Nejnovější

Rok a půl v Nikaragui. Často jsem ve městech vnímala zášť, venkov byl pravý opak, říká Martina Bařinová

Zdroj: archiv Martiny Bařinové

V devatenácti letech si vyběhala” atletické stipendium v USA. Tam také vystudovala latinskoamerickou literaturu a následně učila angličtinu v neziskových organizacích v Nebrasce a na nikaragujských školách. Nyní vyučuje na Karlově univerzitě češtinu pro cizince a publikuje články o aktuálním společenském dění ve Střední Americe. „Návrat z Nikaragui do Evropy byl nutný, musela jsem se vrátit ke kořenům, ne se od nich odvracet,“ přiznává v rozhovoru Martina Bařinová.

Během svých cest po Latinské Americe se Martina Bařinová seznámila s příběhy obyčejných lidí. Z pohodlí domova nyní může vyprávět o tom, co jim „bílý svět” bere a co naopak přináší.

Díky kvalitním atletickým výkonům jste ve svých devatenácti letech získala stipendium na University of Nebraska-Lincoln, bylo pro vás náročné (pře)žít v odlišném prostředí?   

Naopak, hlavně první roky mi přišly hodně jednoduché. Nejspíš proto, že jsem jen pokračovala v tom, co jsem dělala vždycky. Běhala jsem dvakrát denně, chodila do školy, na brigádu a o víkendech jezdila na závody. Na kulturní šok prostě nezbýval čas. Těžší období nastalo až spolu se zdravotními problémy. Po operaci už jsem nepodávala takové výkony a věděla jsem, že můžu přijít o stipendium a tím i o vysokoškolské vzdělání. Bylo to velmi bolestivé a frustrující, ale zároveň už jsem začínala vidět i za obzory atletického oválu…

Změnil se zásadním způsobem váš život po rozloučení s atletikou?

Po vypršení atletického stipendia jsem získala další, tentokrát na magisterské studium latinskoamerické literatury. Pravdou je, že jako cizinka s humanitním vzděláním bych jinde než na univerzitě existovat nemohla. Obzvlášť s Trumpovou politikou. Bydlela jsem v garsonce na kraji ghetta a pracovala v neziskovce, kde jsem učila uprchlíky a vězně anglicky. Z dvanácti vězňů bylo deset Hispánců, jeden Súdánec a jeden negramotný Afroameričan narozený v Nebrasce. V sobotu odpoledne jsem na kole dojela na indiánské pow wow (slavnosti) a večer tančila v černošském soul klubu. V neděli ráno jsem si zašla do protestantského kostela a na svíčkovou do české restaurace. Myslím, že to mluví za vše.

Zdroj: archiv Martiny Bařinové

Byla realita hodně odlišná oproti běžné představě o americkém snu”? 

Amerika je země neskutečného megalomanství a současně nesmírné chudoby. Na ulici jsem potkávala bezdomovce všech národností, kteří neměli přístup k lékařské péči, pili pepsi z automatu a nenalhávali si, že bude líp. Na druhou stranu, protože se stát o chudé sociálně nestará, funguje mezi lidmi velká solidarita. Ti, kteří jsou na tom lépe, dobrovolničí v neziskovkách, dávají jídlo do „food banks“ a věnují se charitě. Hodně se zapojují i kostely. Nicméně to nestačí k tomu, aby o širokou vrstvu obyvatel žijících na hranici chudoby bylo postaráno. To je pak začarovaný kruh; drogy, alkohol, násilí a nízké sebevědomí. A to má k „americkém snu“ velmi daleko.

Ve městech zášť, na venkově pohostinnost

Nějaký čas jste žila v Nikaragui, čím vám byla střední část kontinentu bližší? 

Poprvé jsem se tam vydala procestovat několik turistických oblastí. Zdržela jsem se ve vesnici Jiquilillo, v níž se do komunitních projektů zapojují skupiny lékařů, veterinářů, studentů a dalších dobrovolníků. Postupně jsem tam začala jezdit jako dobrovolník každé léto a po dokončení bakaláře jsem v Nikaragui zůstala rok a půl. Až vlivem vlastních zkušeností jsem „volunteer tourism“ viděla čím dál víc kritičtěji, a proto jsem z Pacifiku odjela do vnitrozemí. 

Život tam byl sice drsný, ale mně bližší, krajinou i mentalitou. Milovala jsem výhledy na zapařené kopce, kde vedle palem rostly kávovníky a vzduch voněl teplými fazolemi a spáleným dřevem, milovala jsem přeplněné autobusy, to, jak se brzy stmívalo, a nikdy neutuchající tep hudby.

Přijali vás místní lidé mezi sebe?

Ve městech berou turisty automaticky jako bohaté Američany. S vyčítavým pohledem vám pouliční prodavači, i děti, vnucují cetky, nebo si rovnou řeknou o peníze. Často jsem vnímala nezastíranou nevraživost. Dívali se na mě jako na bohatou gringu (bělošku), která si přijela užít pláž, surf a tmavá těla mladých mužů. Opilci na mě křičeli oplzlé machistické komentáře, párkrát mě i někdo přepadl. 

Naopak na venkově jsem všude jezdila stopem jako místní a v otevřené dodávce si se spolucestujícími povídala. Vždy se mě ptali na mou zemi, jaký tam je měsíc a kolik mám dětí. Když jsem řekla, že ve dvaceti čtyřech letech nemám žádné, hned pro mne měli nějakého bratrance či synovce. Často mě pozvali do svých příbytků, pohostili, byli vnímaví a přirození. Cítila jsem se tam jako doma. 

