Nejnovější

Země zacházejícího slunce

KOMENTÁŘ. Po zemi, která je dnes známa jako světový agresor a všeobecné nebezpečí, ještě před dvaceti lety neštěkl ani jihokorejský pes. A tato svého času nerozeznávaná časovaná bomba, zdá se, kráčí vstříc svým posledním vteřinám.

USA se nachází ve druhé studené válce, kde proti sobě stojí dva nezkušení politici, kteří si navzájem vyhrožují jadernou válkou. A bohužel to zatím vypadá, že všechny karty patří Severní Koreji. KLDR je problém, který se dá jen obtížně řešit zvenčí. I proto hlavy států od snahy o intervenci v minulých letech ustupovaly – snad v naději, že bude situace v budoucnu lepší. Dnes už ale víme, že není. Po několika vstřícných krocích ze začátku své vlády se pak Kim Čong-Un vrátil k odkazu svých předchůdců a začal s výhružkami Jižní Koreji, Japonsku a Spojeným státům. OSN na to reagovala jako obvykle sankcemi. Byť byly na poměr OSN nebývale tvrdé, jejich vyznění karikoval ve svém filmu Team America Trey Parker jako ekvivalent pro „budeme se moc, moc zlobit“.

Vlastně se ale nikdo nezlobí
I taková parodie je ale podle Blaine Hardena, amerického novináře a autora knihy Útěk z Tábora 14, jež popisuje cestu severokorejského zajatce na svobodu, bagatelizování problému. Blaine Harden píše, že v konkurenčním a přísně kapitalistickém prostředí Jižní Koreje – snad až absurdně antagonickém ke KLDR – mají lidé málo času, aby problému Severní Koreje věnovali pozornost. V dřívějších letech upláceli pašeráky, aby pomohli přes Čínu uprchnout jejich rodinným příslušníkům uvězněným na druhé straně demarkační linie. Samotnými uprchlíky pak ale v rámci vlastní společnosti opovrhovali. Severokorejští uprchlíci byli ubytováni v jihokorejském centru Hanawon, kde je čekala aklimatizace, terapeuti a specialisté na výběr povolání. Mnoho z nich však stejně skončilo v neziskových organizacích upozorňujících na porušování práv v Severní Koreji a dodnes má problém se životem mimo KLDR.

Chlapec, který přežil
To je případ i Sin Tong-Hjoka, uprchlíka, o kterém píše ve své knize Blaine Harden. Sin Tong-Hjok byl ve své době jakousi celebritou mezi uprchlíky, neboť byl takřka jediným, komu se povedlo utéct z pracovního tábora. Své svědectví vydal již za svého pobytu v Jižní Koreji, ale nikoho v té době nezajímalo. A vláda Jižní Koreje, podobně jako zbytek světa, byla zdrženlivá. Roku 2000 byl jihokorejský prezident Kim Te-Džung dokonce vyznamenán Nobelovou cenou za mír pro takzvanou „sluneční politiku“, která spočívala v udobřování severokorejského vůdce Kim Čong-Ila úplatky a nakonec jen oddálila katastrofu.

Na sudech se střelným prachem
Sin Tong Hjok později přiznal, že ve své biografii pro větší zájem médií zveličoval. Obdobnou snahu je možno zaznamenat i u dalších severokorejských uprchlíků. Ze znaků, které se však mezi výpověďmi shodují, lze vyčíst autentické svědectví o krutosti režimu. Utečenci mluví o veřejných popravách, nehumánní šikaně, tvrdém systému trestů a mučení. A jizvy, které si Sin Tong-Hjok z domoviny přivezl, zkrátka nelžou.

Dnes díky čerstvým výhružkám Kim Čong-Una ví o problému Severní Koreje každý. Naposledy politický benjamínek KLDR sliboval, že Japonsko zachvátí plameny a jaderné mraky. Je ale potřeba si uvědomit, že dnešní situace je důsledkem minulé nečinnosti. Režim v KLDR je neléčenou nemocí lidstva a teď, kdy je všem kvůli hrozbě válkou všeobecně znám, je téměř pozdě.

Napište komentář

Váš e-mail nebude publikován.


*


Rozhoupali jsme se k nové publikaci. Objevte s námi Svět 3.9 Koupit