Mediální vzdělávání pouze pro mladé? Mediální odborníci nejen o dezinformacích a seniorech

Dnešní doba – ať chceme, nebo ne – je silně ovlivněna užíváním médií. Avšak mnoho lidí, kteří se každodenně setkávají s médii, vstupují do mediálního prostoru a využívají služeb médií, ve výsledku jen málo rozumí tomu, jak opravdu mediální komunikace funguje. Nejohroženější skupinou přitom není pouze mládež, ale také často marginalizovaná skupina v oblasti mediálního vzdělávání – senioři.

V průběhu historie se dle akademika a komunikačního teoretika Denise McQuaila role médií proměňovala. Představy o „všemocných médiích“ byly v kurzu do konce 30. let 20. století. Důvodem bylo zejména zděšení ze síly, jakou působila nacistická propaganda, a ze zdánlivé neschopnosti publika jí čelit.

Tyto představy jsou však již překonané. Lidé nejsou „prázdné nádoby“, aby byli takto snadno ovlivnitelní každým mediálním obsahem, se kterým se setkají. Moc médií v současné době leží jinde.

Média už nejsou chápána jako někdo, kdo určuje, jak mají lidé myslet. Dnes hrají média spíše roli moderátora, stanovují rámec diskuze. V zásadě to, o čem mají – nebo by měli – lidé přemýšlet.

Jak se sdělením lidé naloží, je pak ovlivněno jednak sociálním okolím příjemců, jejich vlastními znalostmi, zkušenostmi, dovednostmi, názory a záměry. A právě dovednost rozumět médiím – mediální gramotnost – je v dnešní době čím dál tím více skloňovaným tématem.

Chybějící vědomosti a přehnané představy o vlastních znalostech

Podle jedinečného průzkumu, který prováděla v létě 2018 agentura STEM/MARK ve spolupráci s Českou televizí, jsme na tom s mediální gramotností velmi špatně. A co víc, sekundární analýza ukázala, že ještě hůře jsou na tom lidé nad 50 let a senioři.

Podle této studie je zcela mediálně negramotná čtvrtina Čechů – tedy dosáhli v rámci výzkumu méně než 30 bodů ze 100. Kdybychom se pak měli zaměřit na specifický aspekt rozeznávání falešných zpráv od těch reálných, dostáváme se na číslo ještě nižší – konkrétně na 23 %, která značí reálný počet respondentů, kteří byli schopní falešnou zprávu identifikovat. U lidí nad 50 let se jedná dokonce pouze o 17 % – tedy přibližně o každého sedmého respondenta.

Lidé přitom nemají ani tak problém s technickými dovednostmi. Ovládání nových technologií zvládá drtivá většina z nich. Problém nastává při orientaci v mediálních strukturách – tedy v tom, komu jednotlivá média patří – a při identifikaci jejich komunikačních záměrů a znalosti mediálních formátů. Zde bývají lidé velmi často ztraceni. Přitom se však jedná o oblasti, které jsou pro mediálně gramotného člověka klíčové.

Navzdory tomu však z průzkum porvrzuje platnost tzv. Dunningův-Krugerův efekt – tedy že lidé o sobě mají zpravidla dvojnásobně lepší představu, než jaká je jejich reálná naměřená hodnota. Právě mylná představa o vlastní orientaci v médiích může být jedním z důvodů, proč není hojněji vyhledávána pomoc v oblastech mediálního vzdělávání.

Limity mediálního vzdělávání seniorů

V oblasti mediálního vzdělávání seniorů je situace vážnější než u mladých lidí. Ti mají mediální vzdělávání (alespoň formálně) ve školních osnovách. U seniorů musí rozhodnutí navštěvovat kurzy, které jim v této oblasti mohou pomoci, vycházet z jejich vlastního zájmu a aktivity.

„Narážíme zde na limity, že když senior není v nějaké institucionální péči – jako je třeba domov důchodců – kde se mu přímo nabízí nějaká aktivita, tak spoustu z nich jednoduše nejde podchytit, protože nemají příliš velký zájem se podobných akcí účastnit,“ potvrzuje problém Miroslav Libicher z Univerzity Palackého v Olomouci, který se zabývá problematikou falešných zpráv a hoaxů na akademické úrovni.

Organizací, které se věnují vzdělávání seniorů, je však podle mediálního analytika Josefa Šlerky dostatek. „Jezdí dokonce i po republice, tedy tendence ke zlepšení zde je. Teď záleží pouze na tom, aby se vše dostalo do hlubšího provozu,“ říká Šlerka

Kamil Kopecký z Univerzity Palackého v Olomouci a ředitel projektu E-bezpečí však poukazuje na skutečnost, že se zpravidla jedná o kurzy, zaměřené spíše na počítačovou gramotnost – tedy zvládání technických dovedností – než na dezinformace a rozvíjení schopnosti kritického myšlení.

Budování důvěry jako základ

Jiří Hrabě z organizace Elpida, která se věnuje mediálnímu vzdělávání seniorů již více než rok, pokládá za nejdůležitější budování důvěry – zejména pak v regionech.

„Osvědčují se například dlouhodobější kurzy složené z více částí. Nejde jen o to někam dorazit, vysypat na místní něco o dezinformacích a fake news, říct jim, ať si informace ověřují, a zase zmizet. Vnímání obsahu je totiž většinou na úrovni potvrzování vlastního postoje a vy jednoduše nemůžete říct, že doteď jste všechno četli úplně blbě, chodíte na dezinformační servery a vůbec děláte všechno špatně,“ říká Hrabě a dodává, že je podstatné kritické myšlení – tedy aby si lidé na manipulace přišli sami.

Proto organizace Elpida vytvořila souhrn vodítek, podle kterých by měl každý být schopný poznat, zda s danou zprávou či zdrojem informací není něco v nepořádku.

Problém neexistence jednotné metodiky

Problém mediálního vzdělávání seniorů spočívá také v tom, že dosud nikdo přesně neví, jak jej uchopit. Stále totiž v této oblasti neexistuje jednotná metodika.

V zásadě si ji každý vzdělávací projekt či organizace stanovuje sám a upravuje na základě svých zkušeností. To ostatně potvrzuje také Zdeněk Svoboda z organizace Lepší senior, který byl za svou činnost již dokonce i oceněný cenou Senior roku Charty 77.

Podle Svobody však problém rozhodně nespočívá v tom, že by senioři neměli zájem o kvalitní informace. „Často jsou pouze „ve vleku“ prostředí jejich sociální bubliny – například televize Barrandov, okruh přátel, kteří je aktivně zásobují maily atp. – ze které se obtížně dostávají,“ vysvětluje.

Právě proto by se podle Josefa Šlerky mělo mediální vzdělávání seniorů provádět ve spojení s odborníky věnujícími se andragogice – tedy vzdělávání dospělých lidí. „Myslím si, že v Česku máme spoustu odborníků na vzdělávání seniorů a bylo by tedy asi nejvhodnější s nimi v tomto ohledu spolupracovat,“ říká Šlerka.

České ověřovací aplikace stále chybí

Česko má také dluh v oblasti aplikací, které by mohly ověřování informací a obecně práci s nimi výrazně ulehčit. Jak Svoboda, tak i Šlerka se shodují na tom, že dosud neexistuje žádná českojazyčná aplikace či program sloužící k tomuto účelu.

I přesto Miroslav Libicher podotýká, že je možné naučit seniory ověřovat například obrázky, a to skrze aplikaci TinEye, nebo skrze Google Images. Obojí je poměrně intuitivní.

Zpětné dohledávání obrázků – zjištění, kdy a případně v jakém kontextu byl daný obrázek poprvé použitý – přitom může být poměrně důležité.

„Myslím si, že když se seniorům skutečně ukáže, jak to provést – přičemž to není těžké – tak to může mnohému pomoci. I když člověk neumí jazyky, může se podívat, v jaké době byl daný obrázek poprvé použitý, a může tak usoudit, jestli se neváže k jiné události, než je prezentováno,” vysvětluje svůj pohled na věc Libicher.

Achillova pata: pochopení mechanismu sociálních sítí

Podle odborníků senioři také méně využívají sociální sítě. I přesto má svůj facebookový profil – podle výzkumu projektu E-bezpečí s názvem Starci na netu – téměř každý druhý senior. Ještě více pak užívají aplikaci WhatsUp, kterou podle studie využívá okolo 61 % respondentů nad 65 let.

Ačkoliv existují výjimky, ve většině případů, když už na sociálních sítích senioři participují, ne zcela jasně rozumí tomu, jak na těchto komunikačních platformách vystupovat.

„Nejsou úplně zrozeni do toho komunikačního kódu. Chvíli jim trvá, než proniknou do užívání emotikonů, do toho, že ta sdělení musejí být zpravidla kratší, a tak podobně,“ vysvětluje svůj pohled na situaci Šlerka.

V tomto tvrzení se Josef Šlerka shoduje s Miroslavem Libicherem. Ten navíc upozorňuje na nepochopení mechanismu Facebooku, zejména užívání Messengeru.

„Když už si chtějí něco napsat – byť může jít jen o internetový small-talk – použijí email, protože je to něco jednoduchého, čemu rozumí a co umějí ovládat,“ vysvětluje Libicher s tím, že může o tomto hovořit pouze z vlastní zkušenosti, protože není seznámený s žádným výzkumem na toto téma.

E-mail: náhražka sociálních sítí

Odborníci se tedy shodují na tom, že „sociální sítí seniorů“ je stále ještě e-mail. To ostatně potvrzuje také Kamil Kopecký z projektu E-bezpečí: „Senioři používají e-mail tak, jako my používáme sociální sítě. E-mail je pro většinu seniorů obdobou našeho Facebooku – tedy základní prostředek pro komunikaci se světem.“

Podle zmíněné studie „Starci na netu“, jíž je Kamil Kopecký spoluautorem, užívá e-mail pravidelně 97 % uživatelů internetu nad 65 let.

Studie rovněž dokládá, že jsou to právě senioři, kteří jsou velkými šiřiteli spamu – tedy jakési nevyžádané pošty. Kopecký vysvětluje, že tato skutečnost začíná být patrná přibližně od věku 55 let, kdy se dle studie znásobuje objem rozšiřovaného spamu.

„Ve chvíli, když už se dostáváme k hranici 60 let – a teď hovořím o těch skutečně aktivních uživatelích e-mailu –, objem spamu vzrůstá na čtyř až šestinásobek oproti lidem, kterým je třeba 35 let,“ vysvětluje Kopecký.

Řetězové zprávy: nositelky nejen dezinformace

Z pojmu „spam“ pak Kopecký vyděluje tzv. komerční zprávy, které podle něj představují převážnou část spamu, a které si senioři zpravidla v tzv. řetězových zprávách nepřeposílají.

Současně také upozorňuje, že senioři nejsou primárně šiřiteli dezinformací. Je však také pravdou, že se s hoaxy a dezinformacemi – tedy informacemi, které mají za cíl příjemce mystifikovat – mohou senioři v e-mailech setkat a že se také podílejí na jejich rozšiřování.

Nemusí se nutně jednat o falešné zprávy spojené s politikou. Příkladem může být zpráva typu: „Pozor na injekční stříkačky, zapíchnuté v sedadlech tramvají nebo nově též v tankovacích pistolích.“ Nebo například  hojně rozšiřovaná zpráva před obdobím tzv. migrační krize: „Pozor na éčka v potravinách!“ Nicméně politická témata se v rámci nich také vyskytují.

Kamil Kopecký vysvětluje, že tyto spamové zprávy jsou zpravidla účinné proto, že nesou informace, které seniory zajímají či které je varují před nějakým nebezpečím. Ti pak chtějí tuto zprávu logicky a v dobré víře předat svým známým, aby je před tímto nebezpečím také varovali.

Svou roli sehrává také skutečnost, že spamová zpráva nemusí nutně přijít z neznámého zdroje, který by mohl být zachycený antispamovými filtry. Na jejím rozšiřování se mohou podílet přátelé či známí.

„Nejedná se o to, že by se staří lidé přímo cílili na rozšiřování spamu, nicméně pokud k nim ta spamová zpráva přijde, třeba od jejich přítele či známého, tak ji přepošlou dál. Je totiž zpravidla nezajímá zdroj té informace, ale to, kdo jim tu zprávu poslal,“ vysvětluje své zkušenosti z poradny Kamil Kopecký.

Nebezpečí jménem „scam“

Kamil Kopecký současně upozorňuje na spamové zprávy, na které senioři z jeho zkušenosti velmi často reagují. Jsou to e-mailové zprávy typu „scam“.

„Jedná se o e-mail nabízející vám zbohatnutí, přičemž vy musíte do toho něco investovat, jako například bankovní poplatky, letenku apod. Kdysi byly psány lámanou češtinou, tak na ně příliš mnoho lidí nereagovalo, ale dnes, v době zlepšujících se překladačů, vypadají ty zprávy čím dál víc věrohodně,“ vysvětluje e-maily typu „scam“ Kopecký.

Dodává, že v dnešní době je zde nová vlna tzv. „romance scam“, které nabízejí vztah s americkým vojákem či vojačkou, kteří se chtějí natrvalo usadit v Evropě. Samozřejmě se jedná pouze o způsob, jak z adresátů vylákat finanční prostředky.

Jak na dezinformace?

Z toho, co dosud zaznělo, lze v zásadě vytknout několik kategorií, v rámci kterých se senioři s dezinformacemi setkávají.

Jde o kategorii dezinformačních webů jako informační platformy, kterou mohou navštěvovat. Dále sociální sítě jako místo, kde jsou často dezinformace rozšiřovány v nikým nekontrolovaných diskuzích. A nakonec je zde e-mailová komunikace, v rámci které mohou být hoaxy a falešné zprávy šířeny.

Každá z těchto kategorií byla dosud v rozdílné míře vědecky prozkoumána. Nejsnadněji se data sbírají podle Josefa Šlerky ze sociálních sítí, protože k této potřebě zde existují služby jako například Facebook Analytics. Naopak nejméně je prozkoumána oblast emailové komunikace.

„Vidím zde obrovský výzkumný dluh, protože se to poměrně špatně zkoumá. Právě ten e-mail je přitom poměrně klíčový pro pochopení fungování světa seniorů. Je k tomu ovšem velmi málo materiálů,“ vysvětluje problematiku Šlerka s tím, že by případné zkoumání bylo velmi finančně, ale i časově náročné, přičemž by stejně nebylo možné původní zdroj dezinformace kolující e-mailem vysledovat.

Dezinformační weby

Kategorie dezinformačních webů je do značné míry prozkoumána. Zde je důležité zejména seniory seznámit se skutečností, že existují zdroje informací, které jsou věrohodné a nevěrohodné a jaký je mezi nimi rozdíl.

Pro tyto potřeby bylo vytvořeno několik seznamů dezinformačních webů – seznam Ministerstva vnitra a seznam think-tanku Evropské hodnoty. Seznam samotný ale problém neřeší.

Daleko důležitější je se seniory v této oblasti pracovat, bavit se s nimi a logicky vysvětlovat, proč jsou konkrétní dezinformační weby pokládány za nedůvěryhodné zdroje informací.

„Zde je třeba vysvětlit, v čem je konkrétní zdroj důvěryhodný – má za sebou určitou tradici, dochází zde ke konkrétním redakčním postupům, autor je dohledatelný a žalovatelný v případě, že text porušuje zákon, a tak podobně,“ uvádí Libicher.

Josef Šlerka k tomu dodává, že je důležité dohledávat původní zdroj informace.

„Člověk, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá, ví, že AC24 není důvěryhodný zdroj, protože zde viděl velkou spoustu dezinformací. Je tedy důležité se se seniory setkávat a vysvětlovat, proč je ten zdroj nedůvěryhodný. Dobrým indikátorem může být například způsob rozmístění reklamy – což je vlastně už dost pokročilý způsob, jak o tom přemýšlet. Nejjednodušší je najít si vždy ten původní zdroj,“ předkládá svůj pohled na věc Šlerka.

Elektronická pošta (E-maily)

Ačkoliv je téma dezinformací většinově spojováno s konkrétními weby – které šíří dezinformace buď z ideologického či ryze komerčního důvodu – či sociálními sítěmi – kde lidé nevnímají žádné hranice svého projevu – mnozí senioři těchto informačních či komunikačních platforem vůbec nevyužívají.

Většina z nich – jak už ostatně výše uvedl Kamil Kopecký – využívá ke komunikaci s okolním světem elektronickou poštu (e-mail).

Zde je největším problémem aspekt již zmíněných řetězových zpráv. V jejich rámci se úspěšně šíří mnohé dezinformace či zprávy vytvořené tak, aby vzbudily pocit důvěryhodnosti a přesvědčily – většinou seniora – k tomu, aby poskytl určité osobě například finanční prostředky.

Jak tomuto šíření zabránit? Jedná-li se o běžný spam (například komerčního typu), lze podíl spamu přicházejícího do e-mailové schránky podstatně snížit tzv. antispamovými filtry.

Ovšem ani technické řešení nemusí být stoprocentní a je tedy třeba, když už dojde k setkání se s podobným typem zprávy, kriticky posoudit obsah informace, kterou přináší.

Opět zde může sehrát svou důležitou roli mezigenerační výměna. Důležité je vysvětlovat: jak podobné spamové zprávy působí, k jakému účelu byly vytvořeny a proč je důležité je ignorovat, či možná ještě lépe je odstraňovat.

Je možné vysvětlit či přiblížit e-mailovou digitální korespondenci, jako tu ve fyzickém (reálném) světě: Přece byste neotevřeli dopis, který vám není přímo adresovaný, nebo snad ano? Přece byste neposílali peníze někomu, koho neznáte, nebo ano? Přece byste nevěřili tvrzení někoho, koho jste právě náhodně potkali na ulici, nebo snad ano? Zkrátka je možné vytvořit analogii s reálným světem, které lidé zpravidla velmi dobře porozumí.

To ostatně potvrzuje také Josef Šlerka. „Tak, jako neotevřete dveře někomu, koho neznáte, tak také je třeba seniory učit tomu, nedůvěřovat jiným zdrojům než těm, které mají ověřené. A nabídnout jim nějakou help-linku, která jim s tím pomůže. Jedině tak to může fungovat. Tedy základ leží na práci v rodině,” vysvětluje Šlerka.

Když se jedná o nějaké faktické zprávy, funguje zde opět stejný postup jako při běžném ověřování informace.

Má Miroslav Kalousek opravdu své Čapí hnízdo, jak napovídá zpráva, která mi právě přišla do e-mailové schránky? Je třeba si tuto informaci před tím, než ji přepošlu dále, ověřit na jiném zdroji informací. Pak už jen stačí zadat si slovní spojení „Kalouskovo Čapí hnízdo“ do vyhledávače Google a jako první vyskočí odkaz na článek z důvěryhodného serveru Manipulátoři, který popisuje a vysvětluje tuto zprávu jako hoax. A tím je ověřeno – vím, že se jedná o nepravdivou informaci.

Řešením je rozlišení relevance zdroje, kvalitní práce s informací, ale i osobní kontakt

Jak uvádí Kamil Kopecký, v médiích často dochází ke zkratkám, že senioři jsou hloupí. Pravda však je podle Kopeckého někde jinde. Senioři nejsou hloupější než ostatní, pouze vyrůstali v jiném prostředí a jsou experty na zcela jiné oblasti, než je právě oblast moderních technologií a mediální gramotnosti. I přesto leží odpovědnost za ověřování informací také na nich.

„Bohužel tady chybí nějaká autorita, která by seniory v této oblasti mediálně vzdělávala nebo šířila osvětu. Tedy je to na samotném seniorovi, aby individuálně každou zprávu posoudil. V tuto chvíli existuje celá řada ověřených serverů, které se zabývají fact-checkingem – například může pomoci server Hoax.cz, který obsahuje databází nejrůznějších typů hoaxů a nepravdivých zpráv, které se internetem šíří,“ říká Kopecký.

Dodává, že je důležité opět rozlišovat relevantní zdoje od těch nerelevantních, které jsou zpravidla postavené na principu, že přebírají neověřené zprávy a obsahují spíše dojmy než fakta.

Jiří Hrabě si však myslí, že fixace pouze na fake news a hoaxy není při hledání řešení problému ve skutečnosti dobrá. Rozesílání řetězových zpráv seniory a vůbec ochota věřit falešným zprávám jsou podle něj totiž symptomem hlubšího problému.

Tím je pocit zmatení a nejistoty, že dnes se není možné dopátrat objektivní verze reality a že o pohled a životní zkušenost seniorů není v tomto světě zájem. Stejnou měrou je problémem rozpad důvěry v tradiční instituce, novináře a média.

„Je třeba vytrvale prosazovat a odhalovat metody kvalitní a zodpovědné práce s informacemi. Spolu s tím je ale stejně tak nezbytný osobní kontakt skrze besedy, semináře či setkání a projevený zájem těch, kteří s informacemi nakládají a měli by veřejnosti poskytovat kvalitní službu ověřování informací. Což jsou mimo jiné právě novináři,“ dodává Hrabě.

Tento článek vznikl ve spolupráci s organizací Transitions Online.