Nejnovější

,,Moja mě poznává, přinesla mi ukázat mládě,” říká gorilí táta Marek Ždánský

Ti, kteří zažili rok 2005, si pravděpodobně vybaví reality show typu Vyvolení a Big Brother. Český rozhlas tehdy využil situace a přišel s projektem Odhalení, který jejich koncept parodoval. Mezi účastníky však nebylo patnáct navzájem neznámých lidí, ale rodina pražských goril. Vítěz dostal místo jedenácti miliónů jedenáct melounů a úspěch celého projektu přispěl k popularitě gorilí rodiny v pražské zoo.

Redaktorka Houpacího Osla vyzpovídala Marka Ždánského, který v letech 1994 – 2009 působil v ZOO Praha jako gorilí ošetřovatel. Ten také ve spolupráci se spisovatelkou Markétou Pilátovou následně vydal knihu Gorilí táta, která vypráví o životě s gorilami a práci ošetřovatele lidoopů v zoologické zahradě.

“Gorilí samici Moji jsem nějak utkvěl v paměti. Vždy, když jsem u ní, přijde a sedne si za mnou bez toho, abych na ni třeba volal. To není obvyklé, když nebyla odchovaná na láhvi,” říká Ždánský.

Několik let jste v pražské zoo působil jako chovatel goril nížinných. Čím vás za tu dobu gorily nejvíce překvapily?

Když to shrnu, v zoo se gorily samozřejmě chovají jinak než ve volné přírodě. Chvíli trvá, než si člověk s nimi vybuduje vztah, než ho vůbec příjmou. A překvapilo mě, že si vybírají, jestli ošetřovatele budou akceptovat, nebo ne.

To znamená, že s nimi ošetřovatel musí komunikovat a oni ho musí poslouchat. Každá má jméno a když na ni zavoláte, tak přijde. Když se ale gorila rozhodne, že vás nebude brát, tak nepřijde a v tu chvíli ztrácí funkce ošetřovatele smysl a ten člověk s gorilami pracovat nemůže. Musí ho prostě vzít. Je opravdu překvapivé, jak ta zvířata dokáží ošetřovatele poznávat.

Jak dlouho trvalo konkrétně u vás, než vás příjmuly?

To bylo u každé individuální. Se samcem Assumbem to byl několik let dlouhý proces. Přede mnou tam dělaly pouze ženy, on na ně byl navyklý a já pro něj byl nepřítel. Dlouhou dobu jsme válčili, házel po mně svoje bobky a já se mohl jít tak akorát osprchovat. Ale dokázali jsme se přenést a pak už byl v pohodě.

Gorila Bikira byla vychovávána člověkem v gorilí školce ve Stuttgartu a občas chodí po dvou. Dělají to všechny gorily vychované člověkem, nebo je v tomto výjimečná?

Určitě to nedělají všechny gorily vychované člověkem, ale ona není jediná. Je více goril, které takto chodí. Záleží na gorile, člověk na to vliv nemá.

Bikira na vzpřímené procházce

A je něco, v čem se výrazně podobají člověku?

Je toho hned několik. Nejvíc viditelná je jejich rodinná vazba a to, jak se třeba samice stará o mládě a samec jako táta zase učí mládě chodit.

Akorát tedy gorilí samec může mít více samic. To u lidí většinou nebývá, nebo by být nemělo.

K nejznámějším mláďatům patří gorilí samička Moja, narozena 2004 v Praze, které jste zachránil život. Co se tehdy stalo?

Myslíte to, jak se topila? Šlo o nešťastnou náhodu, kamery tam sice byly, ale ani jedna nenahrávala. Ten den byla zima a dost pršelo, gorily jsou v dešti hrozní peciválové. Správně by jim déšť neměl vadit, ale když začne pršet, tak si zalezou.

Šli jsme je s kolegyní zkontrolovat a viděli jsme Moju, jak leží v příkopu hlavou dolů. Rozběhl jsem se a skočil pro ni. Vytáhl jsem ji na břeh a v tu chvíli za mnou přiběhli všichni ostatní. Nejblíž byl Richard (gorilí samec – pozn. red.), ale já je v tu chvíli vůbec nevnímal a začal jsem Moju oživovat. Ona se probrala a začala šíleně ječet, protože v lidské náruči nikdy nebyla. Tak jsem oslovil Kambu, kterou jsem měl nejblíž, ať si ji vezme k sobě. Ona si ji vzala, všichni se sebrali a odešli.

Kolik Moji tehdy bylo?

Dva roky. Proto nejsem zastáncem vodních příkopů. Jsem zastáncem skel ve výběhu. Je hezké, když gorila ke sklu přijde a máte skoro přímý kontakt. Navíc se tlumí i přenos nemocí. Jen lidská rýma může zvíře zabít. I když v současné době už veterina hodně pokročila, takže to není pravidlo a zvířata se dožívají krásného věku, kolem čtyřiceti let.

Uvědomovala si Moja, že byla v ohrožení? Projevovala nějak vděk?

Vůbec. Za pár minut, hned jak oschla, už běhala, byla drzá a bylo jí to šumák. Nejvíc mě zarazilo, že oni si navzájem umí pomoct, dělají si podpěrky, když chtějí někam vylézt, ale pro Moju se natáhnout nedokázali. Měli až moc velký respekt z vody nebo zafungoval půd sebezáchovy. To už jsou ale jen dohady.

Moja těsně před odjezdem z Prahy

Když už je řeč o Moji, v Praze už není, v roce 2011 byla převezena do Španělska. Vy jste za ní už několikrát byl. Chová se jinak, když si všimne, že tam jste ?

To je právě zajímavý. Přišel jsem normálně ze strany návštěvníků, Moja mě viděla, přišla za mnou a ukázala mi své mládě. Je to zajímavý v tom, že ona není odchovaná člověkem na lahvi, tam je ta fixace na člověka samozřejmá, ale to není její případ. Prostě jsem Moje v té paměti nějak utkvěl, vždycky když tam jsem, tak přijde a sedne si za mnou, bez toho, abych na ni třeba volal. Nikdo mi to nevěřil, dokud jsme to s kolegy nezfilmovali. Všichni jsme z toho byli paf.

Takže se jí vede dobře?

Má dobře vybranou zahradu. Geneticky na tom tedy není nejlíp, takže teď má antikoncepci a nechci malovat čerta na zeď, ale dlouho se jí nezbaví. Vydělala ale na tom, že ve Španělsku je déle teplo než u nás a může chodit déle do výběhu.

Co znamená, že geneticky na tom není nejlíp?

Její rodiče – Richard a Kijivu – mají hodně mláďat, stejně jako jejich rodiče. Větev se hodně rozvinula a má hodně příbuzných. Ta linie jde špatně uhlídat, kapacita zahrad začíná být plná.

Gorila nížinná patří ve volné přírodě k ohroženým druhům. Existují organizace, které se zasazují o jejich ochranu? Existuje naděje na záchranu a vyškrtnutí ze seznamu ohrožených druhů? Co je k tomu potřeba?

Ze všech goril je goril nížinných nejvíc, oproti třeba gorilám horským, které patří ke kriticky ohroženým druhům. Gorila nížinná je na tom o něco lépe, protože domorodci pochopili, že řízeným turismem se dají vydělat prachy. Pytláctví se zastavilo a z pytláků se stali stopaři. Gorily jsou výdělečné pro místní, protože turisté si na památku koupí jejich výrobky. Z pětiset goril se počet rychle vyšplhal na tisíc. Kromě člověka jiného predátora nemají.

Foto: Hana Douglasová

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit