Nejnovější

Koňské dostihy: Tradiční sport a zábava, nebo týrání koní?

Zdroj: Pixabay.com

Dostihy a jezdectví, zahrnující disciplíny jako například parkur či drezura, jsou součástí naší kultury už více než dvě stě let. Otázkou však zůstává, jestli by se tento sport měl zachovat. Letošní Velká pardubická, ve které zahynul kůň Vicody, vyvolala velkou diskuzi nejen o tom, zda vyřadit proslulou překážku Taxisův příkop, ale i zda by nebylo vhodnější tento sport úplně zrušit společně s jezdectvím.

Odpůrci těchto sportů považují dostihy a jezdectví za týrání koní, které slouží pouze k pobavení lidského publika. Poukazují na nebezpečnost sportu, který může skončit úmrtím koně nebo vážným zraněním vedoucím k jeho utracení.

Mezi zastánce tohoto názoru patří hnutí 269 bojující za práva a osvobození zvířat. Tato aktivistická skupina dokonce protestovala před třemi lety přímo proti Velké pardubické.

Server Houpací Osel s nimi navázal kontakt přes jejich oficiální facebookovou stránku a požádal je o přiblížení jejich názorů v této oblasti.

Aktivisté proti sportovcům

Administrátorka stránky Vratislava Zibová vyjádřila názor celé skupiny skrze přeložený příspěvek z profilu Rad Bartholomew Guyovich a krátký článek Lenky Kavkové, která píše pro web NaturEquiway zaměřený na přirozený chov koní.

V článku uvedla několik podpůrných argumentů, které naše redakce konfrontovala s poznatky Vratislava Čáslavky, který závodí v dostizích už sedm let.

„Dostihoví koně začínají velmi brzo pracovat. Už v půl roce jsou obsedáni. Nejen že jsou to ještě hříbata, ale zdaleka nemají vyvinutý kosterní systém. Ostatní plemena koní se běžně obsedají ve 3-4 letech, ale je vědecky prokázáno, že kosterně každý kůň dospívá až v 6 letech. Proto zátěž, která je kladena na tato hříbata, je jednoznačné týrání koní.“

Podle Čáslavky se koně obsedávají ve 2 až 3 letech a opravdu kosterně koně dospívají v šestém roce či později, přestože záleží na kostech daného plemene. Dodává však, že u vyšlechtěných dostihových koní, jako je například anglický plnokrevník, nejsou následky až tak fatální, jak se jim připisuje.

„Dostihový kůň často odchází velmi brzy s obrovskými bolestmi kloubů, kostí, šlach a celého těla. Většinou takový kůň dostihovým stájím nebo majitelům již k ničemu není, a tak se nechá utratit. Výjimečně jsou někteří dál prodáni do jezdeckých škol, kde ještě pár let slouží jako školní koně. Málokterému jedinci se poštěstí a dostane od majitele důstojný důchod na pastvinách.“

Z Čáslavkových zkušeností se koně utrácejí, pouze když mají vážná zranění. Problémem nebývá ani tak finanční stránka, protože do koně se již dříve investovalo hodně peněz, ale samotná léčba koně.

Zlomeniny u koní se hůře léčí a bývá i malá pravděpodobnost na uzdravení. Největším problémem je však samotná psychika koně, který nedokáže být, dle jeho slov, v klidu.  Koně při zranění většinou nezastaví, ale naopak se snaží urputně běžet dál, čímž si svou situaci ještě zhorší.

Vendulka Cachová – parkur (zdroj: Facebook)

Co se týče odchodu koní z jejich sportovní kariéry – bývají dáni k někomu na dožití. Může se jednat o soukromý chov či jezdecké nebo rekreační stáje. To však záleží na samotném majiteli a také na tom, jak byl kůň úspěšný.

„Další věc je stres, všimněte si, že většina dostihových koní má křivku stresu před závodem tak vysoko, že je nemožné dostat je do startovacího boxu.”

Do dostihů a jezdectví se většinou podle Vratislava Čáslavky vybírají koně, kteří jsou soutěživí a závodění je baví. Jinak by bylo zbytečné je do toho nutit. Z jeho zkušeností kůň nevystartuje, když nechce, a nic s ním nepohne. Stres koně mají prý spíše ze stísněného prostoru než ze samotného závodu.

„Samozřejmě, že to není týrání. Je to zábava. Koně by to nedělali, kdyby nechtěli. Na to mají dost rozumu,“ vyjadřuje se k tvrzení i Vendulka Cachová, která pět let závodila v parkuru.

Jsou dostihy neúměrně náročné?

Hodně diskutovaná je překážka s názvem „Taxisův příkop“, který se stal osudným už mnoha koním.

Zastánci ochrany zvířat tvrdí, že dostihy jsou pro koně náročné, a proto končí mnoha úmrtími. Oproti tomu žokejové a trenéři namítají, že parametry Taxisova příkopu byly v roce 1992 zmenšeny a že se i bez překážky může na dráze stát cokoliv.

Kůň se pak údajně může zranit kdekoliv, klidně i ve výběhu.

Ačkoliv  média téměř každoročně informují veřejnost o  tragických koncích závodních koní, je zřejmé, že se dostihy a jezdectví hned tak minulostí nestanou.

Stejně tak se zřejmě nestanou minulostí ani spory mezi dvěma tábory, které své názory na jezdectví příliš měnit nechtějí.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit