Nejnovější

Erdoganovo Turecko – staronový hegemon Blízkého východu

Ilustrační obrázek Hurriyet Daily News

Svět se již dávno nenalézá jen kolem Středozemního moře. Turecko však svou strategickou geografickou polohu neztratilo, spíše naopak. Globalizace Turecku napomohla šířit svůj vliv, který na několik desetiletí po 1. světové válce ztratilo. Nyní se tradiční geopolitický hráč vrací na hřiště.

Turci v Malé Asii pobývají již přes 700 let. Strategickou pozici poloostrova na hranici Evropy a Asie si uvědomovali a využívali již staří Řekové a následně i Římané a Byzanc. Osmanská říše se po dobytí Konstantinopole však stala hegemonem, který na několik dalších století zásadně ovlivňoval světové dění. Jako tradiční nepřítel křesťanské Evropy, Osmanská říše po poslední válce v 18. století proti Rakousku rezignovala na výboje do Evropy. Během krymské války se dokonce Turci ocitli na stejné straně s Francií a Británií. Tato válka také předznamenala největšího rivala Turecka pro budoucnost, Rusko.

Pád a vzestup během 20. století velmi ovlivnil současné turecké myšlení. Mustafa Kemal Attaturk, otec moderního Turecka, dokázal vrátit své zemi sebevědomí, ztracené během 1. světové války. Avšak pro Turecko byla klíčová především studená válka. Členství v Severoatlantické alianci přineslo Turkům peníze a umístění amerických jaderných raket
vrátilo pocit důležité země.

Věrný a dobře zaplacený spojenec

Turecko se v 21. století opět stalo významným hráčem. Na Blízkém východě disponuje nejsilnější armádou a nabourává sféry vlivu dalších tradičních regionálních mocností Íránu a Saúdské Arábie. Zároveň si udržuje stále poměrně vřelé vztahy s Izraelem, se kterým sdílí geopolitické a diplomatické cíle. Mezi ty nejaktuálnější patří ekonomická a vojenská podpora Ázerbájdžánu, který od obou zemí nakupuje zbraně a technologie jako raketový štít IRON DOME.

Turecké a americké plavidla při společném cvičení ve Středozemním moři v červenci 2020
Zdroj: Hurriyet Daily News

Bezpochyby nejdůležitějším spojencem jsou stále Spojené státy. Vztah těchto zemí má zásadní význam pro budoucnost Blízkého východu. Další významný spojenec USA v regionu, Saúdská Arábie, není v NATO a jeho pozice se velmi rychle může změnit. Saúdové jako spojenci USA již delší dobu upadají v nemilost, protože saúdská ropa nebude už ani ve střednědobém výhledu stačit USA k udržování extenzivního spojenectví.

Turecko má však zcela jinou pozici. Dobré vztahy s Izraelem a strategická poloha činí z Turecka spojence, kterého se USA jen tak nevzdá. Turci jsou naopak díky štědré finanční pomoci od Západu ochotni ustoupit nebo se dohodnout v případě sporů, jako nyní s Řeckem. Zároveň se můžou Turci spolehnout na vojenskou pomoc ostatních aliančních států, pokud by došlo na konflikt o větším rozsahu, například s Íránem.

Washington se může na Turecko spolehnout také díky plnění aliančních závazku dávání ekvivalentu 2% HDP do armádního rozpočtu, což za rok 2019 pro Turecko bylo 2,7%.

Prodavač melounů Erdogan – druhý Attaturk

Byť se z evropského hlediska zdá špatné, že současný turecký prezident je autoritářský vůdce, který chce rozšířit turecký vliv, z dlouhodobého hlediska je to pro Západ ovšem lepší. Autoritářské Turecko bude chtít i v budoucnu udržet svůj vliv na Blízkém východě. Taková situace by však nebyla jistá v případě, že by se Turci odklonili od autoritářského směrování a zvolili si bližší integraci s Evropou.

Americký prezident Donald Trump s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem na summitu G20 v červnu 2019
Zdroj: Wikipedia commons

Turecko, jako země s 50 miliony obyvatel a 19. největší ekonomikou světa, by výrazně promíchalo poměry v EU a v jejich institucích, nehledě na nerozvinutý turecký venkov, jež by miliardy z Bruselu polykal jako černá díra. Bavit se o těchto možnostech je však prakticky nemožné, a to zejména kvůli neustálé blokaci z řecké strany.

Erdogan má tedy tiché svolení od EU i od USA k rozšiřování svého vlivu na Blízkém východě. A nejen tam. Díky Turkické radě, kam patří také Ázerbajdžán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Kazachstán, se Turecko projevuje ve střední Asii a na Kavkaze. Čili vymezuje svůj vliv také proti Rusku a Číně.

Ekonomická, vojenská i diplomatická spolupráce Turkické rady zároveň nepřímo pomáhají i NATO. Radno si všimnout, že většina ze zmíněných zemí Turkické rady má také autoritářské a nacionalistické tendence. Tento fakt je však pozitivní, protože se díky tomu mohou Kazachstán nebo Kyrgyzstán vymezit proti pokoutnému čínskému přibližování, jež můžeme již delší dobu ve střední Asii pozorovat.

Turecko musí vidět, že Západ měří všem stejným metrem

Současná válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu, o které jsme psali na počátku října, má významný přesah i do ukrajinského konfliktu. Turecko jako člen Severoatlantické aliance stále považuje Krym za součást Ukrajiny. Jako blízký spojenec Ázerbájdžánu podporuje jeho výboje proti Arménii, jež je naopak spojencem Ruska. Evropská unie i NATO by měly tento postoj podporovat, ale zároveň brzdit Turecko v přímém zapojení do konfliktu.

Proč by Turecko mělo sdílet stejný pohled na ukrajinský konflikt, když se přímo vedle něj odehrává velmi podobný konflikt, na který Západ reaguje jinak? Ačkoliv situace na Ukrajině není stejná jako mezi Armény a Ázery, dopad na vztahy s Tureckem může být zásadní, pokud se Západ rozhodne nestavět se na žádnou stranu, nebo hůře, pokud podpoří Arménii.

Kamarádit s Putinem? Nesmysl

Rusko se dlouhodobě snaží tvářit jako světová mocnost. Rozdíl však je být světovou mocností nebo se tak jen tvářit. V odkazu SSSR se Rusku nedaří pokračovat. Ekonomicky si to nemůže ani zdaleka dovolit. Vojensky možná tak ještě dalších pár let. Ekonomické sankce pomalu a jistě zabírají, což znamená méně peněz do ruské státní pokladny a tudíž i méně peněz na zbraně a armádu.

Ruský a turecký voják při spolupráci v severní Sýrii v říjnu 2019
Zdroj: Hurriyet Daily News

To znamená pro Turecko jednu velmi zásadní věc: nejistotu, pokud by se více svázalo s Ruskem. Byť spolupráce na lokální úrovni při obsazování pruhu syrského území na podzim 2019 mohla pro někoho znamenat odklon od Západu k Rusku, není tomu tak.

Turecko vystupuje povětšinou proti ruským zájmům a aktivitám, jako například v Libyi, kde Turecko vojensky pomáhalo oficiálně uznávané vládě s podporou OSN, zatímco Rusko se přiklonilo k armádě generála Haftara prostřednictvím žoldáků z Wagnerovy skupiny podnikatele
Jevgenije Prigožina, což je blízký spolupracovník Vladimíra Putina.

Nedůvěra k Turecku, která je podložená spíše historickou zkušeností než současnými fakty na mezinárodní scéně, zatím přetrvává. Pro Západ je Turecko výhodný spojenec, který však často ze „západního” pohledu dělá nelogické kroky. Rovnovážná pozice mezi tzv. Východem a Západem je pro Turky příslovečná, takové balancování na hranici kontinentů, náboženství i vlivů.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*