Zdroj: archiv Martiny Bařinové

Jsou hrdí na svou kulturu? 

Myslím, že jsou, ale takovým pohostinným a skromným způsobem. Mají krásný vztah ke své přírodě, spíš tak bych tu hrdost vystihla než jako nějaký patriotismus. Samozřejmě si také velmi váží všech, kdo statečně bojovali proti Somozově diktatuře během Sandinistické revoluce. 

Vliv západu jedny tíží, druhým pomáhá

Jak se dívají na sebe samotné a na okolní svět? S jakými příběhy jste se setkala? 

Bylo velké štěstí, že jsem měla mezi místními blízké přátele, díky nim jsem nahlédla do rozmanitých míst a mezi různé ekonomické třídy. V závislost na tom se velmi lišil jejich pohled na vlastní identitu i na vnější svět. Nějaký čas jsem žila v horských komunitách s lidmi, kteří přesvědčeně bojují za navrácení kultury zničené bílým mužem. Potomci takřka do jednoho vyvražděných indiánů se znovu učí rituály a zavádějí původní způsoby soužití s přírodou. 

Na druhou stranu mladí muži a ženy, které stálo studium obrovskou námahu a odříkání, vidí v kontaktu s „bílým světem“ příležitost, jak dostat sebe a svou rodinu z bídy. Mnoho rodin se živí prací na kávových plantážích vlastněných velkými korporacemi nebo ve fabrikách, kde se za mizerných podmínek produkuje levné oblečení a další vývozní komodity. Stále více lidí žije také z turismu.

V čem se dále projevuje vliv Západu?

Kontakt ze západním světem má svůj rub i líc. Do země se sice dostaly komodity, které lidem zjednodušují život, na druhou stranu se o ně nikdo neprosil. Každopádně teď už se jedná o zcela globalizovanou zemi. Všichni jsou na mobilu, i vesničanky s koši na hlavách a dětmi v náručí, které dost možná nevychodily ani tři třídy základní školy. A samozřejmě snem všech je mluvit anglicky. Půda původních obyvatel je znehodnocená, přetížená pěstováním kávy a cukrové třtiny, a nepatří jim. Jsou na ní jen námezdní silou. 

Pozitivním důsledkem západního vlivu je vznik nevládních projektů v oblasti vzdělání, ekologie a lidských práv ve spolupráci se zahraničními organizacemi. To je moc důležité, protože u vzdělání vše začíná. Jak jinak mají lidé myslet kriticky, nenechat si líbit populismus a diktátorství, nebo předcházet domácímu násilí?

Po tom všem, co jste viděla a zažila, jaký byl návrat zpátky do Evropy?

Především nutný. Potřebovala jsem se vrátit ke svým kořenům, ne se od nich odvracet. Ale mezitím už se stal latinskoamerický svět mou nedílnou součástí. Částečně i kvůli tomu, abych s ním neztratila kontakt, jsem po návratu začala pracovat v mexické restauraci La Casa Blů. Práce tam mi stejně jako výuka cizinců na Karlově Univerzitě dává smysl a je to přirozená kombinace se světem literatury, kde si pak své dojmy zpracovávám abstraktně a hledám odpovědi. 

Ekonomická krize udeří ve Střední Americe tvrdě

Která témata považujete za nejzásadnější? 

V současné latinskoamerické literatuře jsou důležitá témata spojená s důsledky kolonizace, píše se o násilí, migraci a o hledání vlastní identity. Z různých úhlů se nahlížejí historické události a politické převraty posledních dvou století. Osobně jsou mi blízké myšlenky současných latinskoamerických intelektuálek, které se na svět dívají „zleva” z pohledu feminismu, původních obyvatel, migrantů a sexuálních menšin, a rozvíjejí teorie o fungování společnosti podle vize původních obyvatel. Současná latinskoamerická literatura vrhá světlo na brutalitu a rozměr násilí (na lidech i na životním prostředí), které se v tomto regionu zcela vymklo kontrole a je přímo spojené s principy mezinárodní tržní ekonomiky.

Může podle vás literatura něco změnit?

Věřím, že ano. Literatura je zrcadlem naší společnosti, skrze ni přemýšlíme o naší existenci a díky ní můžeme nahlédnout mimo předepsané a médii vnucované scénáře. U myšlenky vše začíná, když si něco dokážeme představit, můžeme to začít i tvořit. 

Jaké dopady bude mít nynější koronavirová krize v zemích třetího světa?

Cítím, že všichni obecně potřebujeme zpomalit. To se teď vlivem koronaviru děje. Tempo konzumu, nadprodukce a hypermobility, ve kterém jsme dosud jeli, bylo neudržitelné. Nicméně mám obavy, že v zemích „třetího světa“ dozvy ekonomického vykolejení udeří tvrdě. Životní podmínky v Karibiku a Střední Americe byly náročné už předtím. Kromě násilí a chudoby oblasti trpí častými přírodními katastrofami. Další problémy by mohly rozdmýchat nepokoje. Na druhou stranu, když budu hodně optimistická, mohlo by dojít k přehodnocení a přenastavení našeho dosavadního způsobu života. Celé planetě by to rozhodně prospělo.

  1. Petr Kaminsky | 18.4.2020 v 19:22 | Odpovědět

    Korektura – dozvy.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*