Nejnovější

Kašmír je místo, kde válka ani mír nepříchází v úvahu

Sporným územím Kašmíru, rozkládajícím se v podhůří Himáláje, otřásl ve čtvrtek 14. února bombový útok namířený proti autobusu indické polovojenské policie. Ta střežila kašmírskou hranici mezi Indií a Pákistánem. Více než 40 jejích příslušníků bylo zabito, zbytek posádky vyvázl s těžkými zraněními. K útoku se přihlásila teroristická organizace Džajše Muhammad, která je dle Indie napojená na pákistánskou vládu a tajné služby.

Náboženství, právě to se nyní stává nejdůležitějším faktorem indicko-pákistánských vztahů. Indický premiér Nárendra Módí totiž po svém nástupu do funkce v roce 2014 nastolil v zemi ideologii těžkého hinduisticko-populistického nacionalismu, ve kterém například zpochybňuje i Darwinovy či Einsteinovy teorie a prohlašuje nadřazenost indického lidu.

Ne všem se však tato politika zamlouvá. Proto před letošními parlamentními volbami dělá Módí vše proto, aby si úřad udržel. Utlačování muslimské komunity, které má u většinově hinduistické populace zelenou, je jednou z cest.

I proto Módí po únorovém teroristickém útoku pohrozil Pákistánu tvrdou odvetou, podpořenou protesty proti muslimům v indických městech. Demonstranti neváhali ani s přímými útoky na vyznavače Koránu či na jejich majetek – volali po rázném útoku proti západnímu sousedovi. Toho se nakonec dočkali 26. února, kdy indické letectvo započalo s takzvanými „chirurgickými“ nálety proti údajným základnám teroristů.

Pákistán s reakcí neotálel. Okamžitě rozpoutal přestřelky na hranici a o den později i protinálety na indické území, kde podle mluvčího pákistánské armády chtěli poničit infrastrukturu. Výsledkém bylo sestřelení dvou indických letounů a jeden zajatý indický pilot. Indii se také podařilo sestřelit jeden nepřátelský letoun.

Propuštění zajatce jako konvence nebo gesto míru?

Od té doby se situace mírně zlepšila. Obě strany hranice zůstávají pod neustálým dohledem pohraniční stráže v pohotovosti, ale četnost přestřelek se snižila.

Pákistán si totiž pravděpodobně uvědomuje svoji bezvýchodnou situaci, a tak propustil zajatého pilota. To sice Indie přijala jen jako standartní proceduru vázanou na ženevskou konvenci, přesto jde o mírové gesto.

Válečný konflikt by totiž nebyl vhodným řešením ani pro jednu stranu. „Indii by výrazně zpomalil její pěkně rozjetý ekonomický růst, navíc by znejistil investory, kteří jsou dnes pro Indii dost důležití, o poskvrně na mezinárodním poli, kde má dnes Indie velmi důstojné postavení, ani nemluvě,” popisuje situaci indolog Zdeněk Štipl.

A Pákistán by si plnohodnotnou válku nemohl finančně dovolit. “Pákistán je na tom o poznání hůře, jeho ekonomika je v troskách, válkou by ztratil skoro vše. Navíc by, bráno čistě početně, nebyl schopen válku vést příliš dlouho,“ dodává s tím, že v případě konvenční války by Pákistán ekonomicky vydržel 3-4 dny.

Proto se pákistánský premiér Imran Chán raději nepouští do žádných větších akcí. Zároveň se však kvůli tlaku vlastního lidu nemůže Indii zcela podvolit. A právě zde je podstata a největší problém celého konfliktu – nepředvídatelnost kroků obou představitelů země.

Číno, pomůžeš?

Obecně vzato, Chánovi zbývají 3 možnosti. Ta nejméně pravděpodobná je použití jaderných zbraní. Obě země jimi disponují, ovšem jejich jaderný arzenál je značně zastaralý a neví se, zda vůbec použitelný. V každém případě by jeho odpálení nikomu neprospělo, jen by do konfliktu zapojilo světové velmoci, které by se dost možná přidali na Módího stranu.

„Představitelé obou států dobře ví, co mají v rukou a co by se tím spustilo. Navíc tlak mezinárodního společenství, jehož jsou právoplatnou součástí, jim svazuje ruce,“ shrnuje tuto variantu Štipl.

Další možnost – zahraniční pomoc. Tady se nabízí jen Čína. Pekingu by se ale angažmá v tomto sporu příliš nevyplatilo, takže případné volání o pomoc z Islamabádu by spíše nevyslyšela.

„Jistě by se ozvaly čínské výhružky Indii, protože Čína je dlouhodobý a věrný spojenec Pákistánu. Ale i během současné vyhrocené situace Čína neodsoudila letecký útok Indie na přesně vybrané cíle v Pákistánu, jen vyzvala k uklidnění situace,“ hodnotí druhou variantu Štipl. A pokračuje: „Prakticky všichni pozorovatelé hodnotí situaci tak, že Pákistán zůstal sám. To je mimořádně zajímavá a neobvyklá skutečnost.”

Bezvládí jako v Afganistánu

Pákistán se tedy nemá o co opřít. Má horší armádu, výrazně slabší ekonomiku, žádné odhodlané spojence a nepříliš stabilní vedení země. Logicky se tedy nabízí poslední možnost, a to podvolit se nárokům, jež si klade indická vláda. To však Chánovi nedovoluje hrdost a soupeření na vlastní politické sféře.

„Je zjevné, že separatistické organizace v Kašmíru a teroristické skupiny v Pákistánu jakémukoliv dialogu nepřejí. Kdykoliv se nějaký smysluplný dialog mezi oběma zeměmi blíží k realizaci, dochází na jedné či druhé straně k přestřelkám, popř. k velmi závažným útokům proti indickým civilním cílům,“ vysvětluje Štipl, s tím, že ani Indie nemá jednoduchý výběr svých dalších kroků.

Indové sice chtějí rázné zakročení, ale Módí si nechce pokazit mezinárodní vztahy. „Módí je sice nacionalista, ale spíše s vyhraněnou rétorikou na domácí scéně. V zahraničí svou zemi reprezentuje jako spolehlivého partnera, rostoucí ekonomiku, IT velmoc apod., která chce mít mírové vztahy se všemi,“ dodává Štipl.

V současnoti to však nevypadá, že by se Chán mohl vydat cestou míru. Uvědomuje si totiž, že radikálové, jež mají v Pákistánu poměrně velký vliv na dění v zemi, by ho mohli třeba i násilně sesadit. Tak by v jeho zemi nastalo naprosté bezvládí podobné tomu v Afganistánu, které by vztahům s Indií ani pákistánskému obyvatelstvu nepomohlo. Spíše naopak.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit