Mediální výchova v českém školství. Co děláme špatně?

Česko pálí problém mediální gramotnosti. Za úspěch můžeme snad považovat to, že se o ní začíná mluvit. Přesto většina článků, které na toto téma za poslední rok vyšly, jen připomíná, že se v Česku mediální výchovu jako cestu ke gramotnosti zavést nedaří. Jak je to s mediální výchovou v českém školství?

V září to pro server Info.cz profesor Jan Jirák shrnul lakonicky: „Zaspali jsme.“ Jirák je mediálním expertem, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a je také spoluautorem jak příručky mediální výchovy pro učitele, tak i podkladové studie Národního ústavu pro vzdělávání Mediální výchova jako průřezové téma z konce minulého roku.

Srovnává v ní dva celosvětové náhledy na mediální výchovu. Náplní prvního je naučit žáky, jak se ve světě médií bezpečně pohybovat, zatímco druhý cílí na kompetence, které jim umožní média využívat ve svůj prospěch.

Ačkoliv Česko, ostatně jako další evropské země, inklinuje spíše k první možnosti, studie přímo uvádí, že je lepší v současnosti kombinovat oba přístupy. Americká vědkyně z oblasti mediální gramotnosti Renee Hobbsová, kterou studie cituje, je doslova nazývá „dvě strany jedné mince“.

Ani tato eklektická snaha však dle studie neobstojí v internetové době, kde se hranice mezi pasivním příjemcem informací a aktivním mediálním činitelem stírá.

Oficiální dokumenty jsou neaktuální

Bohužel mohutný nástup nových technologií se neodráží ani v současných Rámcových vzdělávacích programech (RVP), jinak řečeno směrnicích, kterými se školy v obsahu vzdělávání musejí řídit. V těch je mediální výchova zavedena od roku 2007.

Stejnou výtku studie směruje i k dokumentům, které se nazývají Doporučené očekávané výstupy (DOV). Ty mají učitelům pomoci v určování toho, co by mělo být obsahem jejich hodin a s čím by měli žáci ze školy odcházet.

Studie však zároveň konstatuje, že se odkazy na mediální výchovu v DOV objevují v o něco více aktualizované podobě. Navíc je téma rozšířeno o digitální bezpečnost.

Ve svém závěru pak studie doporučuje, aby byl další rozvoj komunikačních technologií zohledněn. Konkrétně mluví například o hojně diskutovaném problému dezinformací:

“Ve světě, kde fatálně selhaly tradiční představy o hodnotě informací na ose „pravda–lež“ a zvítězil koncept opírající se o hodnotovou extrapolaci „uvěřitelné –neuvěřitelné“, je nutné hledat cesty k plnohodnotnému individuálnímu i občanskému životu založenému na kritickém vyhodnocování (doslova) každé informace, ať je z jakéhokoliv zdroje.”

“Pouze” průřezové téma

Další háček spočívá v trojím pojetí mediální výchovy v dokumentech RVP. Rámcový vzdělávací program mediální výchovu definuje jako takzvané „průřezové téma“. Tímto škole nezakazuje, aby mediální výchovu učila jako samostatný předmět. Současně jí však umožňuje, aby ji realizovala skrze ostatní předměty, anebo pouze jakožto dlouhodobý či krátkodobý projekt.

Průřezovou povahu mediální výchovy kritizoval v březnu také jeden z jejích učitelů Michal Kaderka z think-tanku Evropské hodnoty. V článku Mediální výchova se učí nemoderně a nesystematicky na zpravodajském serveru Idnes.cz uvedl, že se s ní většina studentů setká pouze na čtyři hodiny ročně.

Zpráva z výzkumu Jeden svět na školách české organizace Člověk v tísni hovoří dokonce o tom, že 54 % středoškoláků zažijí za celé studium méně než 10 hodin mediální výchovy.

Organizace Člověk v tísni se mediální výchovou zabývá v rámci svého projektu Mediální vzdělávání. Připravuje výukové materiály, pořádá semináře a akci Týdny mediálního vzdělávání, do které se mohou školy přihlásit.

Odborníkům chybí reflexe

Studie profesora Jiráka pro Národní ústav vzdělávání označuje současně Člověka v tísni za jednu z mála organizací, která poskytuje mediální výchově v Česku reflexi.

Právě reflexi vidí studie jako zanedbanou součást zavádění mediální výchovy v České republice. Oficiálně má na starosti sledování mediální gramotnosti Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která v letech 2011 a 2016 na toto téma zadala dva průzkumy Fakultě sociálních věd UK.

Studie však uvádí také jiné zdroje dat: projekty Evropské unie, účast v mezinárodních výzkumných programech, ale i jednotlivé publikace, které se mediální výchovou zabývají.

Například zmiňovaný učitel Michal Kaderka v prosinci minulého roku uvedl do provozu web, na kterém učitelé najdou k mediální výchově podklady a zdroje. Dle Kaderky by měla stránka sloužit také veřejnosti.

“Ti, co se bojí, že mediální výchova je jen další nástroj propagandy, zde najdou základní informace, co je mediální výchova a co se v ní učí,” vyjádřil se Kaderka pro portál MediaGuru.

Chyba je v systému

Začátkem prosince také otřásla českým publikem zpráva BIS. Ta mimo jiné zmiňovala hrozbu šíření dezinformací skrze derzinformační weby a kritizovala v tomto směru i české vzdělávání.

Článků, které na důležitost mediální výchovy a její kvalitu, nebo spíše nekvalitu, upozorňují, také neubývá. Dle Michala Kaderky je však tento rozruch součástí širšího problému.

„Mediální výchova je jen to, čím se teď Česká republika rozhodla zabývat. Každý rok vybublá něco jiného. Ten problém je širší. Ve špatném financování jej můžeme taky hledat, ale peníze jsou pouze nástrojem, samotné by nepomohly. Chyba je v systému,“ říká Kaderka pro Houpacího Osla.

Dodává, že právě probíhá revize Rámcových vzdělávacích programů a současný ministr školství Robert Plaga již dokonce zmínil možnost dát někomu adresně mediální výchovu na starost.