Libicher: Ano, Samuel L. Jackson může hrát Jana Žižku a Luděk Sobota může hrát Nelsona Mandelu

Moment, moment! Já chápu, že např. Malá mořská víla je zcela fiktivní postava a že číslo 007 může mít prakticky kdokoli i v rámci fikčního multiversa (podle marvelovského vzoru) Jamese Bonda, ale Žižka s Mandelou jsou přece reálné historické postavy a víme, jak vypadaly, ne?

Ano, stejně tak je ale Moskva reálné město a Tiger reálný tank. V obou případech víme, jak dané věci vypadají. A přesto může Moskvu v Mission Impossible hrát Praha a Tigery ve válečných filmech zcela běžně hrají nějaké úplně jiné tanky. V italských válečných filmech dokonce ani není problém, aby to byly italské tanky ze 60. let a nad nimi létali nacisté ve Spitfirech.

V historických filmech se zcela běžně vyskytuje spousta prvků, které neodpovídají skutečnosti (resp. našim vědeckým poznatkům o historii) – ať už jde o rekvizity (zbraně, kostýmy, zbroje), nebo třeba chování postav a hodnoty, které vyznávají. Vlastně je to tak, že mnoho rozšířených mylných představ o středověku pomohly užit filmy a jiná fikční díla.

Jo a gratuluju, už teď jsi chápavější než půlka internetu.

No, ale není to prostě chyba, že v nějakém filmu nejsou historicky věrné tanky? Nemělo by nám to taky vadit? A fakt by čeští diváci v pohodě přijali černého Žižku?

Jak pro koho. Různé skupiny diváků mají různá kritéria a záleží i na obecnějších konvencích, kterým jsou rozdílná publika uvyklá.

Takovému Quentinu Tarantinovi, který z italských válečných filmů čerpal inspiraci pro Hanebné pancharty, neautentická válečná technika určitě nevadila. Naopak hodně vadí třeba specifickému publiku fanoušků válečných filmů, kterým právě na historicky a věcně přesné prezentaci techniky záleží. Proto mezi nimi “Macaroni Combat” filmy taky mají strašnou pověst.

A celé je to poněkud komplikované. Vezměme si takové Zachraňte vojína Ryana. To je film, který na nás (zvláště ve srovnání třeba s válečnými filmy ze 60. let) působí velice realisticky. I skuteční váleční veteráni údajně tvrdili, že tento film dokázal věrně zprostředkovat pocit, který sami v bitvách zažívali. Přesto obsahuje řadu nerealistických prvků – ať už jde o rekvizity (tanky či telefonní šňůry) nebo různé stylistické volby.

Více divákům bude nepochybně vadit to, že v Ryanovi nejsou skutečné Tigery, než že by se třeba pozastavovali nad nerealistickým ztvárněním střelných zranění (každý zásah je znázorněný obláčkem prachu a krve). Nakonec, jejich realistické ztvárnění by nejspíš ve filmu vypadalo hůře, neboť by v mnoha případech zásahy nebyly pořádně vidět. A nikomu nevadí, že film na svou umělost jasně upozorňuje svou vizuální stylizací – nikdo nemáme v oku rychlou filmovou clonu, která Ryanovi dodává jeho charakteristický vzhled. A tzv. “běžnému divákovi” nebudou vadit ani ty Tigery, protože je nedokáže rozpoznat a stačí mu, že je tam něco hranatého s pásy a kanónem, co vypadá jako ten slavný německý tank.

A připomeňme si, že americké i české publikum je třeba zvyklé přijímat nerealistické a excesivní prvky třeba v Matrixu nebo Avengers, ale už o poznání hůř se mu přijímají nerealistické prvky v indických filmech s Rajinikanthem. Jistě i proto, že Matrix a Avangers tyto prvky dovedou západním divákům podat způsobem, který je pro ně přijatelný. Třeba tím, že je ukotvují v nějaké jim známé estetické tradici (třeba v superhrdinských komiksech, kde jsme zvyklí akceptovat přítomnost nerealisticky silných hrdinů v barevných kostýmech).

I v případě Žižky v podání Samuela L. Jacksona by tedy celkové zpracování filmu určovalo, jak dobře by do něj tato castingová volba zapadla.

Teď mluvíš o černém Žižkovi, ale nějak ti z toho utekl ten bílý Mandela.

S Mandelou je to totiž o něco komplikovanější. Pokud bychom ho tedy chtěli ztvárnit v rámci nějakého životopisného filmu tematizujícího jeho boj za práva černochů (a ne třeba jen jako nějakou epizodní postavu). Pokud by byl bílý, pak by jeho úsilí nedávalo tak úplně smysl. Teda, ne že by za práva černochů nemohl bojovat běloch, ale u Mandely je přeci podstatné, že sám k té utlačované skupině patřil.

Pokud by fikční Mandela měl být bílý a přitom měl zůstat zachován smysl životního příběhu reálného Mandely, musel by se nejspíš rasový princip útlaku v apartheidní Jižní Africe nahradit něčím jiným (tak jako třeba ve Singerových X-menech jinakost v podobě genetické mutace může symbolizovat jinakost v podobě homosexuality). Klasický “akademický” životopisný film by si s bílým Mandelou asi těžko poradil. Ale dovedu si představit nějaké umělecky radikální zpracování, kde by to fungovalo.

Autor: Miroslav Libicher