Nejnovější

Stačí projít kolem místa, kde se griluje, a už máte kamarády, říká Zibura o Náhorním Karabachu.

Opuštěný tank v horské krajině Náhorního Karabachu. Zdroj: archiv Robina Böhnische

O Náhorním Karabachu, potažmo republice Arcach, se v posledním měsíci mluví jen jako o bojišti, o místě sužovaném válkou, kde se jen prolévá krev. Málokdo v našich končinách ale ví, jak velký turistický potenciál toto místo má. Od krásné panenské přírody přes starobylé kláštery a mešity až po mimořádně pohostinné místní obyvatele. To všechno je napěchované do území o rozloze srovnatelné s velikostí Pardubického kraje. Důvodů, proč se vypravit na toto místo je zkrátka mnoho.

Přestože je Náhorní Karabach z pohledu evropského cestovatele velmi odlehlou a izolovanou oblastí, dostat se tam není nikterak složité. Nejsnazší variantou je letět do Jerevanu, odkud se následně do Karabachu přesunete vypůjčeným automobilem, případně maršrutkou (minibusy v zemích býv. východního bloku fungující jako sdílené taxi, které odjíždí, až když se naplní). Z Prahy se přímým letem do Arménie už od roku 2018 nedostanete, nicméně prakticky všechna větší města v blízkém zahraničí přímé lety poskytují – Berlín, Varšava, Vídeň. Pokud chcete letět z Prahy, lze tak učinit s krátkým přestupem v Minsku, případně v Moskvě. Ceny se pohybují mezi 5-8 tisíci za zpáteční letenku.

Kláštery s tisíciletou historií, nedotčená příroda a skvělý koňak

Karabach leží v těsném sousedství Arménie a není proto překvapením, že s ní sdílí spoustu charakteristických věcí – od klášterů až po ovocné destiláty. V Náhorním Karabachu najdeme ale i několik mešit, které jsou pozůstatkem po ázerských obyvatelích této oblasti, kteří téměř všichni zmizeli po válce v 90. letech.

Klášter Dadivank z 9. století se nachází nedaleko hranic s Arménií. Zdroj: archiv Robina Böhnische

„Náhorní Karabach (Arcach) se pyšní nádhernou horskou přírodou a starobylé arménské kláštery jsou do místní krajiny zasazeny stejně úchvatně jako v Arménii. V různém stavu jich lze nalézt po celém území něco přes padesát. Za návštěvu určitě stojí katedrála Gandzasar z počátku 13. století, nebo klášter Amaras, kde po roce 405 po Kristu založil autor arménského písma Mesrop Maštoc první školu, která písmo vyučovala. Při cestě od jezera Sevan je první na řadě působivý klášter Dadivank z 9. století. Zde je potřeba podotknout, že okres Šaumjan, ve kterém Dadivank leží, není původní součástí někdejší náhorno-karabašské autonomní oblasti v tehdejší ázerbájdžánské SSR,” podrobně vysvětluje redakci Houpacího Osla Robin Böhnisch, ředitel Krkonošského národního parku (KRNAP), který toto místo navštívil dokonce pětkrát.

„Ve městě Šuša stojí katedrála Krista Spasitele z 19. století, nedávno poničená ostřelováním silami Ázerbájdžánu, čerstvě po rekonstrukci je šíitská mešita Yukhari Govhar Agha také z konce 19. století. Za návštěvu v Šuši stojí také muzeum karabašských koberců. Ve městě Askeran je k vidění vinařství a výroba ovocných destilátů, stejně tak funkční bednářství s výrobou dubových sudů. Hrad v Tigranakertu je zajímavým muzeem regionálních archeologických nálezů“

Díky své odlehlosti a obtížně dostupnému terénu byla tato oblast ušetřena pokročilejší industrializace a lidé ji tak nezvládli trvale přeměnit, jako se tomu stalo například ve většině Evropy. Dalším faktorem jsou konflikty probíhající v různé intenzitě už přes sto let, kvůli kterým nedošlo k žádné masivní imigraci obyvatel, spíše naopak. Dnes tak tuto nedotknutou horskou přírodu může obdivovat hrstka návštěvníků, kteří se do oblasti rozhodnou vycestovat.

Kaňon Hunot s říčkou Karkar pod městem Šuša. Zdroj: archiv Robina Böhnische

„Zejména západní a severozápadní část Arcachu je výrazně lesnatější než sousední Arménie. Vzácně je možné pozorovat zde velké šelmy. Daleko častěji lze narazit na horké prameny, ať už volně ve zcela přírodní podobě, nebo upravené jako lázně pod širým nebem. Příkladem jsou prameny Zuar, nebo zaniklé lázeňské město Jermajur v údolí, kde se postupně rodí řeka Tartar. Velkým turistickým lákadlem je přírodní rezervace kaňon Hunot pod městem Šuša. Tím protéká říčka Karkar a cílem většiny turistů je tu pěnovcový vodopád Zontik (deštník). Hojně jsou zde k vidění tořiče a další zemní orchideje. Bohatá flóra konečně charakterizuje celé území Arcachu, typické mozaikou lesů, luk, pastvin, protkaných dravými říčkami a drobnými mokřady. Místní jsou pyšní na údajně dva tisíce let starý platan východní u vísky Karmir Shuka. I ten, kdo přehlíží detaily v podobě vzácné flóry nebo fauny, ocení v Karabachu líbeznou krajinu“ popisuje Böhnisch místní přírodní poměry.

Pěnovcový vodopád „zontik“ (= deštník) v kaňonu Hunot. Zdroj: archiv Robina Böhnische

Lidé z hor, kteří vás nenechají o hladu

Je všeobecně známé, že obyvatelé chudších oblastí světa jsou velmi pohostinní a rozdali by ještě víc, než mají sami. Často si raději jídlo „utrhnou od úst“, jen aby pohostili návštěvníky. Arméni se všeobecně řídí příslovím „Host do domu, Bůh do domu“. Pokud vás budou hostit, budou nosit na stůl jídlo do té doby, dokud bude ubývat. Místní jídelní stoly vždy překypují jídlem a arménští hostitelé jsou spokojeni jedině tehdy, pokud je návštěvník přejedený a jídlo na stole zůstává. Na rozdíl od našich kulturních návyků proto není slušností za každou cenu jídlo dojídat, naopak. Nemusíte se ale bát, že by zbývající jídlo vyhazovali, všechno poctivě spotřebují.

Příprava tradiční karabašské chlebové placky „zhingyalov hats“ s nasekanými bylinkami. Zdroj: archiv Robina Böhnische

„Obyvatelé Arcachu jsou vstřícní, pohostinní, hrdí a s báječným smyslem pro humor – jako ostatně lidé na venkově všude možně. Strávil jsem v této oblasti sotva týden a zažil s místními všechno možné. Skvěle se tam stopuje, vezme vás každý. Národním sportem je grilování – stačí projít kolem místa, kde se griluje, a už máte kamarády,“ líčí povahu místních Ladislav Zibura, autor několika humorných cestovatelských knih, který o svých tripech také často přednáší. V rámci svého výletu na Kavkaz navštívil i oblast Náhorního Karabachu a své dojmy sdělil redakci Houpacího Osla.

„Sami obyvatelé Arcachu se označují jako ‘lidé z hor’ a vnímají se trochu odlišně od Arménů, mají vlastní nářečí a některé zvyky. Obecně je ale místní kultura velmi podobná té arménské. Zároveň bych ale rád připomenul, že historicky na území žila také řada Ázerů, kteří museli po válce odejít. Konflikt je komplikovaný a nestavím se ani na jednu ze stran,“ dodává Zibura.

Dovolená ve válečné oblasti? Pro ty, co neradi mainstream!

Ačkoliv v době koronavirové se zdá, že cestování prakticky přestalo existovat, ještě před půl rokem tomu bylo jinak. Cestovní ruch zažíval před vypuknutím pandemie svá zlatá léta – mzdy rostly, životní úroveň se zvyšovala a lidé si mohli dovolit cestovat více než kdy jindy. Overturismus postupně „ničil“ jednu turistickou destinaci za druhou. Velmi k tomu přispěly například nízkonákladové letecké společnosti, se kterými se létání stalo dostupným doslova pro všechny. Spousta lidí proto začala obracet oči k méně probádaným končinám světa. Do hledáčku cestovatelů se dostaly i odlehlejší (a méně bezpečné) oblasti, jako je právě Náhorní Karabach.

„Je to fascinující, velmi odlehlá oblast, kde prakticky neproběhla industrializace, díky čemuž se tam zachovala panenská příroda. A moc zajímavé je také bavit se s místními lidmi. Ti jsou mimořádně pohostinní – také proto, že do Karabachu tolik turistů nejezdí, jsou hrdí, kdykoli se tam někdo objeví. S ohledem na válku a genocidu Arménů bývají příběhy jejich rodin dost smutné. Je ale obohacující bavit se s lidmi, kteří něco takového prožili,“ přiznává Zibura.

Na konci září se opět rozhořel konflikt mezi Ázerbájdžánem a Náhorním Karabachem. Ten probíhá od konce osmdesátých let, kdy vyústil ve válku. Ta skončila příměřím v roce 1994, nicméně potyček na hranicích bylo od té doby nespočet. Tou největší je právě ta aktuální.

„Když se zrovna neválčí, je to tam podle mě bezpečný kus světa (i když člověk musí počítat s tím, že se pohybuje na území de iure neexistující země, takže tam není diplomatické zastoupení). Jinak ale v Arcachu zná každý každého a je to klidná venkovská oblast. Je tam opravdu krásně a je zajímavé sledovat, jak z kdysi válečného pole pomalu vzniká celkem fungující země. Je to opravdu nádherný kout světa, který si budete pamatovat celý život,“ dodává Zibura.

Víza jsou za hubičku

Palác prezidenta republiky Arcach ve Stěpanakertu. Zdroj: archiv Robina Böhnische

„Do Republiky Arcach existuje vízová povinnost, přičemž vízum se dá pořídit na počkání na kontaktním úřadu Arcachu v arménském Jerevanu. Možné a také praktičtější je vstoupit do Arcachu bez víza na přechodu na silnici M12 z Gorisu, nebo M11 od města Vardenis nedaleko jezera Sevan a vyřídit si – opět na počkání a asi za 150 korun – vízum přímo na ministerstvu zahraničí Republiky Arcach v hlavním městě Stěpanakertu,” vysvětluje Böhnisch.

„V lepším stavu byla poslední dobou severní cesta od jezera Sevan, než tradiční cesta od Gorisu takzvaným Lačinským koridorem. Obyvatelé Arcachu, včetně příslušníků bezpečnostních složek, byli vždy zdvořilí a ochotní, problém se nevyskytl a vše probíhalo rychle. Vízum úředníci na ministerstvu zahraničí do pasu na požádání pouze vloží, pas tedy není „znehodnocen“ například pro případ cesty do Ázerbájdžánu, který Arcach vnímá jako své území, vstup do něj z Arménie považuje za nelegální a trestá jej odnětím svobody.”

Památník „My jsme naše hory“ se stal symbolem obyvatel Arcachu. Zobrazuje starší karabašský pár v národním kroji, který záměrně není umístěn na podstavci, aby bylo zřejmé, že zdejší obyvatelé jsou přímo srostlí s horami. Zdroj: archiv Robina Böhnische
Adam Pešout (Články)
Student žurnalistiky na FF UPOL se zájmem o geopolitiku.
  1. Petr Kaminsky | 31.10.2020 v 15:23 | Odpovědět

    No nevim, kdyz se tam valci, tak je to asi jen pro “fajnsmekry”.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*