„Nejsem hérečka. Lidé by mě nechtěně považovali za k*rvu,“ říká moderátorka Tereza Dočkalová

Držitelka dvou cen Thálie Tereza Dočkalová vstoupila do povědomí diváků jako ukřičená feministka z pořadu Branky body kokoti, který byl minulý rok nominován na Křišťálovou lupu. Jak vnímá samotné hodnoty pořadu a do jaké míry je její vystupování v něm rolí?

Tereza Dočkalová účinkovala na nedávno uskutečněném Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu. Ve svém představení s názvem Kokoti bez obalu: Vnitřní svět Terezy Dočkalové aktérka zábavnou formou popsala, kde čerpá inspiraci ke svému hereckému projevu. Na dotazy následně odpověděla i redakci Houpací Osel.

Na internetu máte úspěšný pořad, kde se s humorem věnujete otázkám genderu a rovnoprávnosti. Zároveň glosujete sexistické výroky a udělujete prasáky týdne. Mimo jiné jste nositelka dvou cen Thálie. Považujete se primárně za herečku, bavičku, aktivistku, nebo novinářku?

Já jsem primárně herec. Nemám totiž ráda označení herečka. Od doby, co Věra Chytilová natočila Dědictví aneb Kurvahošigutntag, se tím protaženým „é” ve slově herečka lidé nechtěně dopouštějí toho, že vás vlastně považují za k*rvu. Takže všude, kde vyplňuji kolonku povolání, píšu, že jsem činoherec.

To jsem primárně. Zároveň ve chvíli, kdy jsem činohru dělala už několik let, mě dost štvalo, že má aktivita nemá správný dopad. Chtěla jsem projevit názor nebo se zapojit do veřejné diskuze, aby má práce měla společenský přesah. V tu chvíli přišla nabídka na Branky body kokoty. Ten pořad moderuji, to znamená, že scénář už dostanu připravený. Takže více než o aktivistce o sobě přemýšlím jako o člověku, který propůjčil svůj hlas feminismu. V první řadě si z toho děláme prdel, čímž se snažíme tu debatu, která je podle mě dost zatěžkaná a plná různých failů, odlehčit.

Máte dost výrazný hlas. Nepřemýšlela jste, že své portfolio rozšíříte i o dabing?

Já dabing nesnáším, a to i jako uživatel. Ta práce je hrozně placená a bylo by fajn, kdybychom se bez ní obešli. Zlatá doba dabingu už je, s výjimkou Simpsonů, dávno pasé.

Zpátky k vašemu pořadu a prasákům týdne. Stalo se vám někdy, že se onen zmíněný prasák ozval? Ať už útočně nebo se sebereflexí, protože si uvědomil, že to přehnal? Mimochodem, kdo drží rekord?

Rekord podle mě drží Michal Viewegh, ale už mu na paty šlape Václav Klaus mladší.

Prasáci se nikdy neozývají mně, protože já jsem na sociálních sítích dlouhou dobu byla skrytá pod nicknamem. Takže není úplně jednoduché mě „vyhejtovat”, pokud mě zrovna nechcete zastavit na ulici, což zatím nikdo neudělal. Schválně, kdy začnou.

Ale prý se ozval jeden pan gynekolog. Prasáka dostal za to, že do soutěže, kam měli lidé posílat fotky z jejich povolání a vyhrát za to večeři s Leošem (Marešem; pozn. red.), on poslal selfie u roztažených nohou pacientky. Potom napsal do redakce, že s tím nesouhlasí a požaduje omluvu. Dokonce chtěl, abych se v dalším díle prohlásila za prasáka týdne já. Naštěstí to není můj gynekolog.

Je vaše vystupování v pořadu do určité míry role nebo jste to autenticky vy?

Nejsem to autenticky já. Je to role. Ztvárňuji to, jak si lidé dneska představují feministku. Protivnou, naštvanou, ukřičenou ženskou. To je tam naschvál.

Ale s hodnotami pořadu souhlasíte…

Jasně, jinak bych to nedělala. Neexistuje role, kterou můžete vykonávat, když pro ni nenajdete pochopení. Vlastně jen jednou se mi nelíbilo, komu má být udělen prasák týdne. Vše jsme ale vykomunikovali.

Jaká je tedy česká společnost, co se týče genderových stereotypů? Je možné, aby i u nás zastávala žena vysokou státní funkci jako na Novém Zélandě nebo na Slovensku?

To by bylo skvělé, kdyby se to stalo. A podle mě se to taky stane. Pod námi už vyrůstá nezatížená generace, která se nemusí utápět v nějakém šovinistickém humoru. Dřív na to lidi nebyli zvyklí, tak se s tím teprve popasovávají. Takové ty statementy jako ‘Teď už nebudu moci pouštět ženu do dvěří’ za chvilku ustanou. Jen musíme počkat.