráčí vpřed v sedmimílových botách.

Běžná jaderná elektrárna vydrží při dobré vůli 50 let, čímž své menší bratříčky a sestřičky obnovitelné zdroje nechává daleko za sebou v poměru životnost/výkon. Zároveň se bezpečnostní standardy zvyšují s každou nově postavenou elektrárnou a je téměř nemožné, aby u takové elektrárny nastala nehoda bez vnějšího přičinění. Bohužel lidský faktor je zatím jediný omezující prvek v celé této rovnici.

Ani palivo nebude problém. Momentálně objevené světové zásoby uranu by měly vydržet více než 130 let. Naštěstí si doslova plaveme v uranu, který je obsažen v mořské vodě v koncentraci 3,3 mikrogramu na litr. Co víc, nové reaktory ke štěpné reakci využívají prvek thorium. Toho je na zemi přibližně třikrát více než uranu. Je také mnohem méně radioaktivní a nehodí se ani k výrobě jaderných zbraní.

Co si račte přát, lobbying nebo korupci?

Když máme takové možnosti a de facto i volnou cestu k nízkouhlíkové budoucnosti, kdo to zdržuje? Především ropná a uhelná lobby. Společnosti jako Saudi Aramco, Exxon Mobil nebo Gazprom by ztratily své zisky a vliv, pokud by nastala zásadní a rychlá otočka v energetickém mixu mnoha zemí najednou.

Republikánská strana v USA je typickým příkladem, jak lobbying mění peníze na názory. Mezi největší sponzory republikánů totiž patří ropné společnosti jako Exxon Mobil nebo Chevron Corp. Zároveň jedním z největších příjemců sponzorů od těchto společností je bývalý republikánský prezident Donald Trump. Mimochodem, generálním ředitelem Exxon Mobil byl do roku 2017 jistý Rex W. Tillerson, jenž se ve stejném roce stal ministrem zahraničí USA kabinetu prezidenta Trumpa, přičemž v roce 2018 jej vystřídal Mike Pompeo.

Závislost na fosilních palivech je však pro některé státy téměř otázkou existence. Saúdské království získává značné příjmy díky státní společnosti Saudi Aramco, jenž v roce 2019 vydělala v přepočtu téměř 88 miliard dolarů. Podobně jako Arabové, Rusové jsou taktéž závislí na vývozu své ropy a plynu. Svědčí o tom zvýšená aktivita ve stavění nových ropovodů a plynovodů, které mají zajistit příjmy nejen společnosti, ale také ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi, jenž do čela státního plynového kolosu dosadil svého vzdáleného příbuzného.

Je to složité

Je snad ironií osudu, že největším průkopníkem nových technologií v jaderné energetice se stala Čína, která je často uváděna jako jeden z globálních lídrů ve znečišťování. To je technicky vzato pravda, ale má to háček. Tato situace je zčásti nepochopením základního fungování statistiky a částečně tajnůstkářstvím komunistického režimu. V roce 2017 byla Čína opravdu největším znečišťovatelem, vypustila do ovzduší přes 10 tisíc megatun oxidu uhličitého. Důležité je však také vzít do úvahy počet obyvatel. Na jednoho Číňana totiž ročně připadá “jen” 7,7 tuny CO2. Oproti průměrnému Američanovi je to pouze poloviční hodnota.

Čína se v 21. století začala mnohem více orientovat na energetiku bez fosilních paliv. Jaderná energetika Číny nyní tvoří pouze 4,3 % celkového energetického mixu, avšak režim si dal za cíl od roku 2015 stavět 6 až 8 jaderných bloků ročně, což by v roce 2035 mělo tvořit 7,7%. To ale není to nejpodstatnější. Většina z těchto nových reaktorů již bude využívat thorium jako palivo, to Číně může v budoucnu pomoci ve vztazích s evropskými zeměmi jako s Dánskem, které taktéž zahajuje výstavbu thoriových reaktorů.

Jaderné reaktory stojí mnoho peněz, mnoho států se tedy zdráhá je stavět ze strachu o státní kasu. V posledních letech většina nově stavěných reaktorů v Evropě zdražila ještě ve fázi stavby. Je ale pár stovek miliard korun nebo eur něco, kvůli čemu lidstvo zahodí svou budoucnost? Naše generace možná stihnou dožít své životy ještě relativně v klidu, avšak děti našich dětí již tak světlou budoucnost mít nemusí, pokud se něco nezmění